Interview

Věda = posedlost...

Význačný fyzik a nositel Nobelovy ceny Carlo Rubbia při svém březnovém pobytu v Praze navštívil také Univerzitu Karlovu (28. 3. 1995). Po ukončení přednášky pro studenty Matematicko-fyzikální fakulty se sešel s novináři i odborníky na neformální tiskové konferenci. Od roku 1961 pracuje Carlo Rubbia v Evropském ústavu pro jaderný výzkum (CERN) v Ženevě, přednáší jako profesor ETH v Curychu. Významný fyzik přispěl rozhodující mírou k úspěchům CERNského proton-antiprotonového cellideru a za objev intermediálních bozonů W a Z obdržel spolu se Simonem van der Meerem v roce 1984 Nobelovu cenu za fyziku. V listopadu 1993 vystoupil Carlo Rubbia s projektem Energy Amplifier (zesilovač energie) a změnil tak radikálně předmět svého odborného zájmu. Jedná se o návrh zařízení, ve kterém se má vyrábět energie v podkritickém reaktoru. Tomuto problému, které radikálně posouvá problém likvidace jaderných odpadů do roviny vývoje zařízení , věnuje v současné době veškerý svůj čas a energii.


Redakci časopisu Forum poskytl Carlo Rubbia během své návštěvy UK rozhovor:

Osmnáct let jste učil na Harvardu. Postavení této profese je u nás nyní otázka velmi palčivá, opředená mnoha problémy. Jaké tři vlastnosti pokládáte vy osobně pro dobrého učitele za určující?

C. Rubbia: Především musí být kompetentní. Měl by znát umění, jak se přiblížit studentům. Mezi oběma, lidem studentským i učitelem, by měl " pulzovat " jakýsi elektrický náboj - tohle vše vyžaduje značné množství znalostí psychologie. Podstatné určitě nejen pro mne ve vztahu já a škola je, že si prostě nedokážu představit, že by univerzitní profesor mohl přednášet, aniž by dělal výzkum. Vědění je zkrátka dynamická záležitost a mění se s časem ...

Jak věda poznamenala filozofii Vašeho života?

C. Rubbia: Věda je můj život, nikoliv moje životní filozofie... Podle mého názoru je věda naprosté ponoření do problému. Nikdy jsem o ní nepřestal přemýšlet - je to posedlost.

Připadáte mi jako optimista, nepřepadne Vás někdy při myšlence, co věda všechno dokáže, pesimismus?

C. Rubbia: Ne, musíme prostě rozumět pravidlům hry. A pak, musíte se smířit s tím, že jenom malinká část toho, co děláte, je úspěšná..

Jak byste hodnotil úroveň české vědy? Je v posledních letech dynamičtější?

C. Rubbia: Podívejte, u vás stále probíhají nějaké dynamické změny, napřed revoluce, krátce na to jste se rozdělili na dvě země. Vaše doba je dobou velkých změn. Co se týče vaší vědy a lidí, domnívám se, že rychle poroste internacionalizace a větší konkurence, větší soutěživost mezi vědou zde a v zahraničí. Věda daleko víc než byznys směřuje ke globalizaci, důležité, významné vědecké otázky mají celosvětovou platnost. Vždyť nový objev se může podařit v Japonsku, v Polsku i na Slovensku, tady u vás, nebo v Americe. V současné době si vedete velmi dobře, protože vaši vědci jsou dobře zapojeni, mají dobré kontakty se zbytkem světa. A pak, jste součástí velmi zdravé společnosti. Jediný problém české vědy je financování. A protože cíle vědeckého výzkumu jsou velmi dlouhodobé - třeba výzkum rakoviny, výzkum AIDS, problémy energetiky, je důležité, aby vás potřeba věnovat se věcem momentální důležitosti neodváděla od věcí podstatných. Udělat si dlouhodobou představu a rozvinout smysluplný výzkum, to je problém! Možná se zdá velmi snadné snižovat dotace na výzkum, výuku, výchovu mladých lidí, protože poškození není okamžité, ale projeví se v budoucnosti, třeba za dvacet let...

Můžete nám sdělit něco o svém soukromí?

C. Rubbia: Jsem už dědečkem, to je moje nejvýznamnější funkce...

Pokolikáté jste v Praze a býváte tu rád?

C. Rubbia: V Praze jsem nejmíň po desáté. Praha, to je velmi civilizovaný a krásný kout vaší země. Víte, moje výchova se od vaší moc neliší, narodil jsem se blízko Terstu, to znamená v lokalitě bývalého rakousko-uherského mocnářství a moje babička byla z Grazu. Můj dědeček sloužil v rakouském námořnictvu, a proto vlastně přišel do Itálie z Rakouska, protože ta byla rakouská... Moje výchova byla velmi podobná vaší pražské, vídeňské, salzburské - vlastně patřím do střední Evropy. Tady se cítím dobře a doma... Řekl bych, že do Prahy jezdím čím dál raději. Víte, jeden čas mi připadalo, že se hodiny na pražských věžních hodinách zastavily. Ale teď se dál otáčejí, pěkně dopředu...

Text a foto Forum: Michaela Zindelová


Seznam rubrik