Reflexy Z české historické literatury z posledního pětiletí - podobné hlasy se ostatně objevily již dřív - plyne nejen zřetelný odsudek politováníhodných i odsouzeníhodných excesů prvních poválečných tzv. divokých odsunů, ale i zpochybnění doktríny kolektivní viny, která je zvlášť z dnešního hlediska lidských práv nepřijatelná, třebaže se tento názor v české veřejnosti obtížně prosazuje, a nejen kvůli matoucím publicistickým argumentacím či právnickým kasuistikám, nejinak je tomu ostatně i na německé straně. Stejně tak je ovšem nepřijatelné mechanické přenášení současných hledisek do minulosti. Z německé či sudetské strany občas požadované bezpodmínečné bezpráví odsunu ("ohne wenn und aber"), bez ohledu na krutou válečnou i poválečnou realitu a bez zřetele k širším historickým souvislostem (odsun není přece jen bilaterální česko-německou /sudetskou/ věcí a může být pochopen jen v rámci tehdejšího řešení "německé otázky" jako celku) je pro žádoucí kritickou sebereflexi minulosti (také české) kontraproduktivní. Cesta k historizaci této bolestné sumy nevede přes ignoranci historické posloupnosti a přes "symetrickou" relativizaci hrůz (holocaust - Vertreibung) - nelze přece pominout "mezihru" nejstrašnější války lidstva, která dějiny vykloubila a zasáhla samy kořeny naší civilizace. To je možné jen prostřednictvím otevřeného a čestného dialogu, v němž obě strany budou vyznávat buberovskou pokoru: spatřovat "druhé jako sebe a sebe v druhých".
Z úvodního slova prof. PhDr. Jana Křena, DrSc. na panelové diskusi k 50. výročí ukončení 2. světové války v Evropě.
(28. dubna, 14.00, Modrá posluchárna RUK)
Seznam rubrik