Také výročí V půli dubna proběhlo jedno z těch výročí, která se neslaví, jen se připomínají. Uplynulo plné půlstoletí od chvíle, kdy byl na samém konci války v pravém slova smyslu vyplundrován archiv naší univerzity a archiválie spolu se starobylými historickými žezly vyvezeny z Prahy. Univerzitní písemnosti z let 1347-1882 vyplnily celkem dvacet pět velkých transportních beden a pro přepravu žezel byla zhotovena bedna zvláštní. Tento kulturněhistoricky nesmírně cenný materiál byl naložen na železnici v momentě, kdy už se konec války očekával každým dnem a kdy spojenečtí letci znemožňovali pohyb nákladních vlaků po území zbytku tak řečeného protektorátu. Svěřit za takové situace archivní písemnosti, z nichž každá byla nenahraditelným unikátem, a během staletí vytvářená žezla (vedle ceny umělecké měla i mimořádnou hodnotu symbolickou) dopravnímu chaosu na železničních tratích, ohrožovaných v každém okamžiku spojeneckými bombami a hloubkovými letci, bylo barbarství a hazard. Pravděpodobnost zničení historického materiálu během transportu byla totiž natolik vysoká, že pokus o něj může být považován jen za důkaz nezájmu nacistického vedení tehdejší německé univerzity na těchto památkách a na jejich zabezpečení či existenci. Jako by ani nešlo o to mít a uchovat cenné historické doklady pro sebe (což bylo ovšem - vzhledem ke stadiu již prohrané války - také iluzorní), nýbrž jako by cílem akce bylo především to, aby nezůstaly v Praze, ať už je jejich osud jakýkoliv.
Takovýto vztah führerů nacistické univerzity, na níž se od roku 1939 skutečně praktikoval "vůdcovský princip", k památkám vzešlým ze staleté činnosti pražského vysokého učení, byl důsledkem předchozího vývoje a dědictvím po nacionálech, kteří německou univerzitou od roku 1882 většinou vládli. Ačkoliv zákon o rozdělení pražské univerzity z tohoto roku jasně určoval, že archiv a další historické a umělecké památky jsou společným majetkem obou univerzit, uplatňovali vždy výhradní právo na ně pro německou univerzitu. Ta dokonce odmítla byť i jen zapůjčení starobylého rektorského žezla pro inauguraci prvního rektora české univerzity, aby se tak demonstrovala její diskontinuita s univerzitou založenou v roce 1348, takže slavnostní instalace se mohla konat až po zhotovení nových univerzitních žezel, která se užívají dodnes. Ale i přístup do archivu byl českým badatelům omezován a děkanátům českých fakult nebyla zpočátku z archivu vydávána ani priora, tedy spisy potřebné pro úřední řízení.
I další, mnohdy provokující skutečnosti, zejména ovšem zásadní postoj německé univerzity k české otázce za války a její reakce na vznik Československé republiky, podstatně přispěly k vydání tak řečeného Marešova zákona (1920), který kromě jiného přiřkl archiv i všechny starobylé památky univerzitě české. Zde není dostatek místa pro úvahy o větší či menší oprávněnosti tohoto zákona, ani o tom, proč nebyl po čtrnáct let prováděn a do jaké míry bylo nebo nebylo jeho provedení politicky využito nebo dokonce zneužito (insigniáda). Faktem zůstává, že zatímco archiv měla česká univerzita ve správě už od převratových říjnových dnů roku 1918, tedy ještě před vydáním Marešova zákona, byly jí historické insignie odevzdány až 26. listopadu 1934. Důstojenství akademických funkcionářů české univerzity však mohly symbolizovat jenom necelých pět let. Už 2. srpna 1939 totiž Hitler podepsal 11. dodatek k výnosu o zřízení "protektorátu", podle něhož byly všechny tři německé vysoké školy převedeny do správy "říše" a německá pražská univerzita se tak jako "Deutsche Karls-Universität" stala univerzitou říšskou (Reichsuniversität). Posledního srpna tedy již musela česká univerzita své starobylé insignie - žezla i původní stříbrné pečetidlo - vydat, aby mohly posloužit při bombastické oslavě Hitlerova rozhodnutí, konané ve Stavovském divadle 4. listopadu, tedy v době, kdy na Jiráskově klinice zápasil se smrtí Jan Opletal. S převzetím archivu nacisté tolik nespěchali a počkali až po 17. listopadu, kdy jim musel být po uzavření českých vysokých škol také odevzdán.
To bylo na samém počátku války, před jejím koncem měli nacističtí šéfové pražské německé univerzity starosti jiné. Začínala evakuace německých vysokých škol do Tyrol, z fakult a jejich ústavů se odvážely přístroje, preparáty, literatura i úřední spisy. A někdy v únoru 1945 už byly v Praze zprávy o tom, že všechny odvážené předměty pro nálety hloubkových letců místa určení nedosáhly. Po zavlečených historických památkách univerzitních se pátralo už od května 1945, ale s nevalným úspěchem, neboť nebylo možno většinu osob odpovědných a podílejících se na jejich výběru a na organizaci transportu vyslechnout. To platí především o tehdejším správci archivu, prof. dr. Heinzi Zatschkovi, pověřenci NSDAP pro filozofickou fakultu, a o jeho asistentce dr. Felicitas Koskové, která před transportem převážela vybrané archiválie do Prahy z Olešné u Rakovníka, kam byla z obavy před spojeneckými nálety nejstarší část archivu vyvezena. Právě oni dva byli zodpovědni za výběr a množství odvezených archiválií, neboť rektor a SS Obergruppenführer prof. dr. Kurt Albrecht sice mohl dát konkrétní rozkaz k odvozu insignií, pokud však šlo o archiválie, bylo rozhodování zcela v kompetenci Zatschkově a Koskové. Vyslechnout nebylo možné ani rektora Albrechta, který údajně zemřel, zatímco kurátor německých vysokých škol v Praze, prof. dr. Gustav Ehrlicher, považovaný rovněž za mrtvého, vypovídal o této akci až koncem roku 1946, podobně jako jeho zástupce, JUDr. Alfred Tomsa. Samozřejmě, že se oba - byli vyslýcháni prostřednictvím orgánů armády Spojených států - odříkali odpovědnosti a podávali jen nedůležité a vedlejší informace, takže průběh akce byl sestaven především z výpovědí podřízených pracovníků úřadu kurátora a univerzity.
V březnu a ještě počátkem dubna 1945 navštívila dr. Kosková s vrchním pedelem Grundem několikrát zámek v Olešné a přivážela odtud písemnosti, které doplnily archiválie uložené v budově filozofické fakulty, kde během okupace bylo sídlo úřadu kurátora, rektorátu a mnoha dalších německých institucí. Tento archivní materiál pak vyplnil oněch dvacet pět transportních beden, jejichž podrobné seznamy (pořízené dr. Koskovou) se dochovaly. Z nich vyplývá, že archiv byl v roce 1945 takto připraven asi o jednu třetinu veškerých písemností. Pro období starší, tj. do roku 1802, dosahují ztráty dokonce celé poloviny - pro transport byl určený především materiál z hlediska historické vypovídací hodnoty zvlášť důležitý. Kromě obou zakládacích bul, papeže Klimenta VI. z r. 1347 a krále Karla z r. 1348, neměli nacisté o privilegia a listiny zájem a všechny ostatní, hlavně pergamenové písemnosti se po válce podařilo shledat. Zato bylo odvezeno třicet devět svazků univerzitních matrik od nejstarší doby až do roku 1882 (tedy více nežli polovina), mezi nimi i děkanská kniha filozofické fakulty z let 1367-1585 a matrika právnické univerzity z období 1371-1419. Rovněž ztráty na písemnostech (úředních knihách a spisech) pro období do roku 1790 činí více nežli polovinu, vždyť z celkového počtu signatur (150) jich bylo odtransportováno osmdesát sedm. U materiálu mladšího, např. z let 1791-1802, dosahují ztráty jen polovinu písemností, pro 19. století už většina spisů zůstala zachována. Třeba mít ovšem na paměti, že byla odvezena především personalia profesorů a učitelů, spisy jednotlivých stolic a protokoly o jednáních akademických orgánů, takže jde z velké části o písemnosti, jež není možno adekvátně nahradit z jiných zdrojů. Možnost poznání všestranného vývoje pražské univerzity tak byla do značné míry oslabena a možná znemožněna.
Navíc pak k ceně těchto památek jako historických pramenů je třeba přičíst i hodnotu symbolickou. Týká se to zejména obou zakládacích listin a nejstarších dokladů o činnosti artistické fakulty a právnické univerzity, sahajících hluboko do 14. století. Největší symbolická hodnota však byla vždy přičítána žezlům akademických hodnostářů, a proto také ona byla pro transport určena především. Nacističtí představitelé univerzity ovšem nenechali odvézt jenom insignie historické, na něž upírali české univerzitě jakýkoliv nárok. Ukončujíce tímto způsobem, tedy evakuací, sami existenci německé univerzity v Praze, "přibalili" do svých zavazadel také žezla nová, která pro německou univerzitu v roce 1937 pořídila nenáviděná Československá republika náhradou za insignie historické, v roce 1934 odevzdané české Univerzitě Karlově. Nicméně z insignií v Praze zůstalo to nejcennější - původní stříbrné pečetidlo univerzitní obce, pořízené někdy záhy po založení univerzity, které, svou symbolikou vyjadřujíc spojení univerzity s českým státem, odporovalo nacionalistickému německému pojetí úlohy pražské univerzity.
O dalším osudu insignií a archiválií nejsou přesné a spolehlivé zprávy, ačkoliv pátrání trvalo několik let. Podle jedné verze byly bedny někdy 13. - 14. dubna odvezeny na nádraží a naloženy na vagón s určením přes Plzeň do Koutů na Šumavě. V Plzni však tento vagón č. ZL 189275 GW při spojeneckém náletu shořel, ale nebylo nikdy prokázáno, že by požáru podlehla i žezla, bylo jich celkem deset nebo jedenáct, a současně naložené psací stroje, přičemž vyšetřovací orgány vyloučily možnost zcizení civilním obyvatelstvem. Připouštěly však jako eventualitu přeložení (snad jen jeho části?) nákladu na jiný transportní vlak. Druhá verze uváděla změnu původních dispozic a odvoz památek vojenským automobilem z Prahy, snad do tyrolského Innsbrucku. Obě eventuality jsou možné, ale žádná nebyla - i pro neochotu svědků vypovídat - prokázána. Po celých uplynulých padesát let se čas od času objevila "zaručená" zpráva, kde jsou archiválie s insigniemi v Německu ukryty, a že budou vráceny. Dnes si však nejsme jisti ani tím, že opravdu zničeny byly, ani tím, že by snad opravdu byly vráceny, pokud by k jejich zničení koncem války nedošlo.
Seznam rubrik