Na dalším setkání primářů královéhradecké nemocnice se zástupci Revolučního
národního výboru dne 28. května 1945 byla ustavena komise, jejímž úkolem bylo
připravit další postup. Členy této komise byli také doc. Jan Bedrna a doc. Jan
Maršálek. Bedrna ve svém dopise prof. Boučkovi z 19. srpna 1947 dále píše, že jej doc.
Maršálek telefonicky zpravil o svém jednání s prof. Bělehrádkem: "Tak jsem se
dozvěděl, že stará myšlenka Vanického a spol. by se dala nyní s podporou tak
vynikajících jedinců jako tehdá rektora Bělehrádka a prof. Alberta Pražáka uskutečnit.
Maršálek však nepřinesl žádný podrobnější plán. Proto při své nejbližší cestě do Prahy
jsem se snažil nalézti Bělehrádka, abych zjistil, jak by se věc měla realizovat. Při
tehdejší rušné době jsem se s ním mohl domluvit pouze telefonicky od vrátného
z Lékařského domu. Tenkráte měl Bělehrádek již vše promyšleno a do telefonu mi
nadiktoval kostru memoranda, které by zástupci občanstva královéhradeckého kraje
poslali prezidentu republiky a vládě."
Nezřídka zazněly také hlasy, že
vytváření mimopražských fakult povede k degradaci naší lékařské vědy. Jak později
napsal docent Bedrna v dopise profesoru Boučkovi, bylo tehdy "stále mnoho nepřátel"
myšlenky královéhradecké fakulty. Proto, když Československý rozhlas ve večerním
vysílání dne 23. července 1945 oznámil, že Ministerstvo školství a osvěty připravuje
meziministerské usnesení, jímž se v Hradci Králové zřizuje pobočka pražské Lékařské
fakulty Univerzity Karlovy, neváhal docent Bedrna již dva dny poté promluvit ve
Východočeském rozhlase a s použitím příkladů ze zahraničí vysvětloval občanům regionu
"proč je potřeba této nové školy a proč právě v Hradci". Ve svém proslovu mimo jiné
uvedl, že například v Belgii, v Maďarsku či v Itálii připadá jedna lékařská fakulta na
dva až dva a půl miliónu obyvatel a podle toho by v českých zemích na deset miliónů
obyvatel měly být fakulty nejméně čtyři. S odvoláním na prastaré kulturní tradice
města Hradec Králové a celých východních Čech také zdůvodnil, proč "...vyzývá vláda
Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, aby tu zřídila pobočku, jež by později,
osvědčí-li se, byla přeměněna v samostatnou Lékařskou fakultu."
Dne 10. srpna 1945 byla prezidentem republiky přijata královéhradecká delegace,
jejímiž členy byli z lékařů docent Jan Maršálek a docent Jan Bedrna. Prof. B. Bouček o
tom píše: "Pan prezident uvítal myšlenku zřízení Lékařské fakulty v Hradci Králové,
která - osvědčí-li se - by mohla býti základem úplné univerzity. Sám posuzoval Hradec
za nejvhodnější město pro druhou univerzitu v Čechách. Vycházel z předpokladu, že
bychom měli míti v republice asi na dva milióny obyvatel jednu univerzitu. Počítal
případně později ještě s další univerzitou na Moravě nebo ve Slezsku. Plzeň pro její
průmyslové prostředí považoval za vhodné sídlo vysoké školy technické. Hlavně kladl
důraz na výběr dobrých vedoucích sil učitelských a badatelských; také vyzdvihoval
promyšlený postup v budování fakulty, kterou by si přál jako středisko zdravotní a
vědecké práce."
"Hned v první dny svého působení v Hradci sezval jsem maturanty, chlapce a dívky,
pokud pracovali v nemocnici a jako tzv. praktikanti se tu kryli v době okupace před
německým pracovním úřadem. Vyložil jsem jim situaci fakulty, jaké budou jejich úkoly a
v čem záleží podstata akademického života a univerzitního studia, speciálně
lékařského. Naklonil jsem si je, takže mi pak byli oddanými pomocníky, kdekoli jich
bylo zapotřebí. Doporučil jsem jim, aby se neprodleně sdružili v medický spolek a aby
vyzvali ke spolkové spolupráci starší své kolegy, již od dřívějška zapsané na pražské
fakultě. Od té chvíle byla součinnost studentů mezi sebou a v zájmu tvořící se fakulty
dobrá až výtečná."
"Zcela nepřipravené nás zastihly události 17. listopadu. Nepřipravená byla ale
jen starší generace. Studenti, vytrvale námi obviňovaní z netečnosti, nás překvapili
jak svou úporností v udržování stávky, tak svou činorodostí a vynalézavostí jak
oslovit dělníky průmyslových závodů či zpravit o svém postoji menší města, nic
netušící o vření mezi vysokošloláky. Je nepochybné, že vládnoucí moci zasadil
rozhodující úder pocit opuštěnosti, plynoucí z vědomí, že je konec s její podporou ze
sovětské strany. Tento mezinárodně působící mechanismus ale nijak nezměnšuje roli
studentů. Nezatíženi bolestnými zážitky z padesátých let a zklamáním z roku 1968 šli
s otevřeným hledím a mladistvou kuráží za svým cílem a rozhodli nenásilně o změně
poměrů dříve, než k pomstychtivému boji mohlo dojít. Pro pamětníky Těchto dnů
básníkovo označení studentů za blanické rytíře v džínách není nijak nednesené."
Byla to i doba návratů. Přicházeli za námi pamětníci. Vyprávěli nejen o první republice, prvním prezidentovi, ale slyšeli jsme i pojmy, které nám byly zcela neznámé. Akademická půda, akademické svobody. A podobně jako se později státníci obraceli ke starým předválečným tradicím, tak i my jsme začali hledat obsah těchto pojmů a ptali se, jakže to tenkrát bylo na vysokých školách a jak vypadala tehdejší pospolitost učitelů a studentů.
Lidé na manifestacích zpívali národní hymnu, na klopách měli trikolóru. Bylo to
přesvědčivé znamení, že přes úsilí, které komunistická vláda desítky let vynakládala
na potlačení pocitu národní sounáležitosti, zůstala v lidech potřeba přihlásit se
k prvorepublikovým demokratům a všem významným postavám naší minulosti a ukázat tak,
že kromě odporu ke komunistické zvůli nás spojuje i cosi jiného, co má kořeny někde
hluboko před daty našich narození. Byl to zřetelný důkaz spojitosti národní historie,
která se již zdála být nenávistně zpřetrhána.
Seznam rubrik