Rozumím tím Univerzitu Karlovu, staroslavné učení Karlovo. Jak ji vidím jako občan, jako předseda Akademie věd České republiky a jako učitel Univerzity Karlovy.
Není špatné být občanem země, jejíž nejstarší univerzita za necelé dvacet čtyři měsíce oslaví 650. výročí založení. Oslavy proběhnou jistě na více místech, především však v Karolinu, které se zaskví ve své podmanivé a - přinejmenším pro mě - ohromující kráse. Tato univerzita je ctěna vskutku po celém světě. Naposledy jsem se o tom přesvědčil na vlastní uši na univerzitách a v badatelských ústavech v tchajwanském Taipei v dubnu tohoto roku.
Univerzita Karlova sehrála v kulturních i průmyslových dějinách zemí Koruny české roli velikou a vynikající. Moji radost občana jen umocňuje skutečnost, že mezi vysokými školami ČR existuje České vysoké učení technické, které je z nejstarších na světě. Myslíme-li na politické, kulturní a hospodářské úspěchy naší země v poslední čtvrtině minulého století a v prvních téměř čtyřech desetiletích století tohoto, uvědomujeme si, za jak mnoho těmto školám vděčíme. Málo institucí ČR požívá takovou vážnost a takový respekt jako Univerzita Karlova.
Vnímavý občan, ctící naši společnou chloubu, by se patrně zachvěl, kdyby - alespoň na fotografiích - mohl porovnat, řekněme u stovky náhodně vybraných univerzit, jejich nemovitosti - a jak se dnes říká - kampusy s tím, co má k dispozici naše škola škol. Byl by patrně zaražen a alespoň trochu by se styděl. A kdybych byl řádným občanem, a kdyby se mi dostaly do rukou informace o tom, jak tato země platí učitele našich příštích právníků, filozofů a filologů, lékařů, biologů, chemiků, fyziků a matematiků, musel bych říci: běda! My, občané ČR, bychom měli dát najevo svým voleným zástupcům a vládě, že je to naše společná hanba.
Akademie věd ČR nemá důležitějšího a rozsahem většího partnera, než jsou fakulty, ústavy a týmy UK. Mohu to doložit. Ve své zprávě pro vládu o průběhu transformace Akademie věd v roce 1995 jsem údaje o spolupráci s vysokými školami ČR doplnil svazkem o 83 stranách, který podrobně informuje o této spolupráci. Ze svazku je patrná klíčová úloha Univerzity Karlovy jako partnera Akademie věd ČR. Tato spolupráce se týká několika typů činností, které zpravidla posilují badatelství učitelů, juniorů i seniorů Univerzity Karlovy a posouvají na vyšší úroveň učitelství zaměstnanců Akademie věd ČR. Jde snad v prvé řadě o společné, často produktivní a úspěšné výzkumy financované většinou zdejšími či zahraničními grantovými agenturami. Dále je to široké spektrum učitelských aktivit pracovníků Akademie věd: přednášky speciální i základní, laboratorní cvičení, rozmanitá praktika.
Je mi milé, když vidím v našich laboratořích studenty, asistenty, docenty a profesory UK - a vídám je často. Trošku mě mrzí, že můj už léta starý návrh, aby se stalo běžným, že učitelé Univerzity Karlovy budou trávit svůj "sabbatical" v ústavech Akademie věd ČR (pokud nedají přednost zahraničí), se nedaří uvést do života. Zaměstnanci AV ČR jsou často členy vědeckých rad fakult a naopak. A to vše se odehrává v naprosté většině v atmosféře, jež společné badatelství a učitelství činí čímsi povzbudivým a radostným. Nepochybně se v budoucnosti budou na obou stranách objevovat návrhy, jak učinit spolupráci ještě produktivnější.
V mém učitelství na Univerzitě Karlově se snoubí radost a žal. Mezi radosti patří moje přednáška z obecné chemie na Přírodovědecké fakultě UK, konzultace studentů a setkání při zasedáních vědecké rady. Žal se týká více věcí. Občanu pochopitelně uniká, jak chudě a nedostatečně jsou vybaveny fakulty naší univerzity. Jaké mezery mají naše knihovny, na jak archaických přístrojích se pracuje a jak často nejsme schopni studentům ani ukázat, jak vypadají zařízení, která už léta patří i na chudých univerzitách ve světě k běžným. Nejsme toho schopni prostě proto, že taková zařízení v našich ústavech nemáme. Dlouhodobý život v tak chudých podmínkách působí neblaze ve více směrech. A nejsem si ani jist, zda jsou oprávněné moje rozpaky nad těmi, jejichž badatelské nasazení o části víkendů a části prázdnin a ve večerních hodinách nepřipomíná nasazení, jaké známe z dobrých univerzit úspěšného světa.
A snad zcela osobní slovo závěrem. V roce 1952 byla moje snaha stát se asistentem či aspirantem na VŠCHT odmítnuta s tím, že to nelze, neboť bych kazil mládež. Moji touhu vyučovat to nepotlačilo, a tak moje radost byla veliká, když mne docent A. Vystrčil, vedoucí katedry organické chemie PřF UK, pozval v roce 1958 k proslovení několika přednášek o kvantové chemii. Od roku dalšího se již jednalo o doporučenou přednášku. Tato část mého života byla dovršena habilitací, k níž došlo v roce 1967.
Odhlédnu-li od několika let, kdy jsem přednášet nesměl, chybí do 40. výročí mé prvé přednášky na Univerzitě Karlově dva roky. Jsem za ta léta své univerzitě vděčný.
Žije v Praze na Letné, se ženou se seznámil před více než padesáti lety během Pražského povstání. Má rád vážnou hudbu a literaturu, velmi si potrpí na přesnost. Jak říká, prožil šťastný a spokojený život.