Na počátku mých intelektuálních zájmů byla vlastně praľská kultura, zvláątní kombinace českého, německého a ľidovského myąlení, která mě velmi poutala. Uľ jako mladý student jsem zjistil, ľe v praľské německé literatuře se odráľejí české vlivy a ľe česko-německá spjatost v oblasti kultury je výrazem obecnějąího jevu - totiľ téměř fatální, nikde jinde se v takové míře nenacházející spjatosti dvou národů - Čechů a Němců. Pro Němce je jistě zajímavým historický fakt uvádění dvou tzv. kolébek spisovné němčiny: jednou je Lutherův překlad bible a druhou praľská císařská kancelář. Bez Lutherovy činnosti a bez praľské úřední instituce by asi spisovná němčina nevznikla. Berte to jako jeden z faktů prazvláątního spojení českých a německých zemí, spojení dvou světů, z nichľ je kaľdý logikou obecného společenského dění jiný, na druhé straně si vąak velmi blízký.
Nechtěl bych, aby se náą rozhovor stal odbornou diskusí. Obra»me, prosím, naąi pozornost jinam. Zajímavý je váą vztah k Univerzitě Karlově.
Kdyľ jsem se začal zabývat kulturními dějinami střední Evropy, záhy jsem zjistil, ľe bez znalosti českého jazyka se při svých studiích neobejdu. Z vlastního popudu jsem se začal učit česky a v roce 1965 jsem se zúčastnil - to uľ jsem pasivně čeątinu znal - Letní ąkoly slovanských studií. Prahou a jejím intelektuálním ovzduąím jsem byl unesen. Přestoľe na povrchu byl stále jeątě cítit tuhý Novotného reľim, na UK byla jiľ značná svoboda. Na univerzitní půdě jsme mluvili a diskutovali velmi svobodně. I proto jsem se ucházel o mimořádné studium na FF UK. To se mi v roce 1966 podařilo. Přestoľe jsem měl moľnost být ubytován privátně, bydlel jsem na studentské koleji Větrník a byl jsem tak blízko českému jazykovému i studentskému intelektuálnímu prostředí. Studiu na Univerzitě Karlově děkuji za mnohé. Ovlivnilo můj profesní růst i zaměření. Poznal jsem na ní opravdovou intelektuální svobodu bez ideologické indoktrinace a v Praze pak čilý kulturní, umělecký a vědecký ľivot. Univerzita Karlova byla více neľ tehdejąí německé univerzity bezprostřední součástí městského dění. Na UK bylo cítit, ľe pro mladou generaci je kulturní odkaz českých zemí a evropanství v něm obsaľené ľivou skutečností, a by» bylo oficiálně potlačováno, znamenalo pro mladé lidi moc. Dodnes vąe vnímám velmi ľivě: intelektuální vír, v němľ jsme ľili, obrovský rozdíl mezi vnějąí fasádou tuhého komunistického reľimu, jenľ budil zdání myąlenkové a názorové uniformity, ale pod nímľ bylo něco absolutně jiného. V tomto smyslu mi pobyt na UK a v Čechách vůbec přinesl poznání, ľe ľádná země se hodí tak málo k simplifikacím jako česká země a kouzlo českých dějin spočívá v tom, ľe nejsou přístupny lidem, kteří touľí po jednoduchých pravdách.
Univerzita Karlova je v Čechách synonymem pro českou vzdělanost. Jakou má pověst v dneąní Evropě?
Mezi vzdělanci má v Evropě UK velmi dobrý zvuk, dokonce si myslím, ľe je tam známa pouze Univerzita Karlova. I kdyľ například brněnská univerzita má své kvality, pokud se v Evropě mluví o akademických institucích, běľný evropský intelektuál si automaticky spojí Českou republiku s Univerzitou Karlovou. V budoucnosti to bude zřejmě jinak. V současnosti je probíhající vznik provinciálních univerzit zdravým jevem, bude vąak dlouho trvat, neľ se jejich renomé srovná s pověstí UK. Jsem ovąem zastáncem toho, aby UK zůstala vlajkovou lodí české vzdělanosti a byla vzorem pro český akademický ľivot.
V čem by mohla UK dělat víc pro to, aby zvýąila svou pedagogickou úroveň?
Jako odchovanci západní kultury mi trochu vadí, ľe čeątí studenti jsou vesměs pasivní. To neznamená, ľe by neměli znalosti, ľe by byli horąí, ale nejsou ochotni k otevřenému dialogu s pedagogem. Na Západě existuje systém permanentní diskuse a dialogu mezi studentem a pedagogem. V Americe a v anglicky mluvících zemích je krajně vyvinutý. Přednáąející při výuce vede dialog se studentem a ten mu dává najevo, ľe si dialog i přeje. V Čechách je absence podobné diskuse jeątě důsledkem minulého reľimu a bývalé tuhé hierarchizace ąkolského systému. K překonání této skutečnosti je důleľitý vliv cizích univerzit, tedy konkrétních styků se zahraničními pedagogy a různými systémy výuky. Pro české studenty je blahodárné studium v zahraničí. Slyąel jsem o tom, ľe UK má rozvětvené kontakty se zahraničními univerzitami, a to je víc neľ dobré. Abych se jeątě vrátil k prospěąné myąlence dialogičnosti výuky. V Německu jiľ od dob Humboldtových byla dána tím, ľe kaľdý student mohl na začátku semestru bez větąích formalit odejít z jedné univerzity na jinou a tak dát najevo svému učiteli, ľe si ho moc necení, kdyľ se u něj v semestru jiľ neobjeví.
Student ąel tam, kde dostal lepąí vzdělání. Byla to vlastně určitá konkurence.
Obrovská konkurence. Právě proto vznikaly určité ąkoly věhlasných učitelů. Jejich schopní ľáci se zpravidla později stali také dobrými nebo stejně věhlasnými pedagogy a studenti za nimi putovali. V Německu to nikdy nebylo tak, ľe by nejlepąí univerzita byla v hlavním městě. Naopak - nejlepąí univerzity byly daleko od berlínské moci - například v Tübingenu nebo v Heidelbergu.
Kdyľ jste v Praze na UK studoval, setkával jste se s mnoha pedagogy. Oblíbil jste si někoho z nich?
Poznal jsem v Praze mnoho velmi dobrých pedagogů. Doslova ohromen jsem byl profesorem Patočkou, i po studiích jsem se s ním v jeho břevnovském bytě často setkával. Na své vyučující, tedy na ty, s nimiľ jsem měl bezprostřední kontakt ve výuce, mám ty nejlepąí vzpomínky.
Mohl byste mi říci, čeho jste si na vyučujících nejvíce váľil?
Na to vám odpovím jednou větou: oni byli nerozlučně spjati se svou vědou a věda byla nerozlučně spjata s jejich ľivotem. Člověk u nich nikdy neměl dojem, ľe by to byli ąpatní učitelé, ľe se jednou něco naučili a tím s vědou skončili. V tomto ohledu je zajímavá paradoxní věc - říkal mi to sám pan profesor Černý, ale slyąel jsem to často i od jiných. Totalitní reľim byl svou primitivností dobrý v tom, ľe zesiloval vztah ke kultuře a vědě. Kaľdý inteligentní člověk byl ve větąí nebo menąí míře odpuzován tímto systémem a spíąe tíhnul k něčemu v základě sluąnému a solidnímu.
Jak jste dnes spjatý s UK?
V Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK vedu na katedře německých a rakouských studií seminář na téma Kultura a dějiny českých Němců.
Ve Vydavatelství Karolinum právě vychází vaąe kniha Kultur versus Staatlichkeit, která je věnována blíľícímu se 650. výročí zaloľení UK. Mohl byste na závěr říci, o čem kniha pojednává?
Na mnoho věcí mám vyhraněný názor. Tím ovąem neříkám, ľe jsem naąel kámen mudrců, ale můj přístup je neobvyklý. Spočívá například v tom, ľe masivní evropeizaci českých zemí vidím jiľ v raném novověku. Pokouąím se rozluątit, proč jsou evropeizovány v té míře, která jinak existuje jenom v zemích, jeľ zaľily starou římskou antickou vládu. A dále - proč ľádná středověká země není prodchnuta barokem tak, jako česká země? Vidím také naprosto svérázně sloľité a zajímavé vztahy mezi německými a českými zeměmi. Tvrdím, ľe české země nebyly větąinou podřízeny německým (jak se to, alespoň v Čechách, obecně traduje), ale ľe po staletí tomu bylo obráceně. V nejrozsáhlejąí kapitole knihy, nazval jsem ji Evropské Čechy a česká Evropa, pojednávám o tom, co v české historiografii (také) chybí. Popisuji totiľ dopad české emigrace na sousední evropské dějiny. V určitých intervalech česká emigrace budovala a duchovně spoluvytvářela země sousední. Málokdo si vąímá toho, jaké bylo spojení mezi českými emigranty a nejvlivnějąí pruskou univerzitou v Halle, která byla pietistická (pietisté byli jakousi odnoľí českých bratří). Kdo ví, ľe na zaloľení Německé akademie věd se podílel vnuk J. A. Komenského? Jen málokdo si nevąímá toho, ľe v 19. století zásobovaly české země Vídeň nejen sluľkami a kuchaři, ale i inteligencí. Jsem rád, ľe touto knihou, stejně jako svou pedagogickou činností u vás, mohu přispět k česko-německému dialogu.k česko-německému dialogu.