Na počátku mých intelektuálních zájmů byla vlastně pražská kultura, zvláštní kombinace českého, německého a židovského myšlení, která mě velmi poutala. Už jako mladý student jsem zjistil, že v pražské německé literatuře se odrážejí české vlivy a že česko-německá spjatost v oblasti kultury je výrazem obecnějšího jevu - totiž téměř fatální, nikde jinde se v takové míře nenacházející spjatosti dvou národů - Čechů a Němců. Pro Němce je jistě zajímavým historický fakt uvádění dvou tzv. kolébek spisovné němčiny: jednou je Lutherův překlad bible a druhou pražská císařská kancelář. Bez Lutherovy činnosti a bez pražské úřední instituce by asi spisovná němčina nevznikla. Berte to jako jeden z faktů prazvláštního spojení českých a německých zemí, spojení dvou světů, z nichž je každý logikou obecného společenského dění jiný, na druhé straně si však velmi blízký.
Nechtěl bych, aby se náš rozhovor stal odbornou diskusí. Obraťme, prosím, naši pozornost jinam. Zajímavý je váš vztah k Univerzitě Karlově.
Když jsem se začal zabývat kulturními dějinami střední Evropy, záhy jsem zjistil, že bez znalosti českého jazyka se při svých studiích neobejdu. Z vlastního popudu jsem se začal učit česky a v roce 1965 jsem se zúčastnil - to už jsem pasivně češtinu znal - Letní školy slovanských studií. Prahou a jejím intelektuálním ovzduším jsem byl unesen. Přestože na povrchu byl stále ještě cítit tuhý Novotného režim, na UK byla již značná svoboda. Na univerzitní půdě jsme mluvili a diskutovali velmi svobodně. I proto jsem se ucházel o mimořádné studium na FF UK. To se mi v roce 1966 podařilo. Přestože jsem měl možnost být ubytován privátně, bydlel jsem na studentské koleji Větrník a byl jsem tak blízko českému jazykovému i studentskému intelektuálnímu prostředí. Studiu na Univerzitě Karlově děkuji za mnohé. Ovlivnilo můj profesní růst i zaměření. Poznal jsem na ní opravdovou intelektuální svobodu bez ideologické indoktrinace a v Praze pak čilý kulturní, umělecký a vědecký život. Univerzita Karlova byla více než tehdejší německé univerzity bezprostřední součástí městského dění. Na UK bylo cítit, že pro mladou generaci je kulturní odkaz českých zemí a evropanství v něm obsažené živou skutečností, a byť bylo oficiálně potlačováno, znamenalo pro mladé lidi moc. Dodnes vše vnímám velmi živě: intelektuální vír, v němž jsme žili, obrovský rozdíl mezi vnější fasádou tuhého komunistického režimu, jenž budil zdání myšlenkové a názorové uniformity, ale pod nímž bylo něco absolutně jiného. V tomto smyslu mi pobyt na UK a v Čechách vůbec přinesl poznání, že žádná země se hodí tak málo k simplifikacím jako česká země a kouzlo českých dějin spočívá v tom, že nejsou přístupny lidem, kteří touží po jednoduchých pravdách.
Univerzita Karlova je v Čechách synonymem pro českou vzdělanost. Jakou má pověst v dnešní Evropě?
Mezi vzdělanci má v Evropě UK velmi dobrý zvuk, dokonce si myslím, že je tam známa pouze Univerzita Karlova. I když například brněnská univerzita má své kvality, pokud se v Evropě mluví o akademických institucích, běžný evropský intelektuál si automaticky spojí Českou republiku s Univerzitou Karlovou. V budoucnosti to bude zřejmě jinak. V současnosti je probíhající vznik provinciálních univerzit zdravým jevem, bude však dlouho trvat, než se jejich renomé srovná s pověstí UK. Jsem ovšem zastáncem toho, aby UK zůstala vlajkovou lodí české vzdělanosti a byla vzorem pro český akademický život.
V čem by mohla UK dělat víc pro to, aby zvýšila svou pedagogickou úroveň?
Jako odchovanci západní kultury mi trochu vadí, že čeští studenti jsou vesměs pasivní. To neznamená, že by neměli znalosti, že by byli horší, ale nejsou ochotni k otevřenému dialogu s pedagogem. Na Západě existuje systém permanentní diskuse a dialogu mezi studentem a pedagogem. V Americe a v anglicky mluvících zemích je krajně vyvinutý. Přednášející při výuce vede dialog se studentem a ten mu dává najevo, že si dialog i přeje. V Čechách je absence podobné diskuse ještě důsledkem minulého režimu a bývalé tuhé hierarchizace školského systému. K překonání této skutečnosti je důležitý vliv cizích univerzit, tedy konkrétních styků se zahraničními pedagogy a různými systémy výuky. Pro české studenty je blahodárné studium v zahraničí. Slyšel jsem o tom, že UK má rozvětvené kontakty se zahraničními univerzitami, a to je víc než dobré. Abych se ještě vrátil k prospěšné myšlence dialogičnosti výuky. V Německu již od dob Humboldtových byla dána tím, že každý student mohl na začátku semestru bez větších formalit odejít z jedné univerzity na jinou a tak dát najevo svému učiteli, že si ho moc necení, když se u něj v semestru již neobjeví.
Student šel tam, kde dostal lepší vzdělání. Byla to vlastně určitá konkurence.
Obrovská konkurence. Právě proto vznikaly určité školy věhlasných učitelů. Jejich schopní žáci se zpravidla později stali také dobrými nebo stejně věhlasnými pedagogy a studenti za nimi putovali. V Německu to nikdy nebylo tak, že by nejlepší univerzita byla v hlavním městě. Naopak - nejlepší univerzity byly daleko od berlínské moci - například v Tübingenu nebo v Heidelbergu.
Když jste v Praze na UK studoval, setkával jste se s mnoha pedagogy. Oblíbil jste si někoho z nich?
Poznal jsem v Praze mnoho velmi dobrých pedagogů. Doslova ohromen jsem byl profesorem Patočkou, i po studiích jsem se s ním v jeho břevnovském bytě často setkával. Na své vyučující, tedy na ty, s nimiž jsem měl bezprostřední kontakt ve výuce, mám ty nejlepší vzpomínky.
Mohl byste mi říci, čeho jste si na vyučujících nejvíce vážil?
Na to vám odpovím jednou větou: oni byli nerozlučně spjati se svou vědou a věda byla nerozlučně spjata s jejich životem. Člověk u nich nikdy neměl dojem, že by to byli špatní učitelé, že se jednou něco naučili a tím s vědou skončili. V tomto ohledu je zajímavá paradoxní věc - říkal mi to sám pan profesor Černý, ale slyšel jsem to často i od jiných. Totalitní režim byl svou primitivností dobrý v tom, že zesiloval vztah ke kultuře a vědě. Každý inteligentní člověk byl ve větší nebo menší míře odpuzován tímto systémem a spíše tíhnul k něčemu v základě slušnému a solidnímu.
Jak jste dnes spjatý s UK?
V Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK vedu na katedře německých a rakouských studií seminář na téma Kultura a dějiny českých Němců.
Ve Vydavatelství Karolinum právě vychází vaše kniha Kultur versus Staatlichkeit, která je věnována blížícímu se 650. výročí založení UK. Mohl byste na závěr říci, o čem kniha pojednává?
Na mnoho věcí mám vyhraněný názor. Tím ovšem neříkám, že jsem našel kámen mudrců, ale můj přístup je neobvyklý. Spočívá například v tom, že masivní evropeizaci českých zemí vidím již v raném novověku. Pokouším se rozluštit, proč jsou evropeizovány v té míře, která jinak existuje jenom v zemích, jež zažily starou římskou antickou vládu. A dále - proč žádná středověká země není prodchnuta barokem tak, jako česká země? Vidím také naprosto svérázně složité a zajímavé vztahy mezi německými a českými zeměmi. Tvrdím, že české země nebyly většinou podřízeny německým (jak se to, alespoň v Čechách, obecně traduje), ale že po staletí tomu bylo obráceně. V nejrozsáhlejší kapitole knihy, nazval jsem ji Evropské Čechy a česká Evropa, pojednávám o tom, co v české historiografii (také) chybí. Popisuji totiž dopad české emigrace na sousední evropské dějiny. V určitých intervalech česká emigrace budovala a duchovně spoluvytvářela země sousední. Málokdo si všímá toho, jaké bylo spojení mezi českými emigranty a nejvlivnější pruskou univerzitou v Halle, která byla pietistická (pietisté byli jakousi odnoží českých bratří). Kdo ví, že na založení Německé akademie věd se podílel vnuk J. A. Komenského? Jen málokdo si nevšímá toho, že v 19. století zásobovaly české země Vídeň nejen služkami a kuchaři, ale i inteligencí. Jsem rád, že touto knihou, stejně jako svou pedagogickou činností u vás, mohu přispět k česko-německému dialogu.k česko-německému dialogu.
