Kdybyste si sám o sobě měl napsat heslo do svazku Kdo je kdo, jaké byste tam chtěl zaznamenat záležitosti, které vás posunovaly dopředu?
To heslo by bylo krátké, stačila by asi jen stručná věta. V závorce, kde se píše věk, si budu psát od července (54). Je otázkou, jestli člověka něco vůbec posunuje, ale určité uzlové body by se v pěti desetiletích mého života pochopitelně našly. Ten první bod byl asi, když jsem se po maturitě nemohl dostat na vysokou školu a musel jít do továrny a pak na vojnu. Nepovažuji tu dobu úplně za ztracenou, protože jsem měl možnost poznat prostředí, které bych jinak nepoznal. Nevyužil jsem to autorsky, ale dejme tomu lidsky, i v souvislosti s mojí činností na Fakultě sociálních věd UK. V době vojenské služby se mi podařilo dostat se na Filozofickou fakultu, kde jsem vystudoval filozofii a historii. Rozhodnutí pro tuto kombinaci nebylo snad osudové, ale znamenalo, že se má životní dráha odvíjela tímto způsobem.
Dalším uzlovým bodem je rok 1968, což není pouze záležitost individuální, ale i obecná. V tom čase jsem absolvoval na FF UK a nastoupil do nakladatelství Mladá fronta, kde jsem zůstal skoro celých dvacet let. Přišel jsem do situace, kdy měl každý mladý člověk zajímavé plány, chtěl je realizovat... Pamatuju si, že když jsem nastupoval, položili mi při vstupním rozhovoru tři otázky: jestli mám o tu práci zájem, mám-li po vojně a jsem-li ženatý. Ta třetí otázka byla, zda mám v pořádku játra...
Než se dostaneme k vašim prvním létům ve velkém nakladatelství, vraťme se na okamžik do úplného dětství. Chtěla bych slyšet úvahu na téma: já a kniha...
Matka hodně četla, měli jsme doma dost knih. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale na základní i střední škole jsem si vždycky rád četl v učebnicích dějepisu. Těžko definovat, kde se ve mně vzal vztah k historii... Doma jsem žádnou velikou motivaci k vlastnímu psaní neměl, ale vzpomínám si, že jsem jednou byl na návštěvě u kamarádky, jejíž otec byl protestantský farář. U něj v knihovně jsem uviděl tři dětské knížky, které on sám napsal a tehdy jsem si pomyslel, že bych také mohl někdy něco napsat. Rychle jsem na své předsevzetí zapomněl a oživil ho až po dlouhé době.
Jako co jste do nakladatelství nastupoval?
Jako redaktor redakce společenskovědní literatury jsem měl nastoupit prvního září 1968, ale nastoupil jsem až desátého, protože do té doby tam byli ruští vojáci. V nakladatelství jsem ještě pracovně zažil šéfredaktora Karla Šiktance. Jako redakce jsme spolu chodili na všechny tehdejší akce a zdálo se mi, že rychlé politické peripetie se Mladé fronty nijak zvlášť nedotýkají. Ale v roce 1969 musel Šiktanc i někteří další redaktoři nakladatelství opustit a přišla první polovina dekády sedmdesátých let, na kterou se pamatuji jen vágně. Myslím, že tehdejší dění by se dalo shrnout větičkou - člověk ztrácel iluze... Už se zdálo, že budu muset pracovat jen na věcech, které přiveze ředitel třeba ze SSSR nebo Bulharska. Tato představa byla dost tristní, ale brzy jsem se z ní vzpamatoval. Ve druhé polovině sedmdesátých let a v osmdesátých letech se nám přesto podařilo vydat věci, které čtenáři stále oceňují, nejsou v antikvariátech, a když ano, rychle zmizí.
Upoutala vás v době vašeho působení v redakci nějaká osobnost?
Jako mladého eléva mne tenkrát poutali téměř všichni. Speciálně Jiří Sixta, vedoucí vědeckopopulární redakce, kterému jsem se toužil vyrovnat. Dokázat sám sobě, ale i ostatním, že, přestože jsem v redakci teprve sedm let, jsem stejně dobrý jako on. V té době jsem začal koncipovat a v roce 1975 řídit edici Archiv, kterou se nám, díky zdravé rivalitě, která v té době v nakladatelství panovala a díky našemu úsilí podařilo "vydupat ze země".
V čase tuhé normalizace jste řídil dvě edice. Zejména v Archivu, ale i v Pramenech vycházely věci, které by se jinak v knižní podobě neobjevily. Co to od člověka, který stál v čele edicí, kromě kolektivu dobrých autorů, vyžadovalo?
Atmosféra v nakladatelství Mladá fronta byla dosti odlišná od jiných knižních domů, mezilidské vztahy tam stále zůstávaly na velice snesitelné úrovni. V sedmdesátých letech byla ideologická pozornost soustředěna zejména na beletrii, na seznam zcela konkrétních jmen. Non-fiction literatura měla svým způsobem štěstí, že se o ni ideologický dozor tolik nezajímal. Neměl jsem žádný politický škraloup, mohl jsem si tedy vyzkoušet, zda mi nějaký návrh projde či ne. Některé mé návrhy na tituly prošly...
Jak vypadaly náklady edice Archiv a jakou měly jednotlivé svazky reflexi u adresátů?
Náklady od roku 1975 vzrostly z pěti až sedmi tisíc na dvacet až dvacet pět tisíc, na konci osmdesátých let byl průměrný náklad třicet tisíc výtisků, některé tituly se dokázaly vyhoupnout přes padesát tisíc. Čtenáři se k faktům dostávali poměrně snadno, protože v knižní podobě nebyly informace tolik sledovány.
Kdy jste začal s vlastním psaním?
Začal jsem už na fakultě, kde jsem psal krátké novinové články, ze kterých jsem měl radost, když je vydali. Ke své první knize jsem se dostal vlastně náhodou. Přišel za mnou kolega Artur Geuss, který opravdu rozuměl filozofii, s nápadem napsat Čítanku z dějin filozofie. S tím, co už dnes vím, byl bych tenkrát řekl, že za totality to nemá šanci vyjít. V té době se ale ani jeden z nás s něčím podobným nezabýval. Řekli jsme si, že uděláme nějaké kompendium z filozofie s tím, že tam budou krátké vstupy o filozofovi, o jeho díle a potom hlavně ukázky z tvorby. Když jsme byli asi ve čtvrtině, kolega Geuss bohužel zemřel a na mně zbylo, abych to dodělal. Cítil jsem vůči němu dluh a přestože můj první impuls byl, že to nemohu sám nikdy dodělat, chápal jsem to jako určitou nutnost. Je to stejné, jako když začnete hrát hru a už ji prostě musíte dohrát...
Jak se dá ta víceoborovost, kterou pěstujete, harmonicky propojit v denním procesu? Jak to vypadá v praxi, že můžete zároveň psát a přednášet?
Je v tom určitá zkušenost. Spousta lidí v nakladatelství se nerealizovala pouze v redaktorské práci, ale pracovala zároveň jako překladatelé, autoři předmluv, doslovů nebo jako teoretikové. Když redaktor stále opravuje věci ostatních, občas ho napadne, že by to on sám napsal lépe, a položí si otázku, zda by sám neměl zkusit něco psát. Při práci se slovem musí člověk pracovat s textem po obsahové, věcné a jazykové stránce. V mediální podobě je na práci se slovem daleko méně času než při psaní knih. Práce v nakladatelství do určité míry inspiruje a motivuje redaktora k tomu, aby si to ozkoušel sám. Nemusí publikovat jenom knižně, ale i třeba časopisecky. Sám jsem hodně psal do dětských časopisů. Realizovat se jako osoba individuální (nejenom jako člen redakce) a zvládnout přitom týdenní pracovní proces, umožňují také kontakty, které člověk získá průběžně v práci s různými médii či periodiky.
Rodové jméno Halada se objevuje v Mladém světě. Jak jste pohlížel na synovu cestu novináře?
Ani já, ani moje žena jsme na to nepohlíželi s nějakým velikým nadšením, protože jsme to nepovažovali za nejlepší životní dráhu. Byl bych raději, kdyby kráčel v mých šlépějích, ale on je drzejší, a tak si zvolil cestu novináře, tam je určitá dávka drzosti potřebná...
Kdy a jak jste se dostal na Fakultu sociálních věd UK?
V roce 1988 jsem, nikoliv o své vůli, odešel z nakladatelství Mladá fronta a začal pracovat v Lidovém nakladatelství. Tam jsem zůstal až do roku 1990, kdy jsem se přihlásil na konkurs na FSV UK (na obor žurnalistika). Tehdy se tady formovaly určité specializace a já udělal konkurs na specializaci nakladatelskou, která byla z ekonomických důvodů za dva roky zrušena. Předměty, které byly její součástí, se stále vyučují a jsou studenty akceptovány. A já opět osciluji okolo toho, co jsem dělal dřív, a přednáším literaturu faktu, nakladatelskou teorii a praxi, o redigování textu, mediální problematiku knihy...
Inklinují současní studenti spíš k mediální dravosti nebo k nakladatelskému "sicflajši"?
Na Fakultě sociálních věd to vypadá stejně, jako v každé běžné redakci: třetina lidí je vynikající, mají nápady. Třetina jsou solidní pracovníci a třetina se spíš "veze". Nedá se říci, že by tam všichni byli klasickými prototypy novináře, ať už s pozitivními či negativními vlastnostmi. Z některých cítíte, že budou skvělými novináři, někteří inklinují spíš k té nakladatelské činnosti a jsou i tací, kteří se budou realizovat v úplně jiném odvětví. Na fakultu přicházejí lidé z různých míst, z odlišných sociálních a intelektuálních skupin, působí tady jiné tradice. Vytvoří postupně dohromady kolektiv, který se dále vnitřně člení, u kterého se během studia dá odhadnout, jaký směr si daný člověk zvolí, jakou životní cestou se vydá.
Autorsky jste nejvíc znám ze tří dílů Lexikonu české šlechty...
Když mne v roce 1991 oslovil nakladatel, snažil jsem se napřed sehnat někoho, kdo by to napsal. Problém byl ale v tom, že nakladatel to chtěl mít brzy hotové, chtěl zaplnit vakuum, které v naší zemi vzniklo po roce 1948, kdy se o šlechtě moc nemluvilo. Možná to ode mne byla drzost a neuváženost, ale když jsem nikoho nesehnal, rozhodl jsem se, že něco takového zplodím sám. Nevěděl jsem, co činím. Měl jsem na to daleko méně času než na jiné své knihy. Volil jsem populární, čistě informativní formu. Můj záměr pochopili spíše čtenáři než kritika. Po úspěchu prvního dílu mne požádal nakladatel o něco podobného. Ve třech dílech je dohromady 600 šlechtických rodů, ale jejich známost od prvního ke třetímu postupně klesá. Kdybych od počátku věděl, že budu psát ještě další díly, rozložil bych si celou věc docela jinak.
V řetězu komunikace autor - dílo - nakladatel - knihkupec - čtenář je autor osobou nejdůležitější, ale také tou nejméně respektovanou. Jak byste jej definoval?
Je to dělník pera.
Nakladatelství Akropolis vydalo rychle za sebou trojici Lexikonů české šlechty Jana Halady