V lednu 1925 byla děkanátu filozofické fakulty Univerzity Karlovy podána žádost o
udělení docentury v oboru všeobecných dějin se zvláštním zřetelem k dějinám východní
Evropy a Balkánského poloostrova. Na první pohled nic mimořádného, a přece... "Ve
vší úctě podepsaná" Milada Paulová (1891 - 1970), úřednice
veřejné a univerzitní knihovny v Praze, byla totiž první ženou, která se na Univerzitě
Karlově ucházela o veniam legendi (oprávnění přednášet na vysoké
škole).
Cesta rodačky z Loukova v tehdejším okrese Mnichovo Hradiště k docentuře a posléze k profesuře nebyla snadná, ale nejtěžší překážky zdolaly již její předchůdkyně, podporovány muži přejícími ženskému vzdělání. Rok před narozením Milady Paulové byla v Praze založena Minerva, první soukromé ženské gymnázium, jehož absolventky musely až do školního roku 1907/08 skládat maturitní zkoušky na chlapeckém akademickém gymnáziu. První úspěšné maturantky směly sice v roce 1895 vstoupit na filozofickou a německou lékařskou fakultu (česká lékařská fakulta se k nim zprvu chovala jako Smolíček pacholíček k jezinkám-bezinkám), ale pouze jako hospitantky - neměly tudíž právo skládat zkoušky. Řádné studium žen na filozofických fakultách bylo v rakousko-uherské monarchii uzákoněno roku 1897, na lékařských fakultách roku 1900. Zato na fakultě věd právních a státních se ženy jakožto řádné posluchačky prosadily teprve po pádu monarchie a vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918.
Milada Paulová, dcera ředitele cukrovaru ve výslužbě, studovala na filozofické fakultě historii a zeměpis. Na podkladě vysoce ceněné disertační práce Styky českých husitů s cařihradskou církví na základě církevních poměrů byzantských složila se zdarem rigorózní zkoušky a 19. ledna 1918 byla slavnostně promována doktorkou filozofie. Ve stejný den s ní promovala Albína Dratvová, o které ještě uslyšíme. V posledním roce světové války nebyly již promoce žen společenskou událostí číslo jedna, naopak, v oněch letech, kdy mladí muži byli nuceni měnit posluchárny za zákopy, podíl žen mezi posluchači pražské univerzity podstatně vzrostl. Za první republiky se již některé nadané ženy nehodlaly spokojit s rolí univerzitních absolventek, nýbrž zatoužily po vysokoškolské pedagogické dráze.
Milada Paulová prošla habilitačním řízením úspěšně. O svých kvalitách přesvědčila v průběhu habilitačního kolokvia, jakož i přednáškou na zkoušku na téma Vznik srbského státu, která byla podle záznamu v protokolech odměněna hlučným potleskem. Ministerstvo školství a národní osvěty potvrdilo její "veniam legendi" pro obor všeobecných dějin se zvláštním zřetelem k dějinám východní Evropy a Balkánského poloostrova výnosem ze dne 30. července 1925 pod č.j. 69.926/25 - IV. O devět let později podal profesorský sbor filozofické fakulty návrh na jmenování Milady Paulové mimořádnou profesorkou - toto úsilí došlo naplnění dne 21. srpna 1935. Milada Paulová byla tedy první ženou, která v tehdejší Československé republice dosáhla vysokoškolské profesury - bereme-li v úvahu školy s vyučovacím jazykem českým či slovenským. Na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze ji o necelý rok předstihla šluknovská rodačka Hedwig Langeckerová (nar. 1894), která byla jmenována mimořádnou profesorkou farmakologie a farmakognosie dne 1. října 1934.
V protokolu ze sezení profesorského sboru filozofické fakulty UK dne 24. října 1935 je zapsáno, že přítomní pánové mezi sebou uvítali mimořádnou profesorku Paulovou. Většina z nich se možná tiše radovala, když tak mezi nimi seděla jako růže mezi trním. Po smrti profesora všeobecných dějin Jaroslava Bidla odpověděli jeho kolegové na bezručovskou otázku "Kdo na jeho místo? Kdo zdvihne jeho štít?" jménem Milady Paulové. To se však již psal rok 1939, přišla nacistická okupace českých zemí a záhy poté uzavření českých vysokých škol. Kandidátka mohla být jmenována ordinářkou (řádnou profesorkou) dějin slovanských národů a byzantologie teprve po válce, stalo se tak dekretem prezidenta republiky ze dne 6. listopadu 1945 s účinností od 28. října 1939.
Ve své stati o univerzitní kariéře žen se omezuji na období první republiky. Otázka
tedy zní: Kolik žen obdrželo v řečeném období "veniam legendi" na Univerzitě
Karlově? Na filozofické fakultě byly čtyři. V roce 1929 následovala M.
Paulovou Flora Kleinschnitzová, která se habilitovala pro novější
dějiny literatury československé, roku 1930 Růžena
Vacková, jíž byla udělena "venia legendi" pro klasickou archeologii.
Pro obor slovanského národopisu se v roce 1932 habilitovala
Drahomíra Stránská. Na přírodovědecké fakultě dosáhly za první
republiky docentury dvě ženy: Albína Dratvová pro filozofii exaktních
přírodních věd a matematiky, Julie Moschelesová pro obor
antropogeografie (zeměpis člověka). Na lékařské fakultě se dvě žadatelky o "veniam
legendi" specializovaly na dermatologii a venerologii. Vlasta
Říhová-Knappová se úspěšně habilitovala v roce 1932, o
necelý rok později její kolegyně Olga Valentová, provdaná
Denigerová. Také právnická fakulta měla mezi svými pedagogy jednu
docentku - Jarmilu Veselou, která se roku 1928
habilitovala pro obor práva a řízení trestního. Úhrnem tedy získalo "veniam
legendi" na Univerzitě Karlově za první republiky devět žen, z nichž jedna posléze
dosáhla profesury.
Nechci tu vystupovat jako protivné, "sexuálně harašící" americké
feministky, jež adorují vše ženské a zatracují vše mužské. Z portrétu Milady Paulové,
který jsem tu lehce načrtla, by snad mohl některý čtenář nabýt mylného dojmu, že
všechny ženy ucházející se za první republiky o docenturu byly ve svém oboru hvězdy a
že svými vědomostmi předem odzbrojovaly i zaryté misogyny. Nebylo tomu tak. Zatímco
Milada Paulová sklízela od pánů profesorů zpravidla jednomyslné "ano", její
kolegyně Flora Kleinschnitzová neměla takové štěstí.
Narodila se roku 1891 v moravském Brumově, po maturitě vystudovala na filozofické fakultě germánskou a slovanskou filologii, promovala 19. května 1919. Po absolutoriu působila podobně jako M. Paulová v univerzitní knihovně, v roce 1928, kdy podávala žádost o udělení "veniae legendi", si již směla do kolonky "povolání" psát "vrchní komisařka archivní a knihovní služby". K vyřízení její žádosti byla profesorským sborem filozofické fakulty zvolena komise, v níž zasedali pánové Jaroslav Vlček, Miloslav Hýsek a Jan Jakubec. Ti hodnotili její habilitační spis Andrej Sládkovič a jeho doba vcelku kladně, a tak mohla svátečně oděná slečna Kleinschnitzová přijít 14. března 1929 na fakultu, aby se podrobila habilitačnímu kolokviu. Její odpovědi uspokojily většinu komise, ale ozvala se nespokojená menšina - Miloslav Hýsek. K němu se připojil s minoritním votem profesor srovnávacího slovanského národopisu Miloš Weingart, shodou okolností kandidátčin vrstevník (opravdu bychom se měli mít na pozoru před svými vrstevníky!). Své dobrozdání o habilitačním kolokviu uzavřel slovy: "Úhrnem soudím, že slečna Dr. Kleinschnitzová má v oboru novodobé literatury československé vědomosti, které by snad dostačily při státní zkoušce nebo při rigorosu, ale které neprokazují hlubšího vědeckého prožití, jaké bychom mohli očekávati od budoucího samostatného vědeckého pracovníka a vysokoškolského učitele." Při hlasování o tom, zda má být kandidátka připuštěna k dalším habilitačním krokům, se 24 profesorů vyslovilo v její prospěch proti 18 hlasům záporným. Teprve habilitační přednáška Karel Slavoj Amerling a Slovensko, proslovená 20. dubna 1929, prolomila ledy, takže všichni, s výjimkou Miloše Weingarta, doporučili udělení "veniae legendi". Vysokoškolskou kariéru Flory Kleinschnitzové přerušila jako u tolika jiných nacistická okupace. Po válce již nemohla ohlásit své přednášky, poněvadž se dlouhodobě zotavovala po záchvatu mrtvice. Zemřela 16. září 1946.
O tom, že historická budova Karolina dozná změn, jsme informovali v časopise Forum již na jaře tohoto roku. Nový kabát si opravdu zaslouží, protože nejen interiéry, ale především technické zázemí již dosluhují.
Od listopadu se budou tedy pomalu jednotlivé části historického jádra budovy uzavírat a nastoupí řemeslníci, aby zde vybudovali nové elektrorozvody a rozvaděče, které by odpovídaly dnešním normám a potřebám, zrekonstruovali strojovny vzduchotechniky s cílem obnovit funkčnost vzduchotechnického zařízení a zejména vybavit nejdůležitější prostory klimatizací. Zrevidována a restaurována budou osvětlovací tělesa, zrekonstruován bude rozvod ústředního topení.
Konkurz vypsaný na rekonstrukci vyhrála těsně před koncem školního roku akciová společnost Konstruktiva Group, Konsit - a. s., která vypracovává v současné době projekt organizace výstavby v takové časové posloupnosti, aby oslavy 650. výročí založení Univerzity Karlovy v roce 1998 proběhly již ve zbrusu nově vyšňořené a technickým zázemím (výtahy, ozvučením v sálech atd.) vybavené historické budově.
V čele týmu architektů stojí Ing. arch. Šantavý, jehož úkolem bude postupovat citlivě pokud se týče historických stavebních prvků, ale razantně tam, kde je potřeba dodat novou a moderní techniku. To se týká především výtahů, jejichž absence dosud zabraňuje imobilním spoluobčanům vstoupit na akademickou půdu Karolina. Ve vstupní hale, přibližně v místech, kde před bufetem stojí telefonní automat, bude probourána šachta pro jeden z výtahů, další se postaví v prostoru tzv.rektorova schodiště, zatím skrytého na galerii za dřevotřískovými deskami a nevyužívaného. Třetí výtah vznikne jako technická pomůcka mimo budovu, a to z úrovně ulice. Bude sloužit pro dovoz kancelářského a dalšího materiálu potřebného pro provoz areálu.
Zásadním kritériem při přestavbě je respektování historických památek, na což dohlíží Komise pro památkovou ochranu a využití Karolina, která je poradním orgánem rektora. Předsedou komise je prof. PhDr. Josef Petráň, DrSc. a dominantní postavou doc. ing. arch. Marian Bělohradský, blízký spolupracovník autora přestavby Karolina z konce 40. let, architekta Fragnera .
Některé předměty z vybavení interiérů potřebují po létech generální opravu, což se
například týká varhan ve velké aule, které by měla mít na starosti varhanářská firma
z Kutné hory, jež je v letech 1964 - 65 pro Karolinum vyrobila. Koberce a goblény popu
tují do čistírny, některé z nich i do opravářských goblénářských dílen, jako např.
koberec "Hrady a zámky" z Vlasteneckého sálu, navržený
prof. Kyselou ve třicátých letech pro světovou výstavu v Paříži, a
zejména známý gobelín z velké auly s klečícím císařem Karlem IV. před sv.
Václavem.
Přestavba nebude jistě pro nikoho z domácích příjemná, ale její výsledky
pomohou nejen k nové tváři historickému klenotu, ale i k příjemnější existenci těch,
kterým je rektorát Univerzity Karlovy pracovním domovem.
Seznam rubrik