Forum II/4 - Historia Universitatis

Historia universitatis

Univerzita v beletrii
aneb úskalí fantazie

"Tři studenti pražského učení bloudili v křivoklátských lesích." Touto větou začíná trilogie Aloise Jiráska (1851 - 1930) Mezi proudy, jejíž děj se odehrává v letech 1381 - 1409. Neklidná doba panování Václava IV. poznamenává osudy zbloudilých mladíků, představujících tři odlišné studijní a především lidské typy. Jana, odlišujícího se od svých jmenovců přízviskem "kolegiát", vykreslil autor jako veskrze ušlechtilého muže, jehož osobnost čtenáři občas uniká do nadoblačných výšin. A přece studenti zabloudili v těžko prostupných hvozdech právě kvůli němu, "poněvadž opět sobě příliš důvěřoval", jak poznamenává autor kriticky. Jan je k sobě velice přísný, naštěstí má však laskavé pochopení pro slabosti svých bližních. Shovívavě přistupuje i k druhému členu zbloudilého trojlístku, Martinu Tkaničkovi, který představuje typ žáka-darebáka, známý ze žertovných básnických skládání. Není hloupý; ačkoli nedostudoval, na univerzitě leccos užitečného pochytil, takže později bez potíží pracuje v královské kanceláři. Rád pomůže dobré věci - pokud při ní ovšem neriskuje. Poslední z trojice, Bernášek, ztělesňuje odpudivý typ intelektuála, který naneštěstí projevuje nezdolnou životnost v každé historické době. Kněžské svěcení je mu nejpohodlnější cestou k dobrému bydlu, k jídlu a pití, co hrdlo ráčí. Marně by čtenář hledal v jeho sádlem obrostlých očkách jiskru sebenepatrnějšího duševního hnutí.

Alois Jirásek nevynikl sice jako mistr psychologické charakteristiky, ale některé postavy se mu mimořádně povedly. Patří k nim i Donát Osvětlo, "doktor v lékařství a zvlášť výborný chirologus", který se objevuje v druhém díle trilogie. Spisovatel jej zpodobil s jemně ironickým nadhledem, a přitom s velkou úctou. Tento obstarožní pán se zakulaceným bříškem nepohrdá příjemnostmi pozemského života: má rád své pohodlíčko, důsledně dbá o to, aby si neškodil rozčilováním nebo špatnou životosprávou. V případě potřeby se však dokáže vzdát zaběhnutých zvyků (z vlastní zkušenosti víme, jak je to těžké!) a koná svou povinnost. Za protižidovského pogromu jde bez řečí do ulic ošetřovat raněné a zbité židy, přestože k nim necítí náklonnost. Se stejnou samozřejmostí se později vydá hledat nezvěstného manžela své neteře. V rozhodujících chvílích nezklamat, neselhat, "být věrný svému nezištnému údělu" (řečeno slovy Vladimíra Holana), to je stálý závazek nejen pro lékaře, nýbrž pro každého intelektuála v každé době.

Uvedla jsem pouze některé příklady z bohaté galerie studentů a mistrů, kteří v Jiráskově trilogii Mezi proudy představují středověkou pražskou univerzitu. Úvodní scéna bloudění jako by předznamenávala životní dráhu vzdělance - člověka na cestě. Jeho tělo si může hovět, ale nepokojná mysl nenalézá spočinutí.

Člověkem na cestě v tom nejlepším smyslu je i František Ladislav Věk, hrdina stejnojmenné Jiráskovy pentalogie, k němuž byl autorovi modelem dobrušský kupec F. L. Hek. To už se ze středověku dostáváme na konec osmnáctého století, do epochy osvícenství. Pražská univerzita zatím dávno přestala být autonomní institucí, veškerá její činnost je podrobena státnímu dohledu. V této situaci sem přichází studovat filozofii kupecký synek František. Jeho přepestrý pražský pobyt však nemá mít dlouhého trvání: přísný otec, rozhořčený jeho vášní pro divadlo (a pro dámy z divadelních šaten), jej přinutí zanechat studií a převzít po něm kupeckou živnost. Na první pohled tedy pořádné zakopnutí, ba přímo pád na studené dlaždice. Od sousedů, opovrhujících "zběhlými" studenty, musí František snést nejeden pošklebek. Ale čas plyne a vše se najednou jeví v jiném světle. Charakterově vyzrávající mladík nakonec znovu získá otcovu důvěru a po jeho smrti už mu nikdo nebrání, aby si ještě v mladém věku žil podle svých představ, předplácel si české noviny a časopisy, věnoval se muzicírování a šířil osvětu mezi svými krajany. Musel sice zanechat studií, ale nikdy nepřestal být intelektuálem. Jeho zájem o vědění odchodem z Prahy nezeslábl, ba naopak, spíše se prohloubil, poněvadž F. L. Věk se nyní více soustřeďuje na věci podstatné a nerozptyluje se záležitostmi, které ho dříve zaváděly. Právem v něm spatřujeme muže, který duchovně stále roste a je schopen ze svého vnitřního bohatství rozdávat.

Takovým štědře se rozdávajícím vzdělancem je i Jan Kampanus Vodňanský (1572 - 1622), kterého Jiráskův literární souputník Zikmund Winter (1846 - 1912) učinil hlavní postavou své rozsáhlé románové fresky Mistr Kampanus. Její děj je zasazen do doby bezprostředně předcházející stavovskému povstání v roce 1618, pokračuje počáteční fází třicetileté války a končí předáním Karolina do správy jezuitského řádu a smrtí hlavního hrdiny. Badatelský zájem Wintra-historika se upínal vždy k tzv. kulturním dějinám, méně již k politickým událostem. Proto si také z protagonistů bouřlivé doby vybral celkem nenápadného profesora a učeného básníka, který byl sice celou svou bytostí spjat s kališnickou karolinskou akademií, ale jeho talár působil přece jen poněkud omšele vedle kabátce uherského rytíře Jana Jessenia. Osudy románového Kampana se docela nekryjí s osudy reálného humanistického učence. Zatímco v románě dopřává autor svému hrdinovi pouze jediný sňatek - ano, jsme v době zrušení již přežilého profesorského celibátu! - a jeho ženu nechává záhy zemřít, skutečný Kampanus byl ženat dvakrát, přičemž druhá manželka ho o několik let přežila. Románový příběh končí Kampanovou sebevraždou, ve skutečnosti však tento bývalý rektor odešel ze světa přirozenou smrtí.

Barvitě a zároveň psychologicky věrohodně líčí Winter Kampanovy kolegy i studenty, přičemž si nelibuje v andělské bělobě ani v ďábelské černi. Výborného studenta Samuela Měřínského, přezdívaného Kordulka, obdařil některými slabůstkami, ba i poněkud směšnými rysy. Měřínský není žádný dříč, pro něhož vzdělávání končí úspěšně složenými zkouškami; je to člověk, jenž stále roste a vyvíjí se. V kapitole zobrazující bělohorskou bitvu ho potkáváme jako ohnivého kazatele, který krátce před smrtí dodává odvahu svým spolubojovníkům. Záporným typem je Jiří Moller, zprvu celkem neškodný frajer ze Slovácka, který touží v životě proplout s co nejmenší námahou. Po sňatku s chorobně ctižádostivou ženou začne dělat kariéru, a tehdy se stane Kampanovým úhlavním nepřítelem. Ve svém pachtění za profesurou slouží nejprve evangelickým pánům direktorům, po porážce stavovského povstání dělá nohsleda katolické straně. Psychologicky působivý portrét Mollerův získává na přesvědčivosti zejména v okamžicích, kdy pohrdá sám sebou a cítí lítost nad svým pokořeným protivníkem. Není však schopen vybřednout ze všech velkých i drobnějších podlostí, které napáchal.

Zatímco protagonistou románu Z. Wintra je historicky doložený rektor pražské univerzity, Anna Maria Tilschová (1873 - 1957) učinila hlavní postavou své prózy Alma mater rektora fiktivního. Tato spisovatelka znala univerzitní prostředí z vlastní zkušenosti: byla manželkou předčasně zemřelého profesora právnické fakulty Emanuela Tilsche a kromě toho na počátku století sama přičichla ke studiu jako mimořádná posluchačka filozofické fakulty. Dějištěm její prózy se však stala fakulta lékařská koncem dvacátých let našeho století (samotné dílo vyšlo roku 1933), jejíž prostředí tato distinguovaná dáma znala alespoň zprostředkovaně - do jejího literárního salónu totiž docházely některé veličiny z lékařské fakulty. Jednu z hlavních zápletek románu představují studentské bouře, které jsou ohlasem skutečných událostí v listopadu 1929. Tehdy studenti lékařské fakulty demonstrovali v pražských ulicích za zavedení numeru clausu a omezení studia cizinců, a přitom proti nim brutálně zakročila policie. Je sice pravda, že někteří demonstrující dávali najevo vypjatý nacionalismus a antisemitismus, ve své podstatě byl však protest mediků oprávněný - vyvolal jej dlouhotrvající nedostatek poslucháren a laboratoří. Akademický senát v čele s rektorem Jindřichem Matiegkou se za posluchače plně postavil, žádaje od ministra vnitra satisfakci.

Zvědavé čtenáře však tyto bouřlivé děje nevzrušovaly zdaleka tolik jako postavy dvou hlavních protihráčů - rektora Josefa Wagnera a profesora Karla Nováka. Dohadovali se totiž, že v nich spisovatelka zobrazila dva vynikající přednosty chirurgických klinik - Otakara Kukulu a Rudolfa Jedličku. Psychiatr Vladimír Vondráček jí ještě po letech ve svých vzpomínkách vyčetl, že "Kukulovi a jeho rodině v průhledném kryptogramu těžce, nespravedlivě ublížila". A. M. Tilschová se cítila reakcemi čtenářů zaskočena, popírajíc, že by ji při psaní románu vedla snaha zobrazit skutečné osoby. Z toho, co víme o vědecké dráze a soukromém životě obou věhlasných chirurgů, nelze skutečně vyvodit závěr, že románoví protagonisté jsou jejich portréty. Nicméně zkušená spisovatelka měla předvídat, že zobrazí-li ve svém díle ze současnosti instituci tak jedinečnou, jako je Univerzita Karlova, nevyhne se následkům. Případ románu Alma mater je tudíž varováním pro všechny tvůrčí duchy, kterým se v budoucnu zachce učinit naši univerzitu dějištěm své bujné fantazie.

PhDr. Marie Štemberková

Ilustrační snímek pro Forum: Jan Smit


Z doložených historických postav a osobností by pro svá bádání mohla používat služeb bohaté knihovny Archivu UK pouze manželka profesora E. Tilsche, spisovatelka Anna Maria Tilschová. Dnes obsahuje původní rektorská knihovna z třicátých let 20. století 31 000 knih a časopisů - z toho jen sbírka starých tisků čítá 870 svazků!


Seznam rubrik
Skok na českou domácí stránku UK