Blížící se konec roku nám všem na univerzitě a nejen na ní přináší obvyklé zážitky: píšeme a odevzdáváme (pokud možno v termínu) grantové přihlášky, utrácíme, pokud máme co, a hlavně to, co jsme nemohli utratit, protože nám finanční prostředky na výzkum přišly příliš pozdě, začínáme psát výkazy o publikační činnosti, hodnotíme, účtujeme, podtrháváme a sčítáme. Na nic nemáme čas a proklínáme zaběhaný systém, který nás k tomu nutí. Avšak konec roku je i tradičně, ať již to vnímáme či ne, obdobím očekávání a předsevzetí, zpravidla dobrých, která směřují k tomu, abychom byli v příštím roce lepší a úspěšnější. Je nepochybně ještě brzy na to, abychom i ve vedení univerzity bilancovali a hodnotili - zpráva o činnosti pro akademický senát UK se teprve začíná připravovat. Přece však, nebo právě proto, bychom se měli nad některými událostmi a skutečnostmi, které nás čekají nebo které jsme zažili, zamyslet.
Není, myslím, pochyb, že dva významné kroky v tomto roce ovlivnily univerzitu. Jedním z nich bylo stanovení základní koncepce strategie vývoje a chování Univerzity Karlovy v příštím období. Nymburské zasedání Akademického senátu, vědecké rady a vedení univerzity na jaře tohoto roku vytvořilo rámec, ve kterém se nyní uskutečňují další kroky v tak zásadních otázkách, jakými jsou zvyšování náročnosti na vědeckou práci, na habilitační a profesorské řízení, důraz na obsah a poslání připravovaného zákona o vysokoškolském vzdělávání. Ostatně listopadové rozhodnutí akademického senátu v této věci a dopis adresovaný poslancům Parlamentu ČR to znovu potvrdily.
Druhým významným krokem byla a je evaluace univerzity, která byla vítána leckdy se skepsí a podezřením, že je zbytečným obtěžováním fakult. Avšak již prvé výsledky a jejich projednávání na zasedání v Zahrádkách, v září 1995 ukázaly, že se mohli děkani a vedení univerzity poprvé zamýšlet o stavu Univerzity Karlovy vcelku, porovnávat a hodnotit. Projednávání na fakultách, v jejich vedeních, a zprávy, které o tom byly zaslány vedení UK, ukazují, že se jedná o významnou příležitost k sebereflexi, k zamyšlení nad vlastním vývojem fakult, k hledání vnitřních rezerv, k přemýšlení o cestách a způsobech, jak zlepšit situaci všude tam, kde je to zapotřebí, a využít kladů k dalšímu rozvoji. Všichni také doufáme, že závěrečná zpráva o evaluaci univerzity, kterou předložíme počátkem příštího roku akademickým orgánům UK a širší veřejnosti, představí naši univerzitu nejen jako významnou a podstatnou část českého vysokého školství, ale i definitivně odstraní jakékoliv pochybnosti o naší vědecké úrovni a o naší odpovědnosti. Je zcela jasné, nakolik je to potřebné a nutné v soutěži o uznání místa univerzity a jejího poslání při rozvoji vědy a vzdělání nejen v České republice, ale i v kontextu mezinárodním.
Myslím, že se podařilo dobře navázat na úsilí minulého vedení i v zahraniční sféře naší činnosti, přičemž se již objevuje zřetelně nový fenomén - univerzita přestává být vnímána jako objekt zasluhující si pomoc a je na ni nazíráno jako na rovnocenného partnera. Není pochyb, že je to spojeno i s vyšší náročností na naše chování, na úroveň našeho partnerství a samozřejmě i na finanční prostředky, které na tyto styky musíme vynakládat. Naší univerzitě se však podařilo také letos v zahraničních aktivitách významně přispět k dialogu, který je tak významný pro budoucnost celého státu a jeho místa v Evropě. Mám na mysli karolinské "rozmluvy o dobrém sousedství", jak jsme si zvykli nazývat řadu přednášek předních českých a německých politiků a osobností, které od února tohoto roku probíhaly ve velké aule Karolina, za nebývalé pozornosti světové veřejnosti. Univerzita Karlova se stala oceňovaným prostředníkem a naplnila tak své poslání sloužit nejbytostnějším národním zájmům. Již nyní přemýšlíme o pokračování v tomto směru. Tentokrát půjde o otázky týkající se příští Evropy a našeho vztahu k Evropskému společenství.
Konec roku 1995 vyvolává i další otázky: co nás čeká v příštím roce na univerzitě i mimo ni. Zdá se, že nejdůležitější změnu přinese nový zákon o vysokoškolském vzdělávání, jehož vládní návrh je právě předkládán Parlamentu ČR. Čeká jej nepochybně obtížná cesta poslaneckou sněmovnou a již nyní se objevuje na různých úrovních řada výhrad a připomínek k jeho znění. Leckdy mi připadá, že až příliš pozdě a kladu si otázku, proč autoři některých článků se problematikou zákona nezačali zabývat již v době, kdy byly známy jeho zásady. Není totiž pochyb o tom, že některá jeho ustanovení vzbuzují a musí vzbuzovat rozpaky. Nejde tu jen o školné, které tak přitahuje pozornost médií, že se tím zastřely jiné závažné problémy. Mezi nimi je například poslední podoba a úloha akreditačního kolegia, které jako poradní orgán ministra bez rozhodovací pravomoce můžeme jen stěží pokládat za záruku příští úrovně vysokých škol a rozhodování o jejich zřizování, zvláště pokud jde o vysoké školy soukromé. Změnou má projít i dnešní podoba akademických senátů (například v početním zastoupení studentů), rovněž i vztahy mezi děkany a rektorem. Ačkoliv v žádném případě nemizí naprosto nezbytná odpovědnost rektora vůči akademickému senátu univerzity a nelze vůbec mluvit o jeho autokratickém postavení (je např. stále odvolatelný senátem), přece jen se zvýší jeho vliv na děkany. Proměňuje se také právní postavení profesorů a docentů směrem k posílení právní jistoty jejich pracovního poměru, jak to odpovídá evropské tradici i zájmu vysokých škol o získávání zejména mladší učitelské generace. Kritikové úpravy mnohdy zapomínají na to, že uzavření pracovní smlouvy na dobu, která není časově omezená, je v ostatních kategoriích zaměstnanců zcela běžné a co více, nijak nevylučuje rozvázání pracovního poměru z důvodů, které obsahuje Zákoník práce. Navíc pak i nová úprava umožňuje uzavírání pracovních poměrů u docentů a profesorů na dobu 5-10 let.
Proměňuje se ale i postavení studenta, třeba tím, že studentem vysoké školy se stává až zaplacením školného a přestává být studentem, pokud školné nezaplatí! Ať již osud zákona o vysokoškolském vzdělávání bude jakýkoliv, měli bychom si nejen přát, ale učinit vše pro to, aby vytvořil optimální podmínky pro ty, kteří podle něho budou žít, tvořit a vzdělávat se - totiž pro studenty, vysokoškolské učitele a další pracovníky aparátu vysokých škol. Zákon by se neměl stát v žádném případě předmětem volebního boje, neboť na něm do značné míry závisí příští vývoj vzdělanosti, vědy a kultury v naší republice.
V příštím roce nás čeká také ještě svízel domácí. Na rok bude uzavřena historická
budova pro univerzitní promoce, slavnosti a zasedání, budeme se všichni muset spokojit
s prozatímním řešením, které nám bude přinášet řadu obtíží organizačních i finančních.
Doufám ve vaše pochopení. Bylo totiž třeba značné míry odvahy přistoupit na tuto
rekonstrukci, ale bez ní by nám nejen hrozilo uzavření Karolina pro havarijní stav
jeho technického vybavení, ale i to, že do jubilejního roku 1998 vstoupíme zcela
nedůstojně. Tato investice do budoucnosti univerzity se vyplatí.
Budou z ní mít prospěch další generace, jistě i ti, kteří budou slavit 700. výročí
v roce 2048!
Starost o Karolinum jako by symbolizovala to, co je, jak se domnívám, dnes
pro Univerzitu Karlovu důležité - totiž vědomí jednoty, potřeba této jednoty a jejího
zachování. A to se vztahuje nejen na evaluaci, univerzitní koncepci či stanoviska
k novému zákonu, ale i na rektorské volby, které nás v příštím roce také čekají.
Nástup do nového roku provází zpravidla optimismus, který je
ovšem jen tehdy na místě, pokud vychází z jistot a důvěry v budoucí vývoj. Jsem
přesvědčen, že máme dobré důvody k optimismu, i když všichni dobře víme, co překáží
naší cestě vpřed. Naše jistota se opírá nejen o dobré výsledky práce vědecké a
pedagogické, ale o dobrou vůli ke spolupráci a vzájemné pochopení, důvěru a podporu.
Seznam rubrik