Na sklonku minulého roku byla při katedře fyziologie rostlin Přírodovědecké fakulty UK slavnostně otevřena nová moderní laboratoř molekulární fyziologie rostlin. Tato laboratoř (společně s obdobnou molekulárně biologickou laboratoří, která se tvoří při katedře genetiky a mikrobiologie) byla vybudována především pro výukové, ale zároveň i pro výzkumné účely, a svým vybavením dává fakultě možnost rovnocenné výukové i vědeckovýzkumné soutěže s těmi nejkvalitnějšími obdobně zaměřenými evropskými institucemi. Laboratoř molekulární fyziologie rostlin se bude věnovat především studiu stresových vlivů na molekulární a buněčné procesy v rostlinách. Tato oblast výzkumu má značný význam jak pro rozšíření dosavadních teoretických poznatků ve fyziologii rostlin, tak - a to především - pro řešení řady praktických agronomických problémů v zemědělství.
Přírodovědecká fakulta UK by byla jen stěží schopna vybudovat takové moderní vědeckopedagogické pracoviště pouze ze svých rozpočtových prostředků. Velmi podstatnou finanční podporou se na vybudování i přístrojovém vybavení laboratoře podílelo mnoho mimofakultních institucí. Finanční pomoc ze zahraničí poskytla zejména Evropská komise v Bruselu, nezanedbatelnou měrou pomohly také německé instituce Institut Maxe Plancka a Nadace Alexandera von Humboldt. Na tuzemské finanční podpoře se pak kromě Univerzity Karlovy podílel především Prague Institute of Advanced Studies (PIAS).
Ke slavnostnímu zahájení provozu laboratoře byli pozváni také zástupci zmíněných zahraničních donátorů a osobně se jej zúčastnili představitel mise Evropského společenství v České Republice, Dr. Antonio Menduiňa a první tajemník německého velvyslanectví v Praze Wolfgang Erdmannsdoerfer se svým doprovodem. Zahraniční hosté měli možnost přesvědčit se na vlastní oči, jakým konkrétním způsobem byla jejich finanční pomoc Přírodovědecké fakultě UK využita. Uvítali však i možnost neformálního osobního setkání a rozhovorů s vedoucím laboratoře Dr. Paulem Pechanem a jeho spolupracovníky, s vedoucím katedry fyziologie rostlin doc. Dr. Jiřím Luštincem, s děkanem fakulty prof. Dr. Petrem Čepkem a dalšími fakultními pracovníky.
Na našem snímku okamžik zahájení:zprava Wolgang Erdmannsdoerfer,
první tajemník německého velvyslanectví v Praze, Dr. Antonio Menduiňa, představitel
mise Evropského společenství v České republice, další pracovník německého
velvyslanectví, vedoucí katedry fyziologie rostlin doc. Dr. Jiří Luštinec,
děkan fakulty prof. Dr. Petr Čepek (uprostřed), proděkan biologické sekce fakulty
doc. Dr. Petr Pikálek, vedoucí laboratoře Dr. Paul Pechan a pracovník laboratoře
Ing. Petr Smýkal
"Ústav se od počátku odlišoval od ostatních psychiatrických institucí netradičním přístupem. Pramenil ze stálé touhy těch, kdo tu pracovali, po kontaktu se světem. Byl víc spojen s mezinárodním děním, a to přitahovalo netradiční osobnosti."
Psychiatrické centrum v Praze (PCP) oslavilo 35 let od svého založení. Společenská část oslav se konala v Anežském klášteře za přítomnosti rektora Univerzity Karlovy prof. JUDr. Karla Malého, DrSc. a mnohých významných osobností z oblasti psychiatrie a dalších oborů medicíny.
Oslavu svým proslovem uvedl ředitel Psychiatrického centra Praha a děkan 3. lékařské fakulty UK prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc. Nejprve zhodnotil průběh dopolední konference, které se zúčastnili mnozí zahraniční hosté, mezi nimi i dlouholetý spolupracovník Psychiatrického centra Praha prof. Norman Sartorius ze Světové zdravotnické organizaci v Ženevě.
Ve své řeči o historii PCP prof. Höschl řekl: "Psychiatrické centrum Praha vzniklo v roce 1961 za nesmírného nadšení a nasazení jeho prvních zaměstanců." PCP (dříve Výzkumný ústav psychiatrický), které je též klinickou výukovou bází 3. lékařské fakulty UK, poskytlo během své dlouhé historie přístřeší a podporu mnoha pozoruhodným osobnostem. Profesor Höschl mezi jinými jmenoval například psychiatra Lubomíra Hanzlíčka, který byl podle jeho slov "muž s geniální pamětí, polyglot ovládající 16 jazyků, génius". Některé ze zmíněných kapacit byly ten den v Anežském klášteře přítomny.
Hlavním bodem první části společenské oslavy byla projekce videozáznamu z historie PCP, kterou prof. Höschl nazval "netradičním nahlédnutím do psychiatrie", některé ze záznamů byly staré až třicet let. Na videozáznamu bylo možné vidět pracoviště PCP v areálu bohnické léčebny, první dva ředitele ústavu, některé jeho významné pracovníky, záznamy z předešlých oslav PCP i několik zajímavých záběrů z práce s pacienty.
Po projekci zmíněného dokumentu následoval komorní koncert a celá oslava v Anežském klášteře skončila slavnostním přípitkem.
"Jakousi malou oázu představoval tento ústav, i když nikdy neměl takovou koncepci, jež by vydržela delší dobu a umožnila rozvinout kompetitivní programy na mezinárodní úrovni. Byli jsme spíš převodníkem toho, co se ve světě dělo, do místních poměrů. Dnes tomu už tak není,v České republice působí několik vynikajících výzkumných skupin."
Ředitel Psychiatrického centra prof. MUDr. Cyril Höschl, děkan 3. lékařské fakulty UK, seznámil na tiskové konferenci přítomné novináře s některými zajímavými skutečnostmi, spjatými s činností tohoto pracoviště.
Psychiatrické centrum Praha je rezortním pracovištěm Ministerstva zdravotnictví ČR a léčebnou a klinickou základnou 3. LF UK. Zajišťuje výuku studentů medicíny v oboru psychiatrie. Pokračuje v činnosti Výzkumného ústavu psychiatrického, který byl založen v roce 1961. Během třiceti pěti let jeho působení pracovalo v PCP mnoho skvělých odborníků. Prvních dvacet let byl ředitelem ústavu již zmíněný profesor Hanzlíček. Nepřehlédnutelná postava české psychiatrie, která se vymykala vondráčkovsko-myslivečkovské tradici, autor nevydané psychiatrické encyklopedie, díla, které je dodnes pro svou vědeckou mohutnost vysoce ceněno. Mnozí pracovníci ústavu odešli do zahraničí, kde se proslavili (například S. Grof - proslul tzv. transpersonální psychologií), někteří nejsou veřejně tak proslulí, avšak v odborné psychiatrické obci jsou neméně známí (například prof. Freund, doc. Matoušek, prof. J. V. Volavka). V ústavu pracovali i jinak známé osobnosti: Michael Žantovský (dnes náš vyslanec v USA) nebo prof. Petr Vopěnka (porevoluční ministr školství). O historii PCP se může zájemce dozvědět více z velmi pečlivě zpracované a čtivě napsané publikace, kterou Psychiatrické centrum Praha vydalo. Převážná část tiskové konference se ovšem věnovala aktuální práci PCP. V současné době je strukturováno do tzv. laboratoří, určitých oblastí psychiatrického bádání nebo léčebné a preventivní péče, které prof. Höschl charakterizoval. Místo taxativního výčtu laboratoří uvádíme, že PCP zkoumá širokou oblast příčin a projevů duševních nemocí a poruch. Zajímavá jsou zkoumání v psychiatrické demografii (výskyt a příčiny duševních onemocnění), ojedinělý je výzkum chování tzv. nechtěných dětí, vedený již více než dvacet let nebo výzkum vlivu užívání psychofarmak na lidský plod v prvních měsících těhotenství či projekty výzkumu drogových závislostí, například abúzu alkoholu. Zanedbatelná není ani publikační činnost pracovníků PCP.
Mimo uvedené aktivity je třeba zmínit i pedagogickou práci PCP. Kromě výuky studentů medicíny v oboru psychiatrie je to výuka bakalářů v oboru fyzioterapie, zdravotních věd a veřejného zdravotnictví. Podílí se také na programu neurověd i na postgraduálním vzdělávání v psychiatrii. Jedni z našich předních odborníků v oblasti psychologie a psychiatři rodiny prof. Matějček a doc. Dytrych přednášejí také na katedrách psychologie a pedagogiky UK.
V souvislosti s Univerzitou Karlovou zdůraznil ředitel PCP, že "současné propojení Psychiatrického centra Praha jako rezortního výzkumného ústavu Ministerstva zdravotnictví ČR a Univerzity Karlovy je záměrným a již dnes úspěšným precedentem pro uskutečnění potřebné reformy školství, zdravotnictví a vědy".
Na závěr tiskové konference měli novináři možnost seznámit se s tím, jak vypadá "blázinec" zevnitř, jak s nadsázkou nazval své pracoviště prof. Höschl. Domníváme se, že odcházeli s dojmem, že jubilující pětatřicetileté pracoviště, byť dosáhlo v léčebné, výzkumné a pedagogické práci dost, má před sebou stejně úspěšnou budoucnost.
Tak tedy ad multos annos...
prof.
MUDr. Cyril
Höschl, DrSc.,
děkan 3. LF UK
a ředitel Psychiatrického centra
Novým zahájením činnosti Českého historického ústavu v Římě (pracuje od roku 1994) navázali čeští historikové po více než půlstoleté pauze na nejlepší tradice svého oboru. Výzkum pramenů k českým dějinám ve vatikánském a dalších italských archivech se datuje už od minulého století, kdy zde pracovali František Palacký a Beda Dudík, avšak výzkum mohl dostat systematický charakter až po zpřístupnění vatikánských archivů veřejnosti papežem Lvem XIII. v roce 1884. Na tento akt se vázalo ustavení rakouského historického ústavu a od roku 1921 i samostatného Československého ústavu. Ten pokračoval v systematické práci až do roku 1939. Výsledkem činnosti byly stati a ediční publikace na mezinárodně uznávané úrovni. Žádná z nich však nemohla být zcela dokončena. Větší část snažení meziválečné generace zůstala ve stádiu přípravných prací a ve formě výpisů, uložených dnes v I. oddělení Státního ústředního archivu v Praze. Zhodnocení již vykonané práce a její rozvinutí novým systematickým výzkumem italských bohemik pro období pozdního středověku a raného novověku (14. - 17. století), které by vyústilo v jejich ediční zpřístupnění a zpracování, se stalo programem Českého historického ústavu v Římě, otevřeného 6. prosince 1993.
K právnímu konstituování ústavu se spojily Filozofická fakulta UK a Akademie věd ČR. Na přípravných pracích se významně podílel rovněž Státní ústřední archiv v Praze. Činnost Českého historického ústavu v Římě nalezla porozumění a podporu rovněž u rektora UK, na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvu zahraničních věcí, v Archivní správě MV, u velvyslanectví ČR v Itálii a velvyslanectví u Svatého stolce i u vědeckých ústavů ostatních zemí v Římě.
Český historický ústav v Římě má stálé sídlo zatím ve třech místnostech pronajatých v budově papežské koleje Nepomucenum. Po odborné a právní stránce i při schvalování studijních pobytů a jejich témat je podřízen Komisi Českého historického ústavu v Římě při předsednictvu Akademie věd ČR. Komisi vede Dr. Vilém Herold a členy jsou odborníci z rozličných institucí příbuzných oborů. Po hospodářské a účetní stránce je ústav přičleněn k Historickému ústavu AV, který pořídil jeho dosavadní vybavení. Jmenování ředitele je podle statutu v kompetenci předsedy Akademie věd ČR (řídí se souhlasem a schválením akademického sněmu). V roce 1994 byl vedením ústavu pověřen Dr. Jaroslav Eršil z Historického ústavu AV ČR, v roce 1995 se ujala funkce ředitelky doc. PhDr. Zdeňka Hledíková z Filozofické fakulty UK.
Během prvých dvou let existence se podařilo ústav natolik vybavit a stabilizovat, že se již naplno rozběhly práce na základním vědeckém programu ústavu. Podílejí se na něm čtyři pracovníci (Dr. J. Eršil, Historický ústav AV ČR, doc. Dr. Z. Hledíková, Filozofická fakulta UK, Dr. A. Pazderová, Státní ústřední archiv v Praze a Dr. P. Balcárek, Moravský zemský archiv). Současně mohl ústav poskytnout možnost studia v Římě ještě pěti dalším badatelům, jejichž práce si vyžadovala doplnění z římských pramenů. Je samozřejmé, že po půlstoleté pauze mají všechny kratší studijní pobyty současně i orientační charakter (ten je zvlášť důležitý u mladých vědeeckých pracovníků, jejichž odbornému formování právě v Římě přisuzuje ústav zvláštní význam). Pro humanitní vědy představuje situování ústavu ve věčném městě vědecké prostředí, soustředěné na bohatost archivů a rukopisné knihovny. V roce 1995 v ústavu pobývali na studijním pobytu dva interní doktorandi z FF UK a v této praxi chce pracoviště pokračovat.
Samo ustavení a dosavadní činnost Českého historického ústavu v Římě prezentuje v praxi účelnost spolupráce rozličných institucí obdobného vědeckého zaměření.
Od 15. do 19. února 1996 se Univerzita Karlova a ÚJOP UK prezentovaly na výstavě Expolangues v Paříži. Expolangues se zde koná každoročně již od roku 1983. Výstava je určena pro vysokoškolské studenty, učitele, žáky středních škol, pracovníky výchovy a vzdělávání, nakladatele, překladatele, tlumočníky a širokou veřejnost, která se zajímá o výuku cizích jazyků a vzdělávání vůbec. Univerzita Karlova se účastnila tohoto veletrhu podruhé, Ústav jazykové a odborné přípravy zde navíc obhajoval výukový program, který jeho pracovníci zaslali do soutěže a program postoupil do závěrečného kola.
Na výstavě reprezentovaly UK tři ženy - dvě pracovnice z ÚJOP, jedna z rektorátu. Obě cesty služebním vozem - tam i zpět - byly dobrodružné, protože putování přišlo právě do dnů přírodních kalamit. Je na místě vyjádřit obdiv k doktorce Hoffmannové, vedoucí Intexu, která celou cestu s přehledem (nebo i nadhledem) odřídila.
Výstava Expolangues byla zajímavá, bohatě obeslaná vystavovateli, daly se zde na místě samém navazovat zajímavé kontakty. Stánek UK sousedil s expozicí Sorbonny, naproti vystavovala univerzita z italské Sienny. Výstava se odehrávala ve znamení Turecka, které bylo letos na Expolangues čestným hostem. Zahájení výstavy se účastnil ministr kultury Turecka Fikri Saglar, vážnost celé akci dodala přítomnost a projev francouzské státní sekretářky pro francouzský jazyk Margie Sudres. Pro nás bylo zajímavé, jak se na této akci "přiživily" bývalé středoasijské sovětské republiky, které zde (ve stínu Turecka) předvedly perfektně vybavené stánky, orientované spíše na cestovní ruch.
Účast Univerzity Karlovy byla na výstavě velmi kladně přijímána, protože jsme se účastnili jako jediná vysoká škola z bývalého východního bloku. Ředitel výstavy, Jean-Pierre van Deth, hodnotil prezentaci UK jako jeden ze zajímavých a prvních kroků ČR směrem do Evropy.
Některé další poznatky z expozice? Univerzita Karlova je v západních zemích známa především ve vysoce odborných kruzích a mezi hodnostáři vysokých škol. Široká veřejnost - a to i učitelská a studentská - ví o její existenci velmi málo nebo téměř nic. Účastníci výstavy v Paříži například nevěděli, že jsme zapojeni do různých programů, jako jsou Tempus, Sokrates, že jsme schopni provádět výuku některých oborů v angličtině, že máme zajímavé postgraduální studijní programy... A to je výstava v Paříži, vedle výstavy školských programů v Bruselu, největší svého druhu v západní Evropě. Právě širokou veřejnost je třeba informovat o tradicích naší univerzity i její současné podobě. O existenci naší univerzity totiž nevědí především mladí lidé a lidé střední generace, jen někteří ze starší generace vědí, že jsme významná univerzita ve střední Evropě. Domnívají se však, že se univerzita dosud netransformovala a že její programy jsou dnes velmi málo zajímavé.
Výstavy jsou nejen místem, kde se vyměňují základní informace o úrovni vysokého školství v dané zemi, ale místem, kde jednotlivé vysoké školy prezentují výsledky své pedagogické práce a snaží se představovat nejatraktivnější studijní obory. Tyto informace jsou velmi důležité pro představu o dalším vývoji univerzitního školství a pro orientaci nabídky našich studijních oborů podle současné poptávky tak, abychom s předstihem předvídali vývoj univerzitního školství v nejbližší budoucnosti.
V rámci mezinárodních výstav probíhají nejrůznější soutěže, kterých se mohou účastnit vědci nebo učitelé z vystavujících univerzit. Vybraní kandidáti prezentují své programy mezinárodní porotě, tím také propagují svou univerzitu (výukový program ÚJOP). Nejlepší programy se oceňují cenami a poskytuje se jim široká publicita. V neposlední řadě vysoké školy na výstavách představují svou publikační činnost. Západoevropská veřejnost by uvítala, kdyby měla možnost dozvědět se více o české historii a její kultuře. Naše vydavatelství Karolinum by mohlo prezentovat na výstavách nejlepší výsledky své produkce, takže by bylo možné využít Expolangues i komerčně. Jako nutnost se ukazuje vydávat zásadní materiály nejen v angličtině, ale také ve francouzštině, němčině a ruštině (snad i ve španělštině), abychom uspokojili zájem veřejnosti.
A ještě jedna poznámka na okraj: překvapil nás nezájem našeho zastupitelského úřadu v Paříži, se kterým se nám podařilo kontaktovat až v poslední den výstavy. S díky byly nakonec přijaty naše informační materiály, zejména ty ve francouzštině. Přesto se domníváme, že přínos z naší účasti na výstavě v Paříži mohl být pro zastupitelský orgán ČR větší; pro potřeby nově vznikajícího zdejšího kulturního střediska bylo možné zanechat propagační materiály učebnice českého jazyka.
Na
snímku stánek UK na výstavě Expolangues
Každoročně udílené prestižní ceny, které nesou
jméno významného německého vědce
Alexandra von Humboldt
(1769-1859),
"moderního Aristotela"
a zároveň umělce i mecenáše, byly uděleny pedagogům a vědeckým pracovníkům MFF
UK prof.
PhDr. Evě Hajičové, DrSc. a
prof. RNDr. Pavlu
Lukáčovi, DrSc.
Prof. Dr. Eva Hajičová,
DrSc., ředitelka Ústavu teoretické a komputační lingvistiky na MFF UK, se věnuje
teoretické a počítačové lingvistice od roku 1962; působila na FF UK a od roku
1972 na MFF UK. Dnes patří k předním světovým odborníkům v tomto interdisciplinárním
oboru. Je autorkou dvou
samostatných monografií (o formálním jazykovém popisu operátoru negace a o presupozicích
a o stavbě diskurzu), spoluautorkou čtyř monografií vydaných doma i
v zahraničí, skript a více než stopadesáti původních vědeckých
statí. Je hlavní
redaktorkou periodika UK The Prague Bulletin of Mathematical Linguistics, časopisu
s velkým mezinárodním ohlasem, a členkou redakční rady obnovené knižní řady
Pražského lingvistického kroužku - Prague Linguistic Circle Papers.
Prof. Hajičová je členkou Mezinárodního výboru asociace komputační lingvistiky a zástupkyní ředitele Střediska Viléma Mathesia při FF UK. Zejména její péčí pořádá středisko od roku 1992 kurzy pro mladé adepty z domova i ze střední a východní Evropy, na nichž přednášejí přední světoví odborníci (D. Hays, P.L.Garvin, B. Partee, E. Stankiewicz, Ch. Fillmore, E.Bach aj.). V roce 1982 uspořádala (s pomocí prof. dr. Jána Horeckého, DrSc., z JÚĽŠ SAV) velký mezinárodní kongres COLING-82. Tehdy se za obtížných podmínek sjelo 330 odborníků z celého světa. Zorganizovala i letní školu počítačové lingvistiky v Praze v létě 1991 a další připravuje na letošní léto. Prof. Hajičová působila jako hostující profesorka na univerzitách v Grenoblu a v Duisburgu, přednášela na letních školách v mnoha místech Evropy, i v Mexiku a v malajském Penangu. Jako učitelka a školitelka svým působením na studenty a doktorandy MFF UK i FF UK zajišťuje kontinuitu oboru, k jehož průkopníkům u nás patří. Udělení Humboldtovy ceny a vydání Festschriftu k jejímu životnímu jubileu v prestižním nakladatelství Benjamins Publishing House v roce 1995 je odměnou za její mimořádné výsledky v oboru formální a počítačové lingvistiky, jichž dosáhla svou činností badatelskou, vědeckoorganizační, vydavatelskou i pedagogickou.
Prof. RNDr. Pavel Lukáč, DrSc., člen katedry fyziků kovů na MFF UK, je v historii Humboldtovy nadace druhým mezi celkem jedenácti laureáty Humboldtovy ceny z České republiky, kterému se dostalo tohoto významného ocenění.
Prof. Lukáč byl Humboldtovou cenou vyznamenán ve svých šedesáti letech za výsledky výzkumu, které ho řadí k mezinárodně uznávaným odborníkům v oboru mechanických vlastností kovů a slitin s hexagonální strukturou. Zvolený směr vědeckého výzkumu měl svůj původ již v kandidátské práci (1966), která byla věnována objasnění základních mechanismů zpevnění hexagonálních kovů. O aktuálnosti problémů zpevnění se prof. Lukáč přesvědčil i během stipendijního pobytu u profesora Haasena v Ústavu fyziky kovů v Göttingenu. Stěžejní výsledky studia vlivu příměsových atomů na mechanické vlastnosti hexagonálních kovů byly předmětem jeho doktorské disertace v roce 1981.
Náplň vědecké práce prof. Lukáče, jejíž výsledky jsou obsaženy ve více než 280 publikacích, se však zdaleka netýká jen hexagonálních kovů. Významné jsou jeho výsledky studia superplasticity, vlastností materiálů připravených rychlým tuhnutím a v posledních letech také práce věnované problematice nestabilit plastické deformace, tzv. Portevinovu - Le Chatelierovu jevu.
Profesor Lukáč se zasloužil o to, že z katedry fyziky kovů pod jeho vedením (1973 - 1992) vzniklo mezinárodně uznávané pracoviště, na kterém byli vychováni významní odborníci na problémy fyziky pevných látek. Mezi nimi i osm stipendistů Humboldtovy nadace. Své organizační schopnosti uplatnil prof. RNDr. Pavel Lukáč, DrSc., i v rámci fakulty, stál v čele MFF UK jako děkan v letech 1985 - 1990.