Na našem snímku jeden z nejkrásnějších interiérů Klementina - barokní knihovní sál s glóby
V současné době je činnost Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových již dostatečně známá. O životě a díle jejího zakladatele, velkorysém mecenáši Josefu Hlávkovi vyšla konečně reprezentativní monografie (nakladatelství Melantrich, edice Odkazy). Nadání pravidelně seznamuje akademickou veřejnost s výsledky i programem své práce. Z programu nadační činnosti pro rok 1996 chceme upozornit na aktivitu, kterou správa Nadání považuje za zvlášť významnou. Jde o Cenu Josefa Hlávky pro nejlepší studenty a absolventy pražských vysokých škol a mladé talentované pracovníky AV. I když na stránkách univerzitního časopisu o nominacích i výsledcích čtenáře informujeme, chceme - vzhledem k uzávěrce letošního ročníku - upozornit na podstatná kritéria. Cena J. Hlávky je spojena s finanční odměnou ve výši 20000 Kč pro každého nositele. O udělení rozhoduje správa Nadání na návrh rektorů českých vysokých škol a předsedy Akademie věd ČR. Cena je určena pro talentované studenty vysokých škol v řádném nebo doktorském studiu, kteří prokázali výjimečné schopnosti a tvůrčí myšlení ve svém oboru. Věková hranice je 35 let. O cenu J. Hlávky se může ucházet každý student pražské vysoké školy, který musí podat žádost do 30. května 1996 rektorovi své vysoké školy. Cena bude předána u příležitosti výročí 17. listopadu na zámku Josefa Hlávky v Lužanech u Přeštic.
Tato meziknihovní služba je dvojího typu - vnitrostátní a mezinárodní. Protože celá záležitost je přeci jen složitější, zůstaneme pro tentokrát v tuzemsku.
Vyhláška, která tyto služby v České republice upravuje, je z první poloviny šedesátých let. V mnohém je tedy značně zastaralá, přesto se však v logice věci dodržuje dodnes. Podle této vyhlášky totiž, zatouží-li čtenář v malé vísce v pohraničí po knize, kterou mu jeho místní knihovna nabídnout nemůže, obrací se (již tato místní knihovna) s žádostí o meziknihovní výpůjčku nejprve na knihovny, které sídlí v jejím regionu. Teprve pokud neuspěje ani v těchto případech, směřuje svou žádost výš, až posléze končí v Národní knihovně v Praze nebo v Moravské zemské knihovně v Brně (případně dalších velkých knihovnách). Cílem postupu je, aby se čtenář k žádané publikaci dostal co nejdříve. Protože, budou-li všechny žádosti ihned zasílány do Národní knihovny v Klementinu, hrozí nebezpečí, že o knihu požádá více osob, bude se muset sestavit žebříček, vzniknou čekací lhůty... a přitom hned ve vedlejší bývalé okresní knihovně bude žádaný svazek ležet volně v regále.
Přesto však nejvíce těchto žádostí obdrží právě Národní knihovna a její oddělení meziknihovních služeb. Jen v loňském roce zde vyřídili přes 16 tisíc žádostí a uspokojili 7 tisíc požadavků čtenářů zvenčí.
Meziknihovní vypůjční služba je trojího typu:
Při vnitrostátním půjčování knih má čtenář velkou šanci, že si knihu, kterou mu jeho knihovna sehnala, bude moci odnést domů. Podmínka prezenční výpůjčky (ve studovně knihovny) se stanovuje jen v některých případech, případně jde-li o knihu, kterou má Národní knihovna jen ve dvou exemplářích. Protože jak známo "dva jsou skoro jako jeden a jeden není v tomto případě nic".
A ještě bonbónek - vnitrostátní meziknihovní služby jsou bezplatné. Jedinou výjimkou je reprografická služba, kde cena kopií je dvacet korun za každých alespoň započatých pět stran. Meziknihovní výpůjčky se týkají i časopisů, v těchto případech se však pořizují kopie, originály se zásadně nepůjčují.
V rámci vnitrostátních výpůjček může čtenář získat i některou publikaci zahraniční odborné literatury. Knihovny, které takové knihy nakupují, jsou povinny hlásit jejich nákup Národní knihovně, která je mimo jiné i naším Národním střediskem meziknihovních služeb.
Příště:
o získávání zahraniční literatury (ze zahraničí)
Na našem snímku
jeden z nejkrásnějších interiérů
Klementina - barokní knihovní sál s glóby
Napjaté, trošku zmatené a lehce nervózní - tak se mi jevily první promoce v novodobé historii naší almy máteře, které věnčily čerstvé graduanty magisterskými diplomy jinde než v mile zašlé velké aule.
K malé radosti četných hrdých rodičů, kteří si utrhovali od úst, aby se jednou jejich potomek s pugétem mohl zazubit do hledáčku rodinného fotoaparátu s Karlovým kamenným potutelným úsměvem v pozadí, byla tradice promocí v Karolinu dočasně přerušena a graduanti i s nešťastným rodičovstvem byli vykázáni do "nelaskavé" náruče Betlémské kaple.
Díky tomu, že od Fragnerovy poválečné rekonstrukce nikdo jaksi neměl peníze na udržování technického zázemí Karolina v přijatelném stavu, stalo se, co se stát muselo - izolace uhnily, kabely zapomněly, proč je kdy kdo kladl a ve vzduchotechnice se usídlila milá domácí zvířátka. Důsledky toho nebyly ani pěkné (zářivky vyhrávaly světelnou hudbu i v přítomnosti těch nejpomazanějších hlav), ani bezpečné, tudíž nám naši zdevastovanou, ale milou aulu zavřeli.
Pokud pánbů a svatá Konstruktiva dají, rekonstrukce skončí v únoru 1997. Takže, kdo plánujete dobelhat se k promoci v tomto období, připravte rodiče na to, že si u sochy Otce vlasti nepopláčou. Aula sice má být podle plánu opravená v létě, tudíž hypotetick y se dá s promocí v Karolinu počítat dříve, nevýhodou by ale bylo to staveniště, co bude všude kolem. Ať to tedy všechno skončí co nejdřív, protože Betlémská kaple je sice náramně staroslavná a tak, ale vypadá trochu jako nádraží. A doma je doma...
