(red)
Tyto tři pojmy jsou nebo byly v posledních měsících často používány v tisku i televizi při mnoha příležitostech: na jedné straně byly zpochybňovány jako téměř feudální přežitky, na straně druhé pak odmítány s poukazem na to, že akademici nejsou v občanské společnosti ničím zvláštním a stačí jim využívat, tak jako každému občanu, základních občanských práv zajištěných ústavou.
Univerzity a univerzitáni se tak dostali do velmi nepříjemné situace. Vysokoškolští učitelé byli prezentováni jako zvláštní podivíni, nosící starobylé taláry a užívající archaických obřadů, kteří si pro sebe reklamují jakási zbytečná privilegia, jež mají snad dokonce posloužit zajištění jejich neodpovědnosti, izolovanosti, sebeuspokojení, a to vše na útraty daňových poplatníků.
Vládní návrh vysokoškolského zákona byl parlamentem vrácen, leží na ministerstvu a přepracování zákona není zřejmě na pořadu dne. Z podnětu rektorů začal být připravován nový návrh, který se pokouší odstranit nedostatky návrhu ministerského a zformulovat to, co vysoké školy považují za nezbytné k vyjádření jejich místa ve společnosti a jejich vztahu ke státu a jeho orgánům. Jak je tedy zřejmé, je mnoho důvodů, pro které je snad opravdu potřebné zabývat se onou triádou pojmů, uvedených v názvu článku: akademickými svobodami, autonomií a samosprávou univerzit.
Akademické svobody mají svou dlouhou tradici. Počátek těchto svobod najdeme v dobách vzniku univerzit jako institucí církevních, kdy se na jejich členy nevztahovala jurisdikce zeměpána a požívaly řady oprávnění nezbytných ke své činnosti. v době moderní bylo prosazení a zakotvení akademických svobod nepochybně reakcí na situaci, kdy vůle státu či absolutistického panovníka svazovala svobodu učení a bádání na univerzitách. Z jejich profesorů pak vytvářela státní úředníky poslušné panovníkovy vůle. Ve společnosti, založené na svobodě občanské, se záhy prosadilo vědomí potřebnosti skutečně nezávislého sboru univerzitních učitelů, individualit, kteří své veniam legendi či docendi mohou využívat zcela svobodně, omezeni toliko etikou své vědecké práce a učitelské odpovědnosti za své studenty a jejich vzdělání. Jak je tedy zřejmé, jde o tradici, jejíž hodnota nepominula uplynutím času a zachovala si svou váhu i pro současnost.
Akademické svobody jsou tedy individuálními právy členů akademické obce vůči sobě navzájem, vůči svým nadřízeným, vedoucím kateder, děkanům či rektorovi. v praxi to znamená, že pokud se nedopustí jednání zakázaného zákony či Statutem univerzity, nemohou být omezeni ve své svobodě učit a vědecky pracovat či publikovat výsledky své vědecké práce. I když jsou dnes vysoké školy programově a dokonce i ze zákona nepolitické, tj. není na nich možné vyvíjet politickou činnost, je i v podmínkách politické svobody a demokracie nezbytné zajistit nezávislost učitelů na politických proměnách doby. To samozřejmě vůbec neznamená izolovanost vysokých škol od politického pohybu naší společnosti. Naopak, jde o jejich angažovanost pro rozvoj demokracie a právního státu, avšak angažovanost vycházející ze svobodné vůle a přesvědčení jednotlivce. Je to však problematika velmi citlivá a je pozorně vnímána i veřejností, která často ztotožňuje jednání člena akademické obce s jeho univerzitou. Každý, kdo zažil na vysokých školách dobu nesvobody před rokem 1989, ať již jako student nebo učitel, jistě dobře chápe, proč dnes klademe právě na akademické svobody takový důraz.
Hovoříme-li o autonomii univerzit, máme na mysli právo univerzity vydávat si své statuty, vnitřní normy, podle kterých pak žije akademická komunita a kterými se řídí její akademické orgány, tj. především akademický senát, vědecká rada a rektor. Základ této autonomie leží v oprávnění vysoké školy samostatně rozhodovat v oblasti výuky a výzkumu. Jejím smyslem je kvalifikovaně rozhodovat a pohotově se orientovat ve světovém vývoji ve vědě a technologiích. Není myslím také pochyb o tom, že jen vědecká a učitelská komunita je sama schopna rychle reagovat na potřeby trhu pracovních sil, a to zvláště s vědomím znalostí možností a výkonu onoho složitého organismu, kterými dnes univerzity jsou.
Avšak "ono svobodné myšlení, nezávislé bádání i svébytná umělecká činnost" (čl. 2 Statutu UK) je samozřejmě více než pouhé pragmatické chování reagující na potřeby národního hospodářství či trhu pracovních sil. Kromě souboru poznatků, které musí být sdělovány studentům v zájmu jejich příští praktické činnosti, by tedy univerzity měly sdělovat i cosi vyššího, co překračuje meze odborného prakticismu a často se jeví spíše jako cosi zřejmě nepraktického. Jinými slovy: činnost a úspěšnost univerzit nelze poměřovat jen úspěšností na poli ekonomickém, ale především jejím působením v oblasti kultury a jejího vytváření. A to je další a nikoliv nepodstatný argument pro autonomii univerzit. Představa, že by měly být řízeny byrokratickým aparátem zvenku, se jeví nejen jako absurdní, ale v praxi vůbec neproveditelná. Podobně jako u akademických svobod i zde se však nabízí otázka odpovědnosti. I ta však musí být řešena akademicky, odborně a nikoli byrokraticky.
Dostáváme se nyní k otázce samosprávy vysokých škol. Také s tímto pojmem se zpravidla operuje, aniž by si uživatelé kladli otázku jeho obsahu. Vyjdeme-li opět ze statutu Univerzity Karlovy, čteme v čl.2, odst. 2, že UK "...je samosprávnou institucí, která svobodně a samostatně uskutečňuje tvůrčí vědeckou, vzdělávací, uměleckou a kulturní činnost...". Pojem samosprávy má v právní vědě svůj pevný obsah a v české společnosti i svou nezanedbatelnou tradici, která v současnosti dostává nové impulsy a nový rozvoj. Tento institut má svůj obsah politický, tzn., že státní správu nevykonávají pouze úředníci z povolání, nýbrž také občané. Právní obsah tohoto pojmu pak znamená, že správu vykonává vedle státu i někdo jiný - tj. samosprávná instituce územní či zájmová. Nejčastěji se proto také hovoří o samosprávě občanské, kterou se rozumí výkon správy svěřený občanům, jež ho vykonávají místo státu.
Jak se zdá, samospráva vysokých škol má podobný charakter: jejím obsahem je celá řada oprávnění, která v jiných státních zařízeních vykonávají státní úředníci. Podstatné na této samosprávě je nejen to, že je vykonávána svobodně, tj. demokraticky zvolenými orgány, ale také s maximem znalostí problematiky, o které má být rozhodováno. Její kvalita je tedy ve svobodě i v odbornosti. To ovšem vůbec nevylučuje odpovědnost statutárních zástupců vysokých škol vůči ministrovi či vládě (včetně odpovědnosti v ekonomické oblasti), ale tato odpovědnost zároveň nesnižuje význam a hodnotu samosprávy jak pro univerzity, tak i pro společnost, jejíž součástí univerzity jsou.
Komu tedy vlastně akademické svobody, autonomie vysokých škol a jejich samospráva slouží? Jistěže vysokým školám a jejich správnému a demokratickému fungování, ale nejenom jim. Stejně tak, jako jsou vysoké školy svou činností badatelskou i vychovatelskou vrcholem vzdělávací soustavy a vrcholnými vědeckými institucemi, tedy podmínkou a zárukou rozvoje vzdělání a kultury, jsou zároveň důležitou součástí politické kultury společnosti, státu. v mnohém jsou dokonce měřítkem dosažené úrovně demokracie a jejího fungování.
Závěrem připomínám ještě jednu skutečnost, která byla již mnohokráte připomínána, ale přesto se na ni zapomíná. Univerzity jsou totiž také školami demokracie, místem, kde se nejen studenti učí demokratickému chování a návykům, ale které jsou nepostradatelné i pro demokratický vývoj celé společnosti.
Měsíc září proběhl na Univerzitě Karlově ve znamení promocí a imatrikulací. S básníkem by se chtělo povzdechnout, že se něco krásného začíná a něco krásného končí... Náš malý fotofejeton zachycuje start i cílovou stanici studentů UK - nahoře imatrikulaci 1. ročníku MFF UK (23. 9. 1996) a dole promoci FSV UK (17. 9. 1996). Druhý snímek dobře dokumentuje, co všechno se během života studentského může stát.
