prof. MUDr. Ctirad John, DrSc.
Proměny mateřské lékařské fakulty a studia medicíny jste mohl pozorovat zblízka...
Prošel jsem na fakultě aspiranturou, byl jsem asistentem a velmi dlouho docentem. I lékařským fakultám nastavil 17. listopad 1989 zrcadlo, diskutovalo se tehdy v akademických senátech, psaly se analytické eseje. První kritické údery dostaly teoretické ústavy. Vyslechli jsme také obvinění, že teorie a preklinika se roztahují v prvních třech letech studia, kdy vštípivost mladých medických mozků je největší. Došlo i na kliniky. Výuka na lékařské fakultě se medikům jevila jako povídání o medicíně, zatímco by se zde mělo medicíně vyučovat. Studenti učitelům vytýkali, že nedbají na tradiční, a na pražské lékařské fakultě vkořeněné pojetí nemoci, jako poruchy celovztažně uspořádaného dění v lidském organismu. Volali po seminářích z diferenciální diagnostiky - ty by měly mít interdisciplinární charakter. Bylo mi tehdy líto, že se v euforii sametové revoluce přehlédlo, že jsme již před dvaceti lety zavedli ve třetím roce studia integrovanou výuku. Dohodli se na ní ve vstřícné a tolerantní diskusi mikrobiologové, imunologové, patologičtí anatomové s kliniky infekcionisty. To byl první krok k interdisciplinaritě. Mnozí z nás si povšimli, že posluchárna je při výkladech teoretického oboru neobyčejně vnímavá na exkurze do klinického uvažování. Na klinice je student naopak vysoce vnímavý na teoretické výklady, na objasňování etiopatogeneze chorob. Studenta na začátku studia při teoretické přípravě nejvíc zajímá, k čemu je to dobré. Na konci studia, při praktické průpravě, by velmi rád poznával, proč to tak je.
Jistě máte k Univerzitě Karlově emotivní vztah...
Jako jeden z členů Akademického senátu UK jsem měl čest volit prvého polistopadového rektora. Když profesor Palouš vstoupil po volbě mezi nás do zasedací síně, zazpívali jsme chorál Svatý Václave. Spontánní, upřímné vyznání vycházelo z hloubky našich duší. Uvědomoval jsem si, že ti z nás, kteří mají uši k slyšení, vstupují do světa "filozofie univerzální odpovědnosti", abych mluvil rektorovými slovy. Univerzita je ideální organické společenství, v němž učitel nalézá posluchače, naslouchající mladé přátele. Jsou mezi námi mistři, kteří své učně oslovují zaníceně. S vroucností, s jakou psávali mamince, oslovují žáky v posluchárnách.
Proč jste se před lety rozhodl pro studium medicíny?
Měli jsme na prachatickém gymnáziu znamenitého profesora přírodopisu O. Chadrabu. Učil víc biologii než přírodopis v běžném pojetí. Ukazoval nám to čapkovské: je třeba vážit si života, být na něj trpělivý, protože je věčný. Zdálo se mi, že mne medicína může naučit porozumět sobě samému, že mi umožní nahlédnout do současné vědy o životě. Ovlivnil mne také gymnaziální profesor češtiny. Ten mi otevřel svět prázdninových konferencí akademické YMKY; čtení knížek Emanuela Rádla a především živý příklad generálního sekretáře AY Jaroslava Šimsy mne vedly k praktickému a činnému humanismu. Ten jsem chtěl hledat v medicíně.
Proč jste zvolil teoretickou část medicíny?
Rozhodnutí zrálo během války. Čekali jsme na otevření vysokých škol šest let. Prostudoval jsem v té době Bělehrádkovu vysokoškolskou rukověť Obecná biologie. O jeho knížkách Člověk v číslech a a Zrakem biologie jsem posílal referáty profesoru Mackovi do Laichterovy Naší doby. Moc mne ovlivnila díla Vladimíra Úlehly, především jeho Zamyšlení nad životem.
Po válce jste se vrátil na lékařskou fakultu. Naplnily se vaše představy?
Přednášky z biologie profesora Bělehrádka nás hluboce zasahovaly. Pan profesor otevřel i přednáškový seminář přírodní filozofie. Byly to stati, které jsem znal z válečné Vědy o životě, kde je uveřejňoval pod pseudonymem Jan Pardus. Profesor Laufberger přednášel fyziologii jako otevřený poznatkový systém. Měli jsme vždy dojem, že každý poznatek byl objevený právě pro nás. Přitahovala nás Laufbergerova Vzruchová teorie, pokus o výklad paměti krouživými vzruchy. K fascinaci oběma obory jsem se přiznal v roce 1946 v článku nazvaném Medicína naruby?
Jak se stala vaším odborným zaměřením lékařská mikrobiologie?
Chtěl jsem se zabývat biologií a mikrobiologie je její součástí. Ústav pro lékařskou mikrobiologii a imunologii, kam jsem vstoupil, mi nabídl tvrdou práci, mikrobiologickou a serologickou diagnostiku, spolupráci s klinikami, vedení laboratoře pro výrobu autovakcín. Profesor Patočka volil své spolupracovníky velmi obezřetně. Počáteční odstup se měnil jen zvolna v přátelský zájem o osud spolupracovníků. Prostředí ústavu bylo výzkumně rušné a inspirující, pracovali zde kolegové, kteří již na střední škole podlehli vábničce práce s bakteriemi. Tady se rodila česká virologie a později imunologie. Mým osudem se na mnoho let stala problematika brucelózy, která postihovala veterináře a další pracovníky, kteří přicházeli do styku s hovězím dobytkem. Stal jsem se členem smíšené skupiny, tvořené především přáteli veterinárními lékaři, která se u nás zasloužila o úplnou eliminaci tohoto onemocnění. Při studiu etiopatogeneze brucelózy jsem se stále hlouběji zabýval imunitními mechanismy, reakcemi makroorganismu. Stal se ze mne imunolog...
Zrada původního oboru?
Nikoliv. Alespoň ne tak docela. Profesor Patočka u nás byl zakladatelem lékařské mikrobiologie, ne tedy nauky o mikrobech jako takových. Slovo lékařské výslovně podtrhuji. V jeho ústavu se studovala patogeneze onemocnění, dialog mikroba s makroorganismem, chcete-li. Vždycky šlo především o reakce hostitele na průnik mikroorganismu. Bez tohoto přístupu není možné studovat patogenní vlastnosti mikroorganismu. Přechod ke studiu obranných mechanismů je zcela plynulý. Zvláště v případě problematiky brucelózy. Zabývám se ostatně především otázkami imunologie antiinfekční, adjuvantními látkami zesilujícími obranu makroorganismu, výkladem jejich působení na buněčné úrovni, imunomodulátory, některými fázemi procesu fagocytózy. Měl jsem štěstí, že začátky mého působení v imunologii splývaly s velkým vztlakem tohoto oboru ve světě i u nás. Na imunologickém oddělení Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR vznikala pražská imunologická škola. První kroky při spolupráci 1. lékařské fakulty UK s akademickým výzkumem byly učiněny v našem ústavu.
Rád přednášíte, milujete silokřivky, které vznikají mezi přednášejícím a posluchárnou. Změnili se studenti za půlstoletí, které pamatujete?
Budu v soudech velmi opatrný, protože do lidského nitra nelze vidět beze zbytku. Studenti jsou přímočaří, jdou na věc bez předehry. Ovládají účinný tlak na branku. I mezi nimi - jako za našich časů - naleznete těch dvacet procent, jimž je medicína osudem. Ti nedají zaniknout našemu zdravotnictví, ať se bude ubírat cestami jakkoli klikatými. Mají rádi zaujaté přednášky, konkrétnost, řeči bez kudrlinek. Nelíbí se jim sentimentální vyprávění pamětníků. Jen výjimečně se nadchnou pro teoretický obor jako pro své poslání. Často se ptají: a k čemu je to dobré? Co nám, pane profesore, můžete ve svých přednáškách nabídnout? Stále se však mezi nimi naleznou takoví, kteří zaplanou pro obor metodou "vmilování". Někdy do oboru, jindy do učitele.
A jaká je podle vás perspektiva našich mediků?
Těm, kteří vskutku našli svůj obor, kteří se dívají na svoji fakultu jako dílnu ducha,a mohli se porozhlédnout jako stipendisté po světě a poznat, že není vždy nutné "padat na zadek" před úrovní medicíny u sousedů blízkých i vzdálených - těm závidím. Co? Odhodlanost ukázat sami sobě, že jsou dobří, schopní, kreativní. A koneckonců, závidím jim jejich mládí a jitřní pohled.
prof. MUDr. Ctirad John, DrSc.
