Forum III/5 - Ad hoc V rámci listopadových oslav 50. výročí založení Pedagogické fakulty UK byla otevřena výstava prací studentů katedry výtvarné výchovy (snímek vlevo). S pracemi budoucích pedagogů nebo i profesionálních výtvarníků se můžete seznámit do 20. prosince 1996 všech prostorách budovy PedF UK v ulici M. D. Rettigové 4. Nás nejvíce zaujalo dílo posluchačky IV. ročníku oboru výtvarná výchova - francouzský jazyk Wang-Di (snímek vpravo).

Garantem školy je učitel

Dne 15. listopadu 1996 uplynulo padesát let od zřízení Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Předcházel mu dekret prezidenta republiky o povýšení vzdělávání učitelů na vysokoškolské univerzitní studium. Toto mělo být založeno na svobodném bádání a reflektující oddanosti pravdě o věcech výchovy a vzdělávání, o věcech pedagogického určení dětí a mládeže, žáků a studentů. Důsledky měly představovat všeobecné dobro: měly pozvedat každé dítě a skrze ně vstupovat jako zušlechťující síla do každé rodiny.

Co z toho, po všech složitých peripetiích dalšího osudu Pedagogické fakulty, bylo vskutku naplněno, co se ztratilo, čím jsme povinováni? Model vyučování, prosazovaný v době vzniku pedagogických fakult, už neobstojí. Na co tedy má být učitel připraven? Odpovědi lze vést různými směry. Spíše jen namátkou zde připomenu čtyři úkoly, hlavní priority, na které se často soustřeďuje pozornost.

  • Uvádění do informačního prostředí tak, aby žáci se v něm záhy uměli a chtěli samostatně pohybovat. Znamená to vytváření účinného vztahu ke knihám a knihovnám, zdatnost v práci s počítačovými medii, kulturu vnímavosti vůči informujícím a orientujícím momentům v okolí.
  • S tím úzce souvisí skutečnost, kterou lze vyjádřit tezí že učení se je důležitější než vyučování. Úkolem učitele by mělo být, aby uměl své žáky vést k poznávání jejich vlastních učebních možností, vytváření efektivních učebních strategií, zvládání základů metakognice (poznávat, jak poznávat), kultivování jejich učebních stylů. Současně to znamená eliminovat vše, co pozitivní vztah žáka k dobrodružství učení a poznávání problematizuje, či dokonce traumatizuje. Jsou to například určité formy hodnocení a reagování na neúspěch.
  • Rostoucí měrou bude akcentována pospolitost školní třídy jako učícího se společenství. Do popředí se dostávají problémy skupinového vyučování a učení, spolupráce žáků při řešení projektových zadání. Příprava učitelů se tedy má týkat i vytváření jejich schopností vést žáky a studenty k sebeorganizování, se zřetelem k realizaci společných cílů. Touto cestou se do značné míry řeší i úkol integrovat ve škole žáky různých povah, schopností, názorů a postojů - učit je toleranci, vzájemnému respektu a vstřícnému jednání.
  • Ještě zmíním přípravu učitele na realizování toho, co bývá označováno jako "odškolštění" školy. Po fázi, kdy převládala tendence izolovat školní dění od okolního světa, nastoupila fáze, kdy škola usilovala vpojit do svých vyučovacích procesů to, co se kolem ve světě děje. Nyní se šíří tendence vyvést více a více vyučovacích a vzdělávacích programů do mimoškolních přirozených životních situací. Do přírody, knihovny, muzea, divadla, úřadu, soudu, továrny nebo dílny.
    •

    Stagnování školy by bylo dalekosáhlým neštěstím. Rozhodujícím garantem toho, aby se tak nestalo, bude učitel. A důležitým garantem toho, aby učitel v této své úloze obstál, musí být Pedagogická fakulta.

    Prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc.
    děkan Pedagogické fakulty UK