Když se 15. listopadu 1946 v budově Parlamentu za přítomnosti prezidenta, členů vlády, zástupců parlamentu, akademického senátu UK, akademických funkcionářů vysokých škol a představitelů kultury a politiky slavnostně zahajovala činnost pedagogické fakulty, dostalo se zadostiučinění neúnavným usilovatelům o vysokoškolské vzdělání učitelů národních škol. Slavnostním aktem se totiž konečně úspěšně završovalo téměř stoleté snažení mající množství podob, reprezentované úsilím početné řady pozoruhodných, známých i méně známých lidí.
Ve světovém kontextu bylo zavedení vysokoškolské učitelské přípravy (navíc začleněné do univerzity), pozoruhodným činem, který byl mnohými kulturně vyspělými zeměmi následován až se značným zpožděním - nebo dokonce vůbec nebyl realizován.
Pedagogická fakulta však nevznikla jen jako instituce pro vysokoškolské vzdělání učitelů, zákon č. 100/1946 z roku 1946 jí ukládal i povinnosti vědecké - a učinil ji tak rovnocennou partnerkou tradičních univerzitních fakult. Prvnímu děkanovi fakulty, O. Chlupovi, se podařilo vytvořit akademický sbor renomovaných odborníků, jenž mohl obstát v konkurenci akademických sborů tradičních fakult a skýtal záruku náležité úrovně vědecké i pedagogické. Prostorové podmínky však byly zpočátku neslavné - fakulta začínala v budově školy v Praze - Bubenči, brzy přesídlila do školní budovy na Letné. V roce 1948 jí byla dána k dispozici budova bývalého Dívčího reálného gymnázia E. Krásnohorské v ulici M. D. Rettigové, v níž sídlí dodnes. Přes legislativní záruky počátky nebyly snadné. Poměr tradičních fakult nebyl vřelý. Stanovisko akademického senátu UK k vysokoškolskému vzdělání učitelů z počátku 1. republiky bylo dostatečně známé a nedalo se očekávat, že by se výrazněji změnilo. Obavy univerzity ze ztráty vědeckosti (také jako důsledku masovosti vysokoškolského vzdělání) se bohužel v důsledku necitlivých administrativních zásahů ze strany politických orgánů začaly záhy potvrzovat.
Než stačila mladičká fakulta najít svou tvář, byla - spolu s ostatními pedagogickými fakultami - zrušena, vlastně přeměněna na vyšší pedagogickou školu, jakousi polovysokoškolskou instituci, o jejíž vhodnosti se od počátku pochybovalo. Udržovala si úroveň jen díky tomu, že na ní působil profesorský sbor Vysoké školy pedagogické (nahradila Přírodovědeckou a Filozofickou fakultu ve vzdělávání středoškolských profesorů), který byl tvořen pracovníky bývalé Pedagogické fakulty. Udržet úroveň se však už nemohlo podařit v době zřizování podivných pedagogických institutů. Jejich právní postavení a organizační struktura zpochybňovaly vysokoškolský charakter. V té době odešlo na jiné fakulty a instituce přes sto pracovníků. Až v roce 1964, v době postupného uvolňování politické izolace, vznikly podmínky pro změnu situace. Zákon o pedagogických fakultách dal znovu vzniknout Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, učitelské vzdělání se opět stalo univerzitním. Očekávaly se příznivé změny ve složení vyučujících, rozvoj vědecké práce, změna klimatu. Jak se splnila očekávání? V druhé polovině 60. let ke kvalitativním změnám skutečně došlo. Pro rozvoj teorie učitelského vzdělávání mělo značný význam přičlenění Ústavu pro učitelské vzdělávání, byly navázány četné zahraniční kontakty, byly provedeny některé koncepční změny.
Slibný vývoj byl však zastaven politickými prověrkami sedmdesátých let, kdy z fakulty musela odejít řada osobností. Nastala situace podobná počátku. V momentě slibného vykročení ne sice zrušení, ale jisté "svázání" rukou. A v této atmosféře další reforma učitelského vzdělání, spočívající v jednotném vzdělávacím programu pro učitele 2. a 3. stupně a zavádějící i na pedagogické fakulty vzdělávání středoškolských učitelů. Sama reforma odpovídala západoevropským trendům a i v současnosti představuje nosnou koncepci. Snaha posílit touto orientací pozici stávajících pedagogických fakult v rámci univerzit se však nutně musela minout účinkem, protože přišla v nevhodný čas. Vyvolala napětí a kompetenční spory mezi univerzitními "učitelskými fakultami", které zesílily znovu v revoluční atmosféře roku 1989 a vedly na některých pedagogických fakultách ke zrušení přípravy učitelů pro střední školy. Na Pedagogické fakultě UK zůstala tato příprava (s ohledem na příznivé výsledky akreditačního řízení) zachována. Mezi pedagogickými fakultami v České republice má Pedagogická fakulta UK dobrou pozici. Další zlepšení přinese (vedle náležité kvality učitelské přípravy) rozvíjení vědního zaměření specifického pro fakultu. Správnost orientace široce pojatého fenomenu výchovy ukáže čas. Každopádně dostává Pedagogická fakulta (od roku 1946) znovu šanci. Nakolik ji využije, ukáží blízké měsíce a roky.
"Budiž mi dovoleno, abych ke konci poukázal na to, co spojuje naše dva stavy - vojenský a lékařský - v demokracii. Jest to ideál, aby nás nebylo třeba..."
Slova, která slouží jako motto k tomuto článku, napsal vynikající lékař a biolog Jan Bělehrádek patnáct let po své promoci, v roce, kdy ho kolegové z profesorského sboru lékařské fakulty Univerzity Karlovy zvolili svým děkanem.
Za studií ho přitahovala zejména fyziologie, proto se také stal 1. prosince 1919 demonstrátorem fyziologického ústavu; 1. května 1920, tedy v osmém semestru, jeho asistentem. Je možné počítat ho k žákům přednosty tohoto ústavu Františka Mareše, po němž byl v roce 1920 pojmenován univerzitní zákon. Ostatně i zájem o věci veřejné sdílel Jan Bělehrádek se svým učitelem, třebaže každý z nich stál na jiné názorové platformě.
Mezitím se stačila rozpadnout rakousko-uherská monarchie, vznikla samostatná Československá republika a vzápětí i druhá česká univerzita se sídlem v Brně, nesoucí jméno Masarykovo. Nemálo profesorů a docentů, již dlouho na tento okamžik připravených, tam tehdy odešlo, mezi nimi i profesor fyziologie a biologie Edward Babák, který Jana Bělehrádka rovněž výrazně ovlivnil. V roce 1923 to bude právě on, kdo ho "přetáhne" z Prahy do Brna.
Zatím se ovšem píše teprve rok 1922 a kandidát medicíny skládá předepsaná rigoróza (7. března a 30. května, prvnímu se podrobil již 5. dubna 1919), aby mohl být 3. června promován. Čerstvý "medicinae universae doctor" si však ještě prodlužuje studentské mládí, neboť se od podzimu 1921 až do letního semestru 1923 zapisuje jako řádný posluchač přírodovědecké fakulty, která se oddělila od fakulty filozofické v roce 1920. Přírodní vědy ho budou vždy přitahovat a biologie se již záhy má stát oborem, v němž vynikne. S přírodovědnými zájmy dobře koresponduje knížečka Člověk a slunce, kterou Jan Bělehrádek vydává v roce své promoce. Vítá v ní touhu moderního člověka po častém pobytu na čerstvém vzduchu, je si však vědom, že "paprsky ultraviolové" skrývají v sobě nebezpečí - lidé by to tedy s opalováním neměli přehánět. Zároveň sní o medicíně, která nebude muset léčit, poněvadž vůbec nedovolí nemocem, aby přijížděly na svých koních. "Je zřejmo, že lékařství budoucnosti bude více praktickou biologií člověka, než jeho pathologií, a že tu připadne hlavní slovo hygieně." Krásná myšlenka, vskutku, jenže kolik staletí mělo v autorových představách uplynout, než bude uskutečněna?
Akademická migrace na trati Praha - Brno probíhala intenzívně v obou směrech, takže 22. listopadu 1934 byl povolán jakožto řádný profesor na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy a jmenován po zesnulém profesorovi Vladislavu Růžičkovi přednostou jejího biologického ústavu. V akademických volbách konaných 13. května 1937 byl zvolen děkanem lékařské fakulty na příští studijní rok, z 32 přítomných ho čtyři kolegové nevolili. Mnozí pravicově zaměření studenti ze Spolku mediků by ho byli patrně rovněž nevolili, předvídajíce neomylně, že se s ním dostanou do konfliktu. Nově ustanovený děkan totiž dával najevo levicové smýšlení, které časem ještě utvrdil členstvím v sociálně demokratické straně.
Tematické spektrum Bělehrádkova díla je pestré. Na svém stěžejním díle, dvoudílné Obecné biologii, se autorsky podílel s Vladislavem Růžičkou, s nímž jinak často polemizoval, a Vladimírem Bergauerem, za války popraveným v Mauthausenu. Zájem o vliv teploty na životní děje ho v roce 1927 přivedl na přímořskou biologickou stanici v Plymouthu, badatelsky zúročil i pobyt v Londýně, kam ho pozval známý biolog Sir Julian Huxley (bratr spisovatele Aldouse Huxleye). Zabýval se srovnávací fyziologií srdečního svalu, úlohou kovů v životním dění, významem vody pro život. Znepokojovala ho krize moderní rodiny, na niž upozornil v přednášce Populační politika z hlediska lékařského:
"Snad nám bude vytýkáno zpátečnictví, poukážeme-li podle pravdy na to, že různá náboženství dovedla držeti rodinu pohromadě účinněji, než autorita státní, že soudržnost rodiny upadá s poklesem náboženského života a že stát dosud nedovedl tuto soudržnost pozvednouti. Spíše máme dojem, že stát - a máme tu na mysli i státy jiné než náš - zachází mnohdy nepromyšleně se statkem, jenž je pro zdar populace tak cenným, jako soudržnost rodiny."
Co k tomu dodat? Dnes, kdy tolik lékařů pohlíží na své pacienty nikoli jako na lidské bytosti, nýbrž jako na odborné případy, se nám chce zvolat: Kéž by bylo více toho holismu v současné medicíně! Za okupace byl Jan Bělehrádek sice vyřazen z univerzitního života, s tím větší urputností však psal, občas i přednášel tam, kde se ještě přednášet dalo, vydával knihy. Nacisté ho dvakrát uvěznili, koncem války v Terezíně, odkud se vrátil se zhoršeným zdravím. Jeho osobnost se těšila takové autoritě, že byl v mimořádném letním semestru 1945 povolán do úřadu rektora obnovené Univerzity Karlovy. V řádných akademických volbách dne 29. srpna 1945 byl zvolen rektorem na studijní rok 1945-46, z osmnácti volitelů se nikdo nepostavil proti. Jako vrcholný představitel naší almae matris dělal vše, aby se rány, které utrpělo české školství za války, co nejdříve zacelily. Zasloužil se o otevření poboček lékařské fakulty v Plzni a Hradci Králové, považoval nicméně tento krok za minimum - přál si, aby Východočeši měli svou vlastní univerzitu. Podporoval vznik pedagogických fakult i rozvoj tělesné výchovy jakožto oboru studovaného na vysoké škole.
V řeči proslovené při rektorské instalaci dne 1. prosince 1945 se Jan Bělehrádek vyslovil pro zvědečtění veřejného života, zároveň však varoval před propastí, která se v lidské společnosti prohlubuje již hezky dlouho. "Mravnost kulhá za vědou a už několik století nestačí držet krok. Dnes však máme dojem, že věda pokračuje tak rychle, že nesoulad obou rychlostí vzrůstá nebezpečně. Věda sice dosahuje poměrné shody s mravností tam, kde běží o styk člověka s člověkem, ale styk lidských skupin, byť jakkoliv usnadňovaný vědeckými pokroky, má v sobě dosud mnoho nemravného a ve dvacátém století dochází za využití vědeckých pokroků k zjevům, které byly vhodně nazvány mezinárodní zločiny."
Bělehrádkovy projevy z rektorského období, uspořádané knižně pod titulem Novým dechem (1946), jsou ovšem silně poznamenány tehdejší společenskou atmosférou, v níž lidé jakoby nevnímali hrozbu další totality. Noblesní muž, o jehož demokratičnosti nelze pochybovat, bez jediné kritické připomínky chválí Sovětský svaz a vyzdvihuje zejména jeho péči o vědu. Rovněž ve svých soudech o českých dějinách se dopouští občas myšlenkových zkratů: házet do jednoho pytle Zikmunda Lucemburského, Habsburky a Hitlera je přece jenom trošku silné... (Mučedníkům studentstva a vědy, Proslov na tryzně za umučené studenty a profesory, pořádaný v rámci Mezinárodního sjezdu studentstva v Praze v Národním divadle dne 16. listopadu 1945).
Do své monografie Člověk v číslech (1942, reedice 1945) zařadil Jan Bělehrádek kapitolu Pohlaví v zrcadle číslic, v níž s lehkým humorem glosuje "větší křehkost mužského pohlaví". On sám se rozhodně jako křehký neprojevil, neboť se při všech nemocech a vleklých neduzích dožil 83 let - zemřel 8. května 1980. Zdá se, že i jeho poslední dlouholeté bydliště - Londýn mělo na jeho výdrž blahodárný vliv. Říká se přece, že kdo je otráven Londýnem, je otráven životem. A to o Janu Bělehrádkovi rozhodně neplatilo.
