Forum III/5 - Interview

Bylo by dobré vychovat nástupce

Stalo se téměř železným pravidlem, že vás lidé, s nimiž se chystáte dělat rozhovor, vždycky něčím překvapí: vypadají jinak než v obdélníku televizní obrazovky, nejsou tak hovorní, jak se zdá ze stránek novin či časopisů. Sympatičnost a vstřícnost v telefonu nahradí nepřístupnost při osobním jednání. Pan doktor Jan Sokol mě - na základě těchto zkušeností - také překvapil. On je právě přesně takový, jak ho známe třeba z televizních debat: přemýšlivý, příjemný, naslouchající, klidný. Jeho charakteristický hluboký hlas ukrajuje dohodnutou dobu našeho rozhovoru.


Forum se věnuje tentokrát Pedagogické fakultě UK. V roce 1946, v době jejího založení, vám bylo kolik?

Deset.

To jste ještě konkrétní představu o tom, čím budete, neměl - nebo snad ano?

Spíše to byly takové klukovské touhy, ale konkrétní představu jsem neměl. Zajímala mě ovšem fůra věcí. Jako kluk jsem se hodně zabýval historií, ale také botanikou. Hrozně mě bavila rádia, technika, technické věci. Podívat se dovnitř, rozebrat to.... Znáte to. Dělal jsem všechno možné.

Jak to přišlo, že jste skončil jako zlatník?

Nesměl jsem studovat. Tak jsem se prostě vyučil zlatníkem. Později jedinou oblastí kde jsem mohl pracovat tak říkajíc ne rukama, byla oblast počítačů. Tam jsem zaměřil svoji iniciativu, bylo to velmi pěkné. V té době jsem mimo jiné také dálkově studoval matematiku.

Dnes se vám asi znalost počítačové techniky hodí...

Všechno se hodí. To víte, ale u počítačů je to dneska ovšem úplně jiné. Hlavně se mi hodí zvyk systematizování, strukturování, až pedantská přesnost v  myšlení. Zkušenost s tím, jak problém uchopit, rozdělit, pochopit. Ale dnes používám počítač už jen jako psací stroj. Dál se jím již nezabývám.

Vy jste ovšem, spíše než programátor a autor publikací Návrh samočinného počítač, Jak počítač počítá či Operační systémy, znám - pomineme-li politickou činnost - především jako filozof. Vždyť na Pedagogické fakultě UK filozofii i přednášíte. Jak jste se od práce programátorské dostal k vážnému zájmu o filozofii, historii, náboženství?

Ten zájem jsem měl vždycky. Něčím se člověk ovšem musel živit, něco dělat, ale vedle toho jsem hodně překládal a hodně četl - dodnes z této pokladnice tehdy načteného čerpám.

Známé jsou i vaše překlady vědeckých děl (včetně ekumenického překladu Nového zákona).

Překládal jsem ze všech světových jazyků a také z latiny a řečtiny. Za znalost cizích jazyků hodně vděčím rodičům, kteří mě do toho honili, když jsme byl malý. A když umíte slušně cizí jazyky dva, pak už se ty další naučíte lehce.

Mohl byste mi říci, jakou roli při formování vašeho intelektuálního zaměření hrál váš tchán, filozof Jan Patočka?

Patočku jsem vídával už v útlejším věku, naši rodiče byli přáteli. Jeho myšlenkové působení na mne však mohu datovat zhruba od šedesátých let (bylo mi pětadvacet). Pak měl na mě veliký vliv. V mnohém mě korigoval, z mnoha bludů vyvedl. Později, když už byl v penzi a velmi trpěl tím, že si neměl s kým popovídat, jsem mu byl častým "sparingpartnerem", na němž si zkoušel to, o čem přemýšlel, komu vykládal, co četl. To pro mě byly pravidelné "kondice".

Vzpomínáte si na nějaké jeho téma, které v poslední době svého života rád rozvíjel?

Takových témat měl hodně, ale některá, třeba význam lidských dějin, souvislosti dějin a svobody, časovost - kterými se zabýval v poslední době. A pak samozřejmě to, čemu říkal negativní platonismus, zvláštní myšlenka, kterou jakoby stále nedokázal jasně ukotvit, neustále si na jiných zkoušel, jestli je možné tomu porozumět a zda to dokáže dostatečně zřetelně vyjádřit.

Máte vy "hlavní" téma, kterému se soustavně věnujete a které vám nedá spát?

Pár posledních let jsem se intenzívně zabýval časem. Vyšla mi o tom knížka (Čas a rytmus, Oikúmené, 1996 - pozn. aut.). V současnosti jsou mé zájmy hodně ovlivněny tím, co potřebuji učit. Musím říci, že učím rád a cítím, že studenti ještě něco potřebují. Tuším, že by to mohla být filozofická antropologie.

Existuje něco, o čem se domníváte, že by studenti měli vědět, nějaký názor či tematika, kterou by neměli minout?

Mně jde o to, aby studenti slyšeli něco o sobě samých jako o lidských osobách. Jde mi o to, aby pozadím mého kurzu byla snaha, aby se zabývali sami sebou jako osobami, aby se vnímali jako "JÁ", na které se mohou "věšet" všechny důležité lidské věci: důvěra, vděčnost, láska, lítost - tedy to, co umí jenom člověk a co je jenom člověku vlastní.

Na začátku jsme vzpomněli padesátého výročí vzniku Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Oslovuje vás nějakým způsobem historie Pedagogické fakulty a jak si představujete její ideální budoucnost?

Historie fakulty mi, upřímně řečeno, mnoho neříká. Učím tady šest let a co bylo před tím, moc nevnímám. Vím ovšem, například z USA, kde je to podobné, že pedagogická fakulta má vždycky takové nepříjemné postavení na univerzitách - dívá se na ni skrz prsty. Její studenti většinou nemívají vědecké ambice, jsou to "jenom" učitelé a často se - velmi krátkozrace - toto vzdělání považuje za druhořadé. Pak se nemůžeme divit, že školství pokládá široká veřejnost za něco druhořadého. Šel jsem na pedagogickou fakultu vědomě, mohl jsem si vybrat, ale za své hlavní povolání beru pedagogickou práci - mám ji rád.

Učitelské povolání ovšem velkou prestiž nemá...

Určitě v tom hraje roli "zmasovění" školství. Učitel je vlastně "masové" povolání, tím pádem každý učitel nemůže být génius; jde o produkci provozních pracovníků se vším, co to s sebou přináší. Velkou chybou je, že někdy ani gymnazijní profesor nemá ambice, to před první světovou válkou neexistovalo. Třeba Ottův slovník naučný, ten prakticky celý napsali středoškolští profesoři. A bylo samozřejmé (alespoň u humanitních věd), že dobrý gymnazijní profesor se na univerzitu dostane. Dneska je to tak, že člověk, který se věnuje pedagogické dráze, se vzdává další kariéry. To je silně demotivující. Velmi rád bych viděl, kdyby se opět zavedlo, (alespoň v humanitních oborech), že cesta na univerzitu vede přes střední školy.

Zajímal by mě ještě váš vztah k Univerzitě Karlově coby jejího absolventa...

Dřív byla pro mě možnost pracovat na univerzitě nedostižnou věcí. Měl jsem striktní bariéru... Těžko jsem se na ni dostával jako dálkový student, natož abych pomyslel na to, že bych na ní mohl učit. Univerzita je takový geniální vynález, který nemohl vymyslet jeden člověk, ten se musel "urodit". V její autonomii, v její vnitřní svobodě, v tom, že ji nikdo nemůže mistrovat, v tom všem spatřuji úžasné věci...

Náruč univerzity asi neopustíte, ani v případě, že se stanete senátorem...

Univerzity bych se už za žádnou cenu nepustil. Mám fakultu i univerzitu rád. Pro nikoho není samozřejmostí, že na univerzitě může pracovat. Já bych chtěl na univerzitě přednášet dále.

Karel Janků

Foto Forum: Michaela Vlčková