Hod Boží vánoční byl pro středověk jedním ze dvou nejvýznamnějších křesťanských svátků. Na pražské univerzitě bylo již od 14. století statuty nařízeno světit svátky Božího narození od 23. prosince po celý "oktáb", což bylo osm dnů následujících po daném svátku. Na nejpočetnější pražské fakultě, artistické (dnešní filozofické), končívaly disputace den před vánočními svátky a profesoři se studenty měli volno až do svátku sv. Inocence, tj. do 28. prosince. I pak, až do 3. ledna následující roku se nekonaly žádné přednášky a studenti nanejvýš opakovali probranou látku ve cvičeních. Vánoční svátky byly stejně jako dnes, dobou, kdy se jakoby zastavil čas, dobou určenou k modlitbě, k zamyšlení, návštěvám a obdarováváním přátel a příbuzných.
Za množství osobitých zpráv o pražské univerzitě vděčíme velkému znalci každodenního života české předbělohorské společnosti Zikmundu Wintrovi, který je sesbíral často z dnes už nenávratně ztracených rukopisů. Mezi nimi jsou početně zastoupeny zprávy o svátečních dnech karolinské akademie. Stejně jako dnes, i v 16. a na počátku 17. století byly Vánoce ve znamení dárků. Za rektorátu mistra Martina Bacháčka, známého hvězdáře a přítele dvorního astronoma J. Keplera, dostávali pražští profesoři hojnost darů z celých Čech. Do Karolina, do Václavovy koleje a do pražských studentských domů přijíždívali poddaní kolejních vesnic, jejichž rychtáři posílali univerzitní vrchnosti něco na sváteční stůl: zvěřinu (jelena, bažanty a koroptve), kuřata, z michelského mlýna, který patřil univerzitě, přiváželi chleba, koláče, ale také třeba hrušky a míšeňská jablíčka.
Dary nepřicházely pouze z univerzitních vesnic, ale starala se o ně všechna města a městečka Českého království, kde se nacházely latinské školy pod správou pražského rektora. Bylo těch darů v letech 1605 až 1612 dokonce tolik, že si na ně mistr Bacháček musel zřídit zvláštní knihu, kterou příznačně nazval "Recepta et distributa" neboli "Příjmy a dary". Ovšem dárky nepřicházívaly jen ke Štědrému dni, ale s koledou se chodilo do Karolina i na svatého Řehoře (12. března), na masopustní neděli, na Zelený čtvrtek před Velikonocemi, na letní Svatodušní svátky, počátkem listopadu na sv. Martina a k Novému roku, kdy bývalo zvykem obdarovávat chudé žáčky a jejich učitele. Pražští měšťané dávali pravidelně calty, což byly vlastně jakési housky, na Štědrý den slavnostní vánoční pečivo. Roku 1606 přidali pražští radní ještě dvě štiky, od příbramského písaře k tomu přibyl zajíc, který býval oblíbeným dárkem také jičínských a slánských měšťanů, táborští poslali ze svých rybníků dvě štiky a k nim jednoho kapra. Postní rybu neposílala jenom města, ale i jednotliví měšťané, často bývalí studenti a absolventi pražské univerzity. Na Štědrý den se nechala vidět i šlechta a posílala do Karolina něco k snědku: Thurnové obligátního zajíčka a kapouny, Michalovičtí věrtel piva, Kostelečtí taky zajíce, od dalších pak koroptve, ale i hrách, hrušky, jablka a dokonce skleničku octa. Také zemští úředníci a královští dvořané, zvláště ti vzdělanější a univerzitě příznivěji naklonění, posílali zpravidla zvěřinu. Rektor pak nikdy neopomněl odměnit úředníky a univerzitní přímluvce obdobným dárkem, dokonce i penězi.
Dary bývaly, jak je patrné, určeny k přilepšení profesorského stolu. Vedle ryb (ze slavných pardubických rybníků stejně jako od volyňských měšťanů pečení kapři nebo neméně proslulí vysokomýtští a rychnovští pstruzi) to byli beránci, kapouni (ti pochopitelně na Velikonoce), ale i další opeřenci jako kuřata, kvíčaly, slepice, o vepřovém a telecím nemluvě. Přicházívaly i "tekuté" dary v podobě soudků piva nebo vína, jako třeba od literátského bratrstva mělnického, vzácností bylo orientální koření (hřebíček, pepř a zázvor), za něž Bacháček německobrodským zvláště srdečně děkuje a prosí o zaslání trochy šafránu a muškátového květu "pro mý polívky".
Nesetkávaly se vždycky dárky s úplným úspěchem, o jednom z nich si poznamenal rektor do své knihy příjmů nepříliš nadšeně: "jeden zmoklej zajíc". Písečtí se mu příliš nezavděčili ani jindy, když na Štědrý den roku 1608 od nich dostal pouze dva kapry "prostřední". Za všechny dárky však rektor Bacháček srdečně poděkoval zvláštním dopisem, k němuž připojil novoroční blahopřání. Univerzita sama nezůstávala dlužna: Jan Kepler, který užíval pohostinství univerzitního kolejního bytu, dostal darovaného zajíce a trochu zvěřiny a také učitelé pražských městských škol bývali podělováni koledou ze štědrovečerních darů. Svůj díl dostávalo univerzitní služebnictvo, pedel nebo karolinská kuchařka, kolejní lékárníci nebo nájemníci a rovněž univerzitní vesničané se nevraceli do svých vesnic s prázdnou. Odváželi si hrách, máslo, chleba a pečivo, ryby, zvěřinu. Nebývalo toho mnoho, ale na každého se zpravidla trochu dostalo. Městští poslové také neodcházívali na Vánoce s prázdnýma rukama. Dostávali to, co mohla dát univerzita především. Roku 1606 rozdal rektor na Vánoce sedmnáct tištěných kalendářů, šlechtic, jehož syn bydlel v Karlově koleji, dostal dokonce zlacený hospodářský kalendář, nejvíce však všichni očekávali jiné "obdarování". K mnohým darům byla totiž připojena přímluva za přijetí studujícího do koleje, za promoci či prosba o dosazení nového bakaláře nebo mistra do městské školy. A rektor a páni profesoři zpravidla rádi vyhověli, takže vánoční svátky bývaly i na pražské univerzitě plné darů, slibů a nadějí.
Foto českého Betlému '96 je pořízeno několik kroků od Univerzity Karlovy, na Vánočních trzích na Staroměstském náměstí.
Počátkem příštího roku uplyne padesát let od úmrtí jednoho z nejvýznamnějších českých překladatelů z klasických jazyků profesora Otmara Vaňorného. Po maturitě na gymnáziu rodného Rychnova nad Kněžnou odešel roku 1879 do Prahy, kde zažil během studijních let dvě éry pražských univerzitních dějin - studium na nerozdělené univerzitě a od roku 1882 také počátky nové české univerzity. Studoval v převratné době, která si právem vydobyla pevné místo při konstituování moderní české vědy a nakonec i národního a politického sebevědomí. Měl možnost poslouchat a osobně se stýkat se zakladatelskými osobnostmi několika vědních oborů - mezi jeho učitele patřili klasičtí filologové J. Kvíčala a J. Král, jazykovědci M. Hattala, J. Gebauer a R. Dvořák, historici V. V. Tomek, J. Emler a J. Goll. Vaňorný byl účastníkem rukopisného boje, zažil nástup mladé vědecké generace, která určila ráz naší vědecké činnosti na několik desetiletí. Byl však také svědkem odchodu známých německých učenců na rakouské a říšské univerzity nebo jejich přechod na půdu nově vzniklé německé univerzity v Praze.
Vaňorný zůstal po krátkém působení na smíchovském gymnáziu věrný svých východním Čechám, když napevno zakotvil ve Vysokém Mýtě, kde vznikla většina překladů. Zde přeložil Vergiliův epos Aeneis, tady vznikaly překlady Horatiových Ód, ale především zde bylo poprvé v úplnosti přeloženo do češtiny nejslavnější Homérovo dílo Ilias. Vaňorný byl zastáncem přízvučného převedení básnické tvorby řeckých a latinských básníků do češtiny oproti panující časomíře a svými překlady se stal uznávanou veličinou a literární normou i pro takové mistry překladu, jakými byli J. Vrchlický, F. Stiebitz a další.
Proto patří profesor Vaňorný k těm nemnoha absolventům Karlovy univerzity, jimž jejich alma mater udělila titul čestného doktora, když se profesorský sbor Filozofické fakulty rozhodl ocenit jeho zásluhy o překlady a šíření klasické literatury. Slavnostní promoce se konala několik dní po Vaňorného 75. narozeninách, 29. listopadu 1935 ve velké aule Právnické fakulty, tehdejším sídle rektorátu Univerzity Karlovy. Pod velkým státnickým portrétem T.G. Masaryka bylo umístěno Horatiovo okřídlené "EXEGI MONUMENTUM AERE PERENNIUS" (Trvalejší než kov pomník jsem postavil), které si ve svém laudatiu obměnil promotor na "Exegit monumentum aere perennius, quod litteras nostras ornat semperque ornabit", pěkně vystihujícím Vaňorného celoživotní úsilí o počeštění řeckých a římských autorů starověku. Za účasti společenských celebrit, mezi nimi ministra Spiny, zástupců ministerstva školství, ostatních vysokých škol a osobností univerzitního světa, nemohli chybět ani hlavní protagonisté slavnostní univerzitní promoce - rektor G. Friedrich, děkan Filozofické fakulty M. Hýsek a promotor, jímž byl profesor starověkých dějin A. Salač. Po jeho řeči odpověděl doktorand Vaňorný latinským proslovem, v jehož závěru česky vyzval studenty, aby vědeckou prací sloužili svému národu.
Myslím, že tato nevšední řeč stojí za obsáhlou citaci. Prof. Vaňorný tehdy mimo jiné řekl:
"Než pochybuji, zda najdu slova dosti vhodná, abych mohl vyjádřiti vroucí díky, svou úctu a oddanost k vám a naší almae matri. Zcela nečekaně způsobil mi velikou radost list jeho Spectability děkana filosofické fakulty, že se sbor profesorský usnesl uděliti mi čestný doktorát - mně, který žiji mezi kvítím luk a mezi zpěvem ptactva lesního, který vzdálen hlavního města republiky, nemohl jsem vytvořiti děl tak velikých, jaká vytvářejí učení učitelé university. Naše Karlova alma mater nejen se rovná všem cizím akademiím, nýbrž je i převyšuje nesčetnými přednostmi a může s nimi závoditi o prvenství. Tato naše milovaná alma mater, naše ozdoba a chlouba, byla a jest studnicí nepřeberné moudrosti a všech věd, jejichž vůně jest nejen nejlahodnější, nýbrž i nejzdravější... Také já, mlád jsa, pil jsem vodu této studnice a ochutnal její slastnou lahodu. Zde v Praze jsem poznal krásu, vybranost, lahodu poesie řecké a římské a již v těch dobách mě jala touha, abych přeložil tyto básně do češtiny. Nato přišla dlouhá doba příprav. Konečně jsem se odvážil tlumočit básně Homérovy a Vergiliovy naším lahodným jazykem, jasným a lehce srozumitelným. Zda jsem to provedl dobře, čili nic, suďtež, učení znalci."
K této události se váže historka, k níž se prof. Vaňorný vracel ještě v listech rektorovi a děkanovi Filozofické fakulty. V děkovném dopisu děkanovi Hýskovi píše: "...jakživ jsem nebyl tak překvapen jako svým jmenováním doktorem filosofie. Ale vždyť já si toho nezasluhuji!", a závěrem ho žádá: "Jenom mi račte poradit, jaký šat musím mít na promoci. Hned bych si jej dal zřídit - beztoho ho potřebuji - až jak!" V novoročním blahopřání rektorovi pak napsal: "Z té promoce jsem se dosud nevzpamatoval. Nikdy jsem na žádné promoci nebyl, neřkuli na tak slavnostní. Mimo svou práci a svého stolu nejdu nikam ani na krok, leda časně ráno do polí, na luka nebo do lesa. Mám pořád strach, že jsem to tam svou společenskou neobratností pokazil - promiňte mi to!" Vaňorného narážky na společenskou ostudu, na jeho "přírodní" život nejsou totiž v mnohém žádnou literární nadsázkou nebo zdvořilostním klišé, které bychom předpokládali u autora, zběhlého v rétorických obratech klasické literatury, ale spíše konstatováním skutečnosti. Otmar Vaňorný, velký ctitel Kneippovy zdravotní metody a Tyršova sokolství, patřil ke svérázným figurkám vysokomýtského života. Každé ráno vycházíval opravdu bos do polí a luk, aby se otužoval a připravoval se v sokolském duchu na pěší a cyklistické výlety. Stejně tak ona omluva za společenské "nedopatření", k němuž došlo během čestné promoce, má svůj reálný základ. Vaňorný totiž v pasáži, kde mluvil o radosti (laetitia) z děkanova oznámení doktorské promoci, použil před zkoprnělým auditoriem podobně znějící latinské slovíčko (iustitia), takže se o svém titulu doktora honoris causa vyjádřil jako o zadostiučinění.
Trochu nevážně jsem chtěl připomenout záslužné dílo O. Vaňorného, které se stalo předmětem jednání mezinárodní konference, kterou pod záštitou rektora Univerzity Karlovy prof. K. Malého a předsedy Akademie věd ČR prof. R. Zahradníka uspořádalo 7.- 8. listopadu 1996 Okresní muzeum A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě za početné účasti klasických filologů, jazykovědců, literárních vědců, historiků a překladatelů. Konference byla věnována především vývoji české klasické filologie, mj. také na pražské univerzitě, Vaňorného univerzitním studiím, problémům překladu z antických jazyků a recepci antických literatur v moderní české literatuře a dalších slovanských jazycích. A dlužno dodat, že záměr pořadatelů uspořádat mezioborové setkání byl nadmíru úspěšný. Vysokomýtským se podařilo navázat ztracený dialog mezi různými badatelskými centry, mezi obory, které se často nesetkávají. Ukázali, že velká vědecká setkání nemusí být pouze doménou velkých univerzitních center. Dvakrát škoda, že klasičtí filologové Vaňorného vlastní univerzity a navíc univerzity, která převzala nad akcí patronát, na konferenci zcela chyběli. Vždyť Vaňorného dílo si naši pozornost zaslouží dodnes!
