Na vysokých školách má martyrium administrování své specifikum. Stojí tu na jedné straně mladí adepti různých věd a umění, a na druhé více či méně starší pracovníci administrativy a správy. Jedni bez zkušeností, druzí v proudu života. Jedni i druzí očekávají, že budou uznáni, ale respektu se většinou nedočká jedna ani druhá strana.
Vzdělání se až dosud spojuje se slušnými mravy. Často je proto slyšet ze strany administrativy i učitelů: "Studenti se nechovají jako studenti!" Neumí ani zaklepat, pozdravit a jsou s to vstoupit do kanceláře, knihovny, či přijít k okénku podatelny s intelektuálně degradujícím: "Helejte se, já bych potřeboval..." a tak podobně. Vyžadují-li to okolnosti, ukáže se, že se neumějí ani představit a srozumitelně zformulovat svůj požadavek nebo napsat slušně žádost. Z úředních míst odcházejí často bez poděkování a bez pozdravu a pravděpodobně jim nikdy nikdo neřekl, že za prásknutí dveřmi, ba právě tehdy, nebylo-li úmyslné, se patří řádně omluvit.
Avšak ani na druhé straně není vše v pořádku. Vyžaduje-li to situace, měl by být vysokoškolský student spolu s příjmením oslovován i občansky - pane, slečno, paní. I takové oslovení je pak vhodná připomínka jeho důstojnosti, jež zavazuje k určitému chování a odpovědnosti. Měla by mu být věnována úcta a pozornost, jíž si zasluhuje každý člověk, a neměl by být tudíž považován za neutrum, které může počkat, až si starší vybaví své záležitosti.
Jaký má mít student respekt k úřední osobě, s níž se setkává v nemístně domácké pohodě, jíž ilustrují vyzuté boty, pleskot pantoflí a voňavé karbanátky na stole? A že se i za úředními stoly setká student s nedostatky základní slušnosti, o tom není též pochyb.
Vzájemná úcta je tedy podmíněna mimo jiné patřičným naplněním role úřední i studentské. Co usnadňuje, ba zpříjemňuje úřední styk, je oboustranné zdvořilé chování. To také dotvrzuje příslušnost k akademické obci a půdě. Arogance nikoliv.
Do pracoven, knihoven, děkanátních, rektorátních a katedrových úřadoven a sekretariátů se vstupuje výhradně po předběžném zaklepání. Po něm se sluší vyčkat na vybídnutí ke vstupu, jež má znít například: Dále! Vstupte! Prosím! Případně: Vstupte, prosím! I tam, kde není na závadu hlučnost nebo příliš rozlehlá místnost, se však na tuto výzvu marně čeká nebo je odpověď nevrlá. Přičteme-li k ní pak sotva slyšitelné nebo dokonce žádné pozdravení příchozího, je již sám začátek vstupního rituálu předznamenán na obou pólech negativně. Nezaslechne-li příchozí po prvním zaklepání zevnitř výzvu ke vstupu a chce-li být zcela korektní, měl by klepání opakovat, teprve potom vzít za kliku a ještě ke všemu vstoupit s omluvou a výslovně se ujistit, že neruší.
Co ještě usnadní jednání na úřadech? Na jedné straně přesné dodržování, na druhé respektování úředních hodin. Omluva a zdůvodnění nepřítomnosti, kterou nalezne příchozí na zavřených dveřích, působí jako balzám. Náhradní dobu jednání domlouváme telefonicky a stejně tak telefonicky ověřujeme, zda bude mít úředník čas, máme-li v úmyslu projednat komplikovanou záležitost, která si například vyžádá soustředění podkladů anebo delší jednací čas.
Univerzita Karlova je nejstarší ve střední Evropě, největší v naší republice atd. Ale tato "nej" mají i odvrácenou tvář. Nechci teď mluvit o jevech nedobrých, byť by se mělo o nich hovořit zřetelněji než dosud. Ale napadlo mě vybočit z dnešního standardu stesků nad tím, že něco je špatně, že to a ono za nás nikdo neudělal, a napsat o tom, že jsou i věci, se kterými můžeme být docela spokojeni. Na MFF UK jsem dosud strávil šest let studia a zároveň čtyři roky pobyl v akademickém senátu. Právě z těchto dvou úhlů bych se chtěl trochu poohlédnout. Kdesi mám pro výstrahu schovaný text dosud váženého pana profesora, který publikoval v říjnu 1989(!), kde praví, že v souladu s vědeckým pojetím didaktiky musí být vysokoškolský student především pasivním objektem výchovného procesu výuky. Po svých zkušenostech se obávám, že leckde je toto "vědecké pojetí" praktikováno dosud. O to víc si vážím skutečnosti, že na MFF UK tato pavěda nedorazila. Nechci tím říci, že se na MFF UK nevyskytují přednášející, jejichž jedinou starostí při výkladu je, aby byl co nejrychleji konec, přičemž konzultace nevypíší raději vůbec. Jsou to ale výrazně menšinové jevy. A ubývá jich, protože většina členů fakulty si dobře uvědomuje, že má-li být vysokoškolské vzdělání přínosné, je nutný přístup opačný. Tím nemyslím pouze snahu přednášet tak, aby výklad byl po odborné stránce v pořádku a přitom podávaný tak, aby si student z něho něco natrvalo odnesl. Stejně důležitá je ochota pomoci při řešení odborných problémů, vypisování kvalitních seminářů a zejména podpora samostatné vědecké a odborné činnosti studentů.
S tím vším úzce souvisí hodnotící a motivační stránka. Svoje místo si během více než pěti let fungování získala studentská anketa. Na MFF existuje poměrně propracovaný systém stipendií, počínaje výrazně motivujícími stipendii prospěchovými a konče mnoha druhy stipendií mimořádných. Stejně tak nelze nezmínit slušný počet výjezdů studentů do zahraničí, byť zde chybí kvalitní informační servis ze strany rektorátu.
Možná, že právě toto vše, spolu s vysokou vědeckou úrovní fakulty, přispívá k tomu, že přes nepříznivé vnější okolnosti zájem o studium na fakultě neupadá, začínají se objevovat podniková stipendia, nebo že na MFF UK studuje čtvrtina doktorandů univerzity.
A nyní ke druhému tématu, k akademické samosprávě. Nevím, co je příčinou toho, že samospráva na MFF UK prostě funguje (což ovšem neznamená, že fakulta je bez chyb). Vztahy mezi senátem a vedením fakulty jsou korektní, většina lidí má zájem řešit věci rázně, efektivně, ale nikoliv konfliktně, senát za takřka stoprocentní účasti zvládá zabývat se aktuálními věcmi i kontrolní činností atd. Pozadu snad nezůstává ani studentská komora, a to jak aktivní prací v senátu či komisích, tak organizováním studentských akcí nebo individuální pomocí jednotlivým studentům. Možná je toto vše dáno dobrou vnitrofakultní legislativou, možná tím, že si většina uvědomuje rozumnost principu "o čem se dá rozhodovat dole, nerozhoduj nahoře".
Samozřejmě, že jsou i věci, které uspokojivé nejsou. Dalo by se hovořit o financování vysokých škol nebo personálních problémech. To vše jsou záležitosti závažné, mnohokrát probírané.
Obavu mám z jednoho problému, který se netýká zdaleka jen MFF UK. Totiž ze vzrůstající letargie studentů, z toho, že se sami dobrovolně mohou stát oním pasivním objektem procesu. Z toho, že stále méně lidí je ochotno zajímat se o věci okolo sebe, hledat i jiná než "nalajnovaná" řešení, neřku-li starat se o věci obecné a dělat něco pro ostatní. A to určitě není dobře. Jenže, co s tím?