K životu vysokých škol patří též různé obřady, oslavy, slavnostní zahájení, přijetí a mnoho dalších společenských a polospolečenských příležitostí, k nimž se vztahují obecné, ale též zvláštní společenské zásady, odvozované z akademických tradic a specifické povahy příslušných institucí.
Téma by si zasluhovalo sérii článků. Úvodní by mohl například analyzovat rezidua z minulosti socialistické, další koncipovat společenský život vysokých škol, odpovídající současné době atd. My však můžeme věnovat pozornost jen páru příkladů.
První se týká promocí, obřadů zdánlivě bezproblémových, protože zajištěných přesnými rituály a symboly. Pochybnosti jsou na straně promovaných a směřují především k jejich oblečení. Jsou to, bohužel, zejména ženy, které, zdá se, ignorují specifičnost tohoto akademického obřadu. Na promoci se oblékají jakoby by šly na taneční večírek, soukromou večeři, svatbu a jindy zase, jako by šly kamkoliv. Křiklavější efekty jsou patrny na bižuterii, okázalých doplňcích, jako jsou punčochy a střevíce, občas i na nevhodném poměru částí těla oblečených k částem nahým. Promoční šaty a celková osobní aparence by měly odpovídat specifičnosti obřadu, který je kromě slavnostního rituálu také aktem právním a tedy i úředním.
Kupodivu v přímém protikladu k neofilním a uvolňovacím tendencím v odívání se promoční oznámení hemží historismy všeho druhu, od prapodivných, rádoby ručních papírů, "středověkých" typů písma k zobrazením různých symbolů až po nadužívání slov "slavnostní", "staroslavné" apod.
Pro oblečení na promoci, ani pro formu promočních oznámení nejsou žádné předpisy, natož definice. Měly by však odpovídat charakteru tohoto slavnostního, vesměs historického a ovšem i úředního aktu, a tím i vnější formou potvrdit vzdělanost promovaného, totiž jeho smysl pro formu, vhodnost a míru.
I na Sorboně se slaví obhájení doktorské habilitace. Proces vlastní obhajoby je však přísně oddělen od "přípitku", byť obě události probíhají v téže oficiální místnosti univerzity. Poté, co vše dobře dopadlo a profesoři - členové komise, přítomná veřejnost - pár přátel a spolužáků začnou kandidátovi gratulovat, kdosi otevře jednu, dvě lahve šampaňského. Napětí se pomalu uvolňuje, zavládne družná pohoda. Od zdroje nápoje putují ke kroužku postávajících plastikové kelímky. Každý si "přiťukne" s novým doktorem a může se stát, že se nabízí i krabička s burskými oříšky nebo slanými tyčinkami, balenými tak, že není třeba žádných nádob. Nejdéle do třiceti minut se však sál pomalu vyprazdňuje, kelímky končí v odpadkovém koši a prázdné lahve kdosi obětavě odnáší s sebou.
U nás se zhusta stává, že proces obhajoby od samého počátku, ba již chvíli předtím, provoňují majonézové chlebíčky, punčové dorty, čerstvá káva a další nápoje. Sám hostitel - kandidát příslušné vědy - však nejí ani nepije. To jen komise má nárok. Co však dělat, když průběh obhajoby začne náhle klesat v neprospěch kandidáta - hostitele? Má čestný člen komise ihned odložit nedojedený chlebíček zpátky na talíř a zapovědět si další lok?
Kdo zná správnou, vážně či s humorem míněnou odpověď, může napsat do tohoto listu. Už proto, že cyklus drobných článků na téma zdvořilost na akademické půdě tímto končí, ohlasů čtenářů se však zatím nedočkal.