V tomto čísle přinášíme několik příspěvků, které mají za cíl seznámit se blíže s některými stránkami činnosti 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Příští čísla časopisu FORUM představí ještě dvě fakulty UK - a to 3.lékařskou fakultu a fakultu filozofickou. Bude tak naplněn záměr redakční rady postupně představit všechny univerzitní fakulty, který se začal realizovat návštěvou redakce na LF UK v Hradci Králové před dvěma lety.
2. lékařská fakulta Univerzity Karlovy je jediná ze sedmi českých lékařských fakult, která si v souladu s původním zaměřením své předchůdkyně - Fakulty dětského lékařství Univerzity Karlovy - klade za cíl "zabezpečit vzdělání a výchovu studentů medicíny a lékařů nejen ve všech oborech medicíny, ale též umožnit získat hlubší znalosti z pediatrie".
Laskavý čtenář nechť na počátku dovolí několik historických údajů. Dětská část Fakultní nemocnice Motol byla otevřena 9. listopadu 1970. V osmdesátých letech pak bylo v souladu s usnesením strany a vlády, považujícími za politickou nutnost přistavět "něco" k luxusní dvousetlůžkové nomenklaturní nemocnici Na Homolce, rozhodnuto i o výstavbě moderního, levnějšího, velkokapacitního monobloku č. II pro "dospělou" část fakultní nemocnice v Motole. Možná - pro ucelenější pohled na naše pracoviště - bude i zajímavé zmínit se ještě o historii pediatrické péče. Ta sahá až do dob pražského nalezince a České dětské nemocnice na Karlově. Kmotrem a prvým mecenášem "České dětské", který věnoval tisíc zlatých na její výstavbu, byl v roce 1898 zakladatel českého dětského lékařství prof. Dr. Med. Bohdan Neureutter, přednosta české dětské kliniky, která od roku 1891 zajišťovala na deseti lůžkách péči o nemocné děti...
K dramatickému zlepšení péče o děti a mladistvé došlo v roce 1902, kdy na Karlově byl zahájen provoz 270 lůžek nové České dětské nemocnice, jež se stala kolébkou pražské pediatrické školy. Ta je spojena se jmény profesora Brdlíka, profesora Švejcara a celé plejády dalších vynikajících pediatrů a dětských chirurgů či ortopedů, členů profesorského sboru lékařské fakulty Univerzity Karlovy za Rakouska-Uherska i za první republiky.
Fakulta dětského lékařství UK byla ustavena spolu s Fakultou všeobecného lékařství UK v Praze a Lékařskou fakultou hygienickou UK v Praze v roce 1953. Po třiceti sedmi letech (v roce 1990) došlo k další proměně. Z názvů tří pražských lékařských fakult Univerzity Karlovy se vytratilo označení jejich zaměření. Lékařské fakulty se staly de facto i de iure sobě rovnými a bylo užito numerické označení v souladu s přáním studentů i většiny pedagogů. Dětská či motolská fakulta se změnila na fakultu "druhou", která nadále působí ve svazku fakult Univerzity Karlovy a věnuje se pregraduální i postgraduální výuce medicíny s důrazem kladeným na vývojové aspekty, tedy již ne výlučně na pediatrii.
O publicitu, týkající se Fakultní nemocnice Motol a pražských lékařských fakult není v dnešní době nouze. Neuplyne totiž ani týden, aby pozornost čtenářů novin a televizních diváků neupoutaly zprávy a různé komentáře, týkající sedění ve Všeobecné nemocnici na Karlově náměstí a v motolské nemocnici. Do popředí zájmu se dostává zejména nedostatek finančních prostředků potřebných pro zahájení provozu v konečně již dostavěném "modrém pavilonu". Nová budova pro dospělou část, modrý pavilon, byla otevřena v listopadu 1996. V následujících dvanácti měsících začalo její postupné osídlování. Nový pavilon, který má sloužit jako základna pro řadu klinických pracovišť, zejména ze Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí a z nemocnice Na Malvazinkách. Modrý pavilon přináší obdobné problémy, kterými se pyšní a zároveň i trápí většina nemocnic v evropských i zámořských velkoměstech. Je třeba hledat inspiraci a neopakovat jasné chyby.
Na 2. LF UK zahájilo ve školním roce 1997/98 ve 20 vědeckých a pedagogických ústavech a na 22 klinikách výuku 190 řádných učitelů a 82 učitelů externích. Zapsáno bylo 700 českých studentů medicíny, 48 studentů bakalářského studia oboru optometrie a 150 zahraničních studentů - samoplátců, jejichž výuka probíhá v angličtině.
Do 1. ročníku nastoupilo 147 studentů medicíny a 22 studentů bakalářského studia z České republiky. V interním postgraduálním studiu na fakultě studuje 51 studentů a v externím 17 dalších postgraduantů.
Curriculum a celá výuka na 2. lékařské fakultě vycházejí z toho, že absolventi fakulty se uplatní zejména jako dětští lékaři a praktičtí lékaři. Je však na místě zdůraznit, že oproti období před rokem 1989 - se mohou absolventi 2. LF UK připravovat bez jakýchkoli formálních omezení na získání specializace ve všech oborech klinické i experimentální medicíny.
Pro úplnost je vhodné zmínit i velmi oblíbený a velmi dobrými výsledky se vykazující studijní program Univerzity 3. věku, kterou bude letos na naší fakultě navštěvovat 110 posluchačů. Celkový počet studentů 2. LF UK Praha přesáhne tedy v právě zahájeném školním roce číslo 1050.
O dalším osudu pražského zdravotnictví a budoucnosti tří pražských lékařských fakult, zejména některých jejich klinik se jedná a rokuje na nejrůznějších úrovních od roku 1990. Od podzimu loňského roku se však tato jednání vyznačují podstatně vyšší intenzitou, což je do značné míry dáno nejistotou týkající se zajištění finačních prostředků pro pražská zdravotnická zařízení.
Dovolte mi v této souvislosti uvést čapkovskou reminiscenci, která velmi přesně vyjadřuje i můj postoj k budoucnosti fakulty. V roce 1933 Karel Čapek do Lidových novin napsal: "Zrušit fakulty znamená zničit je. Už by je nešlo po čase obnovit. Musely by se znovu zakládat od začátku. Kdybychom viděli majitele panství, který by vysázel za těžké peníze les a za dvě léta by řekl: to mlází nic nenese, vysekejte je - řekli bychom, že to je blázen nebo barbar. Takto se nenakládá s věcmi, které jsou dělány pro budoucnost."
V roce 1993, u příležitosti čtyřicátého výročí založení Fakulty dětského lékařství UK, publikoval prof. MUDr. J. Koutecký, DrSc., první děkan 2. lékařské fakulty UK v Praze, své Úvahy o 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy pozdě v noci, v nichž lze nalézt podnětné myšlenky vztahující se k minulosti, současnosti a budoucnosti naší fakulty i k nadcházejícím oslavám 650. výročí založení Univerzity Karlovy: "Akademická obec 2. lékařské fakulty UK si je dobře vědoma sounáležitosti s akademickou obcí univerzitní. Univerzitu ctí, snaží se o optimální vztahy s jejím vedením a udržuje a povyšuje její tradice ve všech směrech..."
Jako většina lidí mého věku, zažil jsem a přežil několik svých šéfů. Za "totáče" jsme jasně věděli, že všichni šéfové jsou pitomci a když se objevila výjimka, bylo to příjemné zpestření. Brzy po listopadu 1989 se mým "vedoucím" stal Martin Bojar a doživotně mě poznamenal, možná i dočasně poškodil. V porevoluční euforii jsem totiž propadl iluzi, že takoví šéfové budou teď všichni...
Můj bývalý šéf je výjimečná osobnost a musím jen na okraj vysvětlit, že k takovému tvrzení mě opravňuje to, že za čtvrtstoletí práce v oboru, který sám nazývám lidoznalectví, jsem psychologicky vyšetřil přes 10 tisíc lidí, v posledních letech asi i těch nejschopnějších, co v naší zemi žijí.
Martin Bojar je velmi vzdělaný, hovoří čtyřmi jazyky, umí i čínsky (říká, že málo). Rozsah jeho literárních znalostí, míra sečtělosti nebo informovanosti o umění, zejména výtvarném, je nebývalá. Je uznávaným a vyhledávaným neurologem (vědcem, lékařem, pedagogem). Svůj obor má velice rád. Je také jedním z prvních lékařů-nepsychiatrů, který sám absolvoval pětiletý sebezkušenostní výcvik ve skupinové psychoterapii a je tedy i kvalifikovaným psychoterapeutem. Bojarův přístup k nemocným je vědecky erudovaný a nezvykle vlídný. Mimo to je vzorným manželem, pečujícím otcem, sportovcem, zodpovědným občanem, který pracuje v několika nadacích a já nevím co ještě...
Myslím, že Martin Bojar je asi biologická výjimka - stále ve stavu lehké hypomanie, zrychleného psychomotorického tempa, rychlého myšlení. Má vynikající paměť. Pracovat s ním je dřina, pokyny chrlí, nechodí ale běhá, jízdu výtahem považuje za zbabělost, sedět v autě nedovede jinak, než že čte nebo píše do počítače, spí čtyři hodiny denně, jí vločky, ovoce a jogurt, když se cítí unavený, tak se postaví na hlavu a jede dál.
Je vtipný, zábavný, k ženám galantní, ale jeho hlavní charakteristiky jsou skromnost, slušnost a poctivost.
Když jsme objížděli nemocnice po celé zemi, často (již usínajícímu) mi diktoval: Poznamenej si, na silnici č. 20, směrem k okresní nemocnici chybí mezinárodní označení nemocnice - velké H. Zařiď to, ať po nás něco zbude...
Takového děkana slavné akademické obci přeji.
