Forum IV/4 - Interview

Mám ráda vůni ordinace

Zajímavá žena, prvotřídní odborník. Tak by se dala heslovitě charakterizovat prof. MUDr. Radana Königová, CSc., z Kliniky popáleninové medicíny 3. LF UK.
O předchozím tvrzení svědčí i její nominace na mezinárodní prestižní titul Žena Evropy. Před několika lety se v hlasování umístila na báječném druhém místě! I když říká s malým povzdechem, že "je těžké udržet si v dnešním světě ideály, které měl člověk v mládí", začaly jsme náš rozhovor právě u jejích lékařských začátků.

Vzpomenete si, co bylo prvotním popudem, který vás přivedl k medicíně?
Měla jsem a stále mám ráda vůni ordinace. Zní to možná banálně, ale je to tak. A samozřejmě mě ovlivnil můj otec, byl soukromý lékař. Jeho vlastností a jeho přístupu k pacientům jsem si velmi vážila, nikdy nerozlišoval, jestli léčí někoho na pokladnu nebo je to soukromý pacient.

Takže jste šla v jeho stopách?
Nebylo to tak jednoduché. Maturovala jsem v roce 1949 a dávala jsem si přihlášku na medicínu, a to nejen na pražskou univerzitu, ale na všechny lékařské fakulty v Československé republice. Zkoušky na Univerzitu Karlovu jsem sice udělala, ale medicínu mi studovat nedovolili s tím, že je třeba zpřetrhat rodinnou tradici. A doporučili mi biologii. Tu jsem ale dělat nechtěla a navrhovala jsem, ať mě pošlou třeba do Košic, ale na lékařskou fakultu. Dokonce jsem psala opakovaná odvolání k ministru zdravotnictví. Nakonec bylo rozhodnuto, že pokud chci medicínu studovat, musím projevit "kladný" postoj k režimu a jít pracovat na stavbu mládeže. Měsíc jsem tahala kolejnice v Ostravě Kunčicích a zřejmě jsem je tahala dobře. Svaz mládeže mi dal doporučení pro ministerstvo, že mohu dělat medicínu. Na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze jsem se zapisovala až na svatou Barboru.

A komplikace skončily.
Ale ne. Po promoci jsem nastoupila do Podbořan, tam jsem postupně prošla praxí na všech základních odděleních. Tenkrát byla jiná doba, sloužili jsme obden a každou druhou neděli a všechny služby zadarmo. Když jsem do nemocnice přijela, neměli pro mě ani ubytování. Bydlela jsem v suterénu porodnice v garáži vedle kotelny, která díky tomuto sousedství byla docela vytopená. Pak jsem přešla do Karlových Varů na chirurgii. Tam jsem ovšem musela primáři slíbit, že se nevdám a nebudu mít děti, nechtěl mě do týmu, protože jsem byla žena, a on zatím v oddělení žádné "femininum" neměl. Ten slib jsem po sedmi letech porušila, ale strašně jsem se za to tenkrát styděla.

Na odmítnutí s odůvodněním, že se stejně za chvíli vdá a půjde na mateřskou, si stěžuje řada dnešních absolventek medicíny, které marně shánějí místo. Jak jste se k výběru svých podřízených stavěla vy?
Vždycky jsem se ptala kolegyň, jestli jsou vdané a mají děti Byla jsem samozřejmě ráda, když už měly děti větší. Ale také jsem vždy respektovala, když některá z lékařek musela se svým dítětem zůstat doma. Jinak to prostě nejde. Málokdo má zázemí jako jsem měla já, kdy péči o mé dvě děti zcela převzala moje matka, takže jsem se mohla nadále plně věnovat profesi. Víte, odmítnout ženu jen proto, že je žena a má malé děti, není také moudré. Pokud má žena o práci zájem, je daleko pečlivější a svědomitější než muž a detailnější péči dokáže odvést mnohem lépe. U mužů hraje velkou roli rivalita. Aby prosadili svoji vůli či názor, jsou schopni jednat i na úkor pacienta, o tom jsem se sama přesvědčila. To žena nikdy neudělá, protože ona (opět na rozdíl od muže) je schopná se do pocitů pacienta vcítit.

Měla jste, kromě zmíněného nástupu do Karlových Varů, ještě někdy problémy s tím, že jste žena?
Já nevím...vlastně jednou ano. Bylo to také v Karlových Varech, na traumatologii. Byla jsem tam velmi krátce, když přivezli mladého vojáka s rozdrcenýma nohama. Tamní primář mi nařídil obě nohy amputovat. Když si na to dnes vzpomenu, bylo to ode mne hodně troufalé, ale já jsem mu odpověděla, že nohy amputovat nebudu, že se je pokusím zachránit. On byl pochopitelně velmi rozezlen, a myslím, že částečně i proto, že mu odporovala žena. Nakonec mi řekl, že je to plně na mou zodpovědnost, a jestli se vyskytne nějaká komplikace, ponesu veškeré následky. Riziko úmrtí pacienta na sepsi bylo samozřejmě značné, a bylo třeba neustále pacienta kontrolovat. Nakonec jsme mu nohy, díky spolupráci se sestřičkami, zachránily.

Co vám k tomu úspěchu řekl primář?
Nic, zcela to přešel. Ale tenkrát to byl opravdu boj na život a na smrt. Víte, mne odjakživa těšily problémy těžko řešitelné, proto jsem se vždy zajímala o těžké úrazy. Zvláštností popáleninové medicíny je, že my svým pacientům nejen zachraňujeme život, ale zároveň jim dalšími rekonstrukčními operacemi pomáháme se do normálního života vrátit. Popáleninové úrazy jsou nejhorší úrazy v lidské traumatologii a nemocnému musíme dát velkou naději. Musíme mu pomoci z hluboké deprese, ve které často žije. Náš kontakt s pacientem je dlouhodobý a vzniká i určitý emocionální vztah. Potvrzuje to také fakt, že tři z našich sester byly v dětství našimi pacientkami...

Záleží nám na tom, jak vypadáme, víc, než si sami myslíme?
Jde o individuální záležitost. Jsou pacienti, kteří se i s malou deformací cítí naprosto vyloučeni ze společnosti a odmítají se kamkoli zapojit. Pak záleží na našem snažení, abychom jim při návratu do života pomohli...

Lenka Nádvorníková

Foto Forum: Michaela Vlčková