Několik poznámek k habilitačnímu a jmenovacímu řízení

Univerzita Karlova patří bezesporu k nejstarším evropským univerzitám. Významné postavení, které si vydobyla v kontextu evropských univerzit, však není neměnnou konstantou a nelze je pojistit ani sebedokonalejším scénářem oslav 650. výročí jejího založení. Úroveň každé univerzity lze posuzovat z různých hledisek. Jedním z nich zůstává úroveň absolventů, která je pochopitelně těsně svázána s úrovní učitelského sboru. To je důvod, proč univerzity věnují mimořádnou pozornost výběru svých učitelů, především docentů a profesorů. Vedení naší univerzity se vyrovnalo s křivdami minulosti urychleným jmenováním nových docentů a profesorů v rámci rehabilitačního řízení. Po skončení rehabilitací bylo nutné jasná pravidla habilitačních a jmenovacích řízení nově stanovit. Pokud pohlížíme na titul docenta a profesora jako na titul vědeckopedagogický, je zřejmé, že uchazeč musí naplňovat oba atributy. Posoudit kvalitu i kvantitu obou činností bývá ovšem mimořádně obtížné zejména proto, že vysokoškolský zákon žádná detailní kritéria pro habilitační či jmenovací řízení nestanoví. Záleží tedy výhradně na každé vysoké škole, jaká pravidla pro jmenování svých docentů a profesorů přijme. I v zahraničí je běžné, že prestižní univerzity kladou mimořádně vysoké nároky jak na své studenty, tak na ustanovení svých učitelů. Domácí zvláštností je pouze skutečnost, že titul získaný na kterékoliv vysoké škole v České republice má celostátní platnost, a tak se opakovaně stalo, že uchazeč, jehož vědecká či pedagogická činnost byla na UK posouzena jako nedostatečná, získal požadovaný titul na jiné vysoké škole, aniž by současně musel na této škole působit. Bohužel, nebylo vyhověno ani naší žádosti (adresované Kanceláři prezidenta republiky), aby na jmenovacím dekretu bylo uvedeno, na které vysoké škole uchazeč titul získal. Nevyřešené problémy nesmí odradit vedení UK a vědeckou radu od snahy o objektivní a přísné posuzování uchazečů o vědeckopedagogické tituly. Kritéria pro posuzování žádostí, opakovaně diskutovaná na poradách proděkanů pro vědu a posléze schválená VR, byla přijata některými fakultami se značnými rozpaky a stala se i předmětem kritiky. Většina výhrad však pramenila z nedostatečné informovanosti a nepochopení záměru, pro který byla určena.

Pokusím se proto vysvětlit stanoviska, která se stala podkladem pro formulaci zmíněných kritérií:

• PEDAGOGICKOU ČINNOSTÍ prokazuje uchazeč způsobilost být učitelem UK. Vzhledem k tomu, že hlavní náplní vzdělávacího procesu univerzity je výchova studentů, musí pedagogická činnost zahrnovat pregraduální výuku, i když se započítávají i všechny formy výuky postgraduální. Požaduje se souvislá pedagogická činnost, vykonávána na UK nebo na jiné vysoké škole doma nebo v zahraničí. Důležitý je ovšem předpoklad dalšího pedagogického působení na UK. Pro příležitostné přednášky má UK instituci "hostujících profesorů", kterou fakulty poměrně často využívají. Obsahem pedagogické činnosti pro získání habilitace v určitém oboru by měla být schopnost přednášet celou šíři daného oboru, nikoliv pouze úzce specializovanou část. Přehled pedagogické činnosti je nutné v žádosti doložit.

• Podstatně problematičtější se jeví hodnocení VĚDECKÉ ČINNOSTI. Posoudit skutečnou hodnotu vědecké práce s naprostou spolehlivostí nemohou ani renomovaní odborníci daného oboru. Tím obtížnější je posuzování této hodnoty pro vědeckou radu fakulty, ale zejména pro vědeckou radu univerzity, která rozhoduje o doporučení návrhů z mimořádně širokého spektra odborností (šestnáct fakult a další součásti UK). Posudky habilitačních (jmenovacích) komisí jsou téměř bez výjimky kladné (negativní posudek se v domácích podmínkách nechápe jako věcná výtka, ale jako útok na osobu uchazeče). Protože pracovníci téhož oboru se zpravidla vzájemně znají, oponent se raději vzdá svého místa v komisi, než by svým podpisem pod negativní posudek riskoval eventuální ztrátu přátelských kontaktů. Hodnocení je proto nutné opřít o jisté OBJEKTIVNÍ UKAZATELE.

• Jedním z nich se může stát nepochybně POČET PUBLIKACÍ, které jsou logickými výstupy vědecké práce uchazeče. Posouzení tohoto zdánlivě jednoduchého parametru má však rovněž svá úskalí. Je třeba se shodnout na vymezení pojmu "publikace". Za vědeckou publikaci nelze považovat každý tištěný text (populární články, abstrakta z konferencí, předmluvy, doslovy), nýbrž práci zveřejněnou v odborném časopise (s evidovaným ISSN). Jen taková práce prochází totiž recenzním řízením a může se uvádět v různých databázích odborné literatury. Je s podivem, že někteří žadatelé o vědeckopedagogickou hodnost přes opakovaně zveřejněné instrukce citují své publikace pouze názvem časopisu, bez udání spoluautorů, bez udání ročníku a dokonce bez udání stránkového rozsahu nebo pouze jeho odhadem (např."cca 20 stran"). Takto "doloženou" bibliografii by nepřijal žádný časopis, neboť bibliografické normy jsou závazné a platí stejně pro časopisy z oblasti přírodních věd, jako pro časopisy věd humanitních. Odmítání nedostatečně dokumentovaných návrhů se dá proto jen stěží považovat za administrativní šikanu ze strany rektorátu. Námitky proti určenému minimálnímu počtu publikací mají svou logiku, neboť 10 hodnotných publikací může svým významem předčít 50 publikací průměrných.

• Posoudit KVALITU PUBLIKACÍ je však další problém. Hodnocení tzv. impact factoru časopisu, v němž byla práce zveřejněna, nebo striktní požadavek na citační ohlas práce je sice možným hlediskem, ale nelze jej uplatnit stejnou měrou u všech vědních oborů (zejména humanitních). Proto zůstává počet vědeckých publikací přijatelným hodnotícím hlediskem, i když nikoliv hlediskem jediným. U jmenovacího profesorského řízení by uchazeč měl být vyhraněnou vědeckou osobností a v seznamu jeho publikací by neměla chybět vědecká monografie. Závěrem bych rád zdůraznil, že kolegium rektora ani vědecká rada nepohlížejí na kritéria pro habilitační řízení jako na rigidní normu, berou vždy v úvahu názor děkana fakulty a snaží se ve všech případech o komplexní posouzení vědecké a pedagogické práce uchazeče.

Omezený rozsah mého příspěvku neumožňuje podrobný rozbor všech problémů spojených s habilitačním a jmenovacím řízením. Nová kritéria, formulovaná na základě připomínek proděkanů pro vědu, děkanů všech fakult a členů VR, byla znovu diskutována a schválena VR UK dne 29. ledna 1998. V průběhu první poloviny února byla rozeslána na všechny fakulty a součásti UK děkanům, ředitelům součástí, proděkanům i na oddělení vědy. Jsou k dispozici na odboru vědy rektorátu UK a jeho pracovníci jsou připraveni podat všem zájemcům doplňující informace.

prof. MUDr. Pavel Klener, DrSc.
prorektor UK pro vědu a výzkum