Připomínáme si 650. výročí založení Univerzity Karlovy, která má a měla vždy pro českou společnost klíčový význam, která vždy sdílela v dobrém i zlém osudy našeho národa a také je směrodatně ovlivňovala. Avšak toto jubileum není zdaleka jenom záležitostí ryze českou. Společně s námi si založení první středoevropské univerzity připomínají v celé Evropě. Tohoto okamžiku bychom měli využít k tomu, abychom se znovu zamysleli nad rolí univerzit, ale vůbec vědění v dnešním multikulturním světě.
Žijeme v době informační a komunikační revoluce, v době, kdy je celý svět jako nikdy předtím propojen tisíci viditelnými i neviditelnými nitkami, kdy se díky hromadným sdělovacím prostředkům můžeme prakticky okamžitě dozvědět o úspěších, ale i tragédiích, které staly na druhém konci světa. Díky elektronické poště se během zlomku vteřiny můžeme spojit s kýmkoliv na světě, elektronika umožňuje přesunutí obrovských finančních prostředků o tisíce kilometrů během několika okamžiků, univerzity jsou propojeny Internetem a mohou si mnohem rychleji než dříve vyměňovat sumy odborných poznatků. Žijeme v první civilizaci v dějinách lidstva, která obepíná celou zeměkouli. Tato civilizace nejenom navzájem propojuje nejrůznější lidská společenství, ale činí z nich součást jednoho globálního osudu. Události v jihovýchodní Asii mohou dnes bezprostředně ovlivnit situaci v Evropě a naopak. Tato planetární civilizace před nás staví nové výzvy a klade nám nové otázky, na které dosud nedokážeme uspokojivě odpovědět.
Žijeme totiž paradoxně zároveň také v době stále větší atomizace kulturní i vědecké. Stále větší specializace nás vede k tomu, abychom si z nesmírného a zahlcujícího množství informací a poznatků vybírali jenom to, co bezprostředně potřebujeme. Svět našich zkušeností nám připadá nepřehledný, nesourodý, chybí nám integrující síla, která by dávala tomuto chaosu smysl. V postmoderním světě je tedy sice všechno možné, ale nic není jisté. Moderní technika a věda sice sjednotila svět a ulehčila fyzický život, avšak nedala nám odpovědi na otázky po smyslu světa a života. Tyto odpovědi jsou proto hledány, a často právem, v tradičních kulturách a náboženstvích. Avšak stoupenci tradičních hodnot si zároveň, stlačovány k sobě technikou moderní civilizace, mnohem výrazněji uvědomují svou svébytnost a jinakost.
Hlavním úkolem politiky a diplomacie je dnes vymýšlet instrumenty, které by zamezily, stále více se množícím konfliktům tradičních kultur. Avšak toto úsilí musí být založeno na rekonstrukci kulturní a duchovní celistvosti člověka.
Univerzity samozřejmě musí pokračovat v rozvíjení vědy, v hledání poznání a předávání dalším generacím. Mohou však být podle mého názoru také jedním z center obnovy lidské celistvosti, rozpomenu-li se na původní význam latinského slova "universitas". Neznamená to jenom, že zde mezi sebou budou koexistovat nesčetné specializované obory. Tyto obory musí mezi sebou také komunikovat, musí se obnovit smysl pro interdisciplinaritu. Neznamená to také jenom, že by se univerzity prostě ryze mechanicky staly nadnárodními institucemi, kde budou vedle sebe koexistovat, kopírujíce tak stav existující v globálním měřítku, lidí různých barev pleti, národnosti, náboženských přesvědčení. Znamená to, že se univerzity stanou místem, kde se bude aktivně hledat to, co lidstvo spojuje, jakési společné myšlenkové minimum všech ras, kultur a náboženství. A jsem přesvědčen, že toto hledání bude nutně směřovat k čemusi, co nás přesahuje, totiž k transcendenci.
Dobrý vztah prezidenta České republiky Václava Havla k Univerzitě Karlově vyjadřují i jeho mnohé návštěvy na její půdě. Na tomto snímku z února 1995 vítá rektor UK prof. Karel Malý prezidenta republiky u vstupu do Karolina. Návštěva se uskutečnila při příležitosti zahájení cyklu projevů Hovory o sousedství.
Fotografie z prosince 1995 je ze setkání prezidenta republiky s rektorem UK při příležitosti udělení čestné vědecké hodnosti doctor honoris causa UK bývalému prezidentovi SRN Dr.Richardu von Weizsäckerovi.
