V současné virtuální realitě je to zhusta tak, že názory na okolní svět, lidi a instituce v něm i na produkty, jejichž jsou autory či výrobci, jsou vytvářeny za nás. Těmito postojovými "prefabrikáty" pak jsme zahlcováni ze všech stran. Existuje profese imagemakerů, kteří za silné pomoci komunikačních médií (například televize, která sama je největším imagemakerem), jsou s to vyvolávat mezi širokou veřejností nejrůznější mínění o lidech, institucích nebo podnikatelských subjektech, a to podle podle přání a různě motivovaných potřeb. Zatímco před několika lety význam slova "image" znali většinou jen ti, kdo uměli anglicky nebo pár specialistů (např. ekonomů), dnes je práce na budování vlastní image v mnoha ohledech považována za klíčovou činnost. Zmínění imagemakeři (včetně onoho největšího), vás ze svých rukou pak vypustí přizpůsobeni k obrazu, jaký si přeje "klient". Kdokoliv a cokoliv pak může být vydáváno za "oblíbené", "solidní", "nejlepší", s "nejdelší a úspěšnou tradicí" apod. Například účelové vychvalování výrobků vytváří pocit, že se bez nich neobejdete. Častá masivní a kladná prezentace lidí nebo institucí vnutí názor o jejich důležitosti a nepostradatelnosti. Přitom to všechno může (ale samozřejmě také nemusí) být pravda.
Proč se nad těmito vcelku známými věcmi zamýšlím "hic et nunc"? Prostě proto, že v současné době je v mediálních "kleštích" i Univerzita Karlova. V souvislosti s 650. výročím založení UK je předkládán veřejnosti její obraz v takovém rozsahu, dosahu a míře, jako nikdy v minulosti. Mediální kampaň, jak se tomu v terminologii public relations říká, propukla naplno. Ovšem pro UK má svá uvedená publicita svá úskalí a je pro ni spíše závazkem, úkolem, výzvou. Vedle příjemných skutečností, že je jí vzdávána oficiální čest, že v minulých a následujících dnech a měsících miliony lidí sotva přeslechnou informaci nejen o její existenci, ale i o dlouhé tradici a významu pro naši zem, o jejím postavení a prestiži ve světě, je zde druhá stránka - univerzita je také vydána mnoha kritickým pohledům, neboť zvětšovací sklo mediální kampaně nutně poukáže i na její nedostatky. Na rozdíl od optimismu a sebejistoty prášků na praní, musí Univerzita Karlova, tato povýtce intelektuální organizace, v každém okamžiku procházet procesem kritické sebereflexe. Ta bývá bolestná, ale očišťující. Mediální kampaň má v tomto případě spíše, než ke zdůrazňování úspěchů, pomoci k hledání cesty jak dál a jak lépe. Rozdíl mezi předkládaným mediálním obrazem a skutečností by měl být minimální, případně žádný. Každý, kdo má tu čest s Univerzitou Karlovou "obcovat" musí nejvíce dbát na to, aby image univerzity a hlavně ona sama nebyla virtuální skutečností, ale realitou skutečnou. Aby byla spojenectvím lidí, odvážně, opravdově a se zaujetím hledajících pravdu, univerzitou, která si klade a zároveň odpovídá na otázku, jaká má být dnes a zítra, jaké vzdělání má přinášet, jak a co ji musí formovat jako vzdělávací a vědeckou instituci, která má obstát v onom stále se připomínajícím 21. století. Potom se v návalu mediálních ataků (v nichž se páté přes deváté jako nejlepší nabízí všechno možné) jistě pozná, co je na tomto světě časné a co věčné...
