Nepochybně se asi shodneme na tom, že základním smyslem a posláním univerzit je hledání pravdy, že univerzity jsou místem v nichž jde o "universitas veritatum", tedy o hledání spořádaného universa pravdy. V tomto smyslu je také úsilí učitelů i studentů společné - hledají pravdu, účastní se onoho nádherného dobrodružství poznávání nepoznaného.
Pokud však tuto zdánlivě jednoduchou a naivní tezi promítneme do života univerzit, vidíme, že má celou řadu závažných důsledků. Aby univerzity mohly plnit tuto úlohu, musí být místem, kde panuje ovzduší akademických svobod, kde síla argumentu je nadřazena společenské hierarchii a služební autoritě. Místem, kde sami členové akademické obce rozhodují o základních podobách své činnosti, nezávisle na rozhodování jakékoliv moci státní či politické. Tento požadavek nás však také neodvratně posouvá k otázce, jaký má být vztah univerzit ke státu. Zdánlivě jednoduché je to u univerzit, které jsou soukromé a od státu neodvisí. Komplikovanější je to s univerzitami státními, které jsou na něm závislé zejména finančně a v totalitních systémech i ekologicky a mocensky. Myslím, že se však nemusíme zabývat tímto extrémním vztahem, který vede k podřízení učitelů i studentů brutální moci státu přímo či prostřednictvím politických stran. Důvod je prostý - v takovém případě ztrácejí univerzity základní podmínku své existence - svobodu. A kdo jiný to ví lépe než právě my s našimi minulými zkušenostmi?
Avšak i u nás a v ostatních demokratických zemích se často setkáváme s poukazem na to, že pokud stát univerzity finančně podporuje, má právo je řídit, v duchu známého přísloví - "čí chleba jíš, toho píseň zpívej". I tu však platí stejný argument. Neboť jen svobodná univerzita, svobodní a nezávislí členové akademické obce mohou hledat a objevovat pravdu a být nezávislými oponenty, kteří stojí mimo politické zápasy, i vůči moci státní. A naopak platí, jak řekl nedávno Miloš Forman, významný světový umělec českého původu, že jen ta společnost je svobodná, kde je nejen možné říkat pravdu, ale kde se to dokonce vyplácí.
Blížíme se ke konci našeho milénia a magická výzva, často spíše symbolicky spojující proměny doby s příchodem nového tisíciletí, nalézá svůj odraz i v otázkách, které jsou na univerzitní půdě projednávány v souvislosti s jejím 650. výročím založení. Budoucnost univerzit, způsob, jak budou čelit problémům, které přinášejí technologické revoluce současnosti a příštích zítřků, obrovský růst populace, který se dostává do hlubokých rozporů s ohroženou přírodou a ohrožuje naši budoucnost vyčerpáním zásob surovin a neodvratitelným a nenahraditelným poškozováním životního prostředí, nezadržitelný a dosud neovlivnitelný růst spotřeby. To vše a mnohé jiné klade naléhavou otázku, jaká bude budoucnost a činnost univerzit v blízké budoucnosti. Klade otázky, zda nebude třeba volit jiné instituce, nové formy vzdělávání, zda vůbec jsou univerzity schopny na tyto naléhavé výzvy reagovat. Není však, myslím, pochyb, že pokud se nevzdálí svému poslání, idejím, kterými se řídí od svého středověkého založení podnes, nemusíme se o jejich osud obávat.
Dnešní výročí slavíme v době, kdy se na naše univerzity vrátila svoboda myšlení a názoru, a proto se - byť omezeny nepříliš příznivou ekonomickou situací - mohou plně věnovat svému hlavnímu poslání, totiž pěstování vzdělanosti a kultivování lidského ducha. Vždyť jako stanovil již zakladatel Karel IV., vysoké učení tu bylo proto, "aby ti, jež nadání vyznamenává vrozenou chápavostí, stali se znalostí věd vzdělanými." Avšak potřeba poznávat svět, v němž žijeme, i poznávat sebe sama patří k člověku bytostně, je základní dimenzí lidského bytí vůbec. Bádání a věda patří mezi způsoby, jimiž člověk uspokojuje tuto svou přirozenou touhu po poznání a které otevírají prostor k jeho hlubšímu sebeuvědomění. Poznání má smysl samo o sobě - každý pokus vtěsnat lidskou zvídavost do hranic praktičnosti je zároveň pokusem poznání násilně a nepřirozeně omezit. Věda samozřejmě slouží hospodářskému rozmachu, univerzity připravují kvalifikované odborníky pro praktické profese, avšak samotná tato služba není jejich jediným cílem.
Postindustriální společnost znamená pro univerzity novou výzvu, či lépe řečeno vede je k rozpomenutí na jejich prapůvodní pojetí jako "studia generale", tj. obecného učení. Žije v době informační komunikační revoluce, v první civilizaci v dějinách lidstva, která obepíná celou zeměkouli. Žijeme zároveň v době stále větší atomizace kulturní i vědecké, kdy si ze zahlcujícího množství poznatků vybíráme jenom to, co bezprostředně potřebujeme. Zdá se tedy, jakoby přicházel nový věk univerzit. Mohou se stát jedním z míst, kde bude docházet k rekonstrukci kulturní a duchovní celistvosti člověka, kde se bude vzdělávat způsobem, jenž bude vycházet ze širšího kontextu našeho poznání.
Přeji Univerzitě Karlově a spolu s ní i nám všem, aby si udržela svou autoritu danou tradicí, aby pokračovala na svých cestách za poznáním, aby dokázala být kreativní ochránkyní a spolutvůrkyní hodnot v naší společnosti.