Již tradičně byl zahájen mezinárodní hudební festival Pražské jaro ve Velké aule Karolina. Tento slavností akt je symbolickým výrazem spojení mezi největším svátkem hudby v České republice a nejstarším zdrojem vědy a vzdělanosti u nás. Tradičně dobrý vztah UK k hudebnímu umění je vyjádřen i tím, že na UK se vždy hudba provozovala, a to jak prakticky, tak i v systému výuky hudební vědy.
Letošní 53. ročník zahájili svými projevy ředitel Pražského jara Oleg Podgorný, ministr kultury Martin Stropnický a rektor UK prof. Karel Malý. Po skončení slavnostního zahájení se ministr kultury živě zajímal i o nově rekonstruované Karolinum, takže debata mezi ním a rektorem UK (na snímku) byla velmi živá.
Motto:
"Podle mého hlubokého přesvědčení mají pravdu ti, kdož říkají, že lidstvo zatím nevymyslelo ve svém historickém vývoji lepší nástroj k vyjádření zájmu o bonum communae, než jsou univerzity. Že nenašlo vhodnější prostředek k tomu, aby tento zájem byl neustále kultivován a obnovován. Je to dobrý důvod k tomu, abychom se nemuseli o budoucnost univerzit obávat."
doc. Ing. Ivan Wilhelm, CSc., prorektor UK,
Role univerzit na prahu 21. století. Mezinárodní
konference. Praha, 3.- 6.duben 1998
Flexibilita, věda, kreativita, rozmanitost, otevřenost a spolupráce - tato slova často zněla v souvislosti s úvahami o současném a budoucím postavení univerzit během konání největší z tzv. hlavních doprovodných akcí oslav 650. výročí založení UK - na mezinárodní konferenci Role univerzit na prahu 21 století, pořádané ve dnech 3.- 6. dubna 1998. V minulém čísle jsme zevrubně vylíčili její průběh. Dnes přinášíme informaci o závěrech konference.
Jednání konference probíhalo ve dvou sekcích: v sekci všeobecné v Malé aule Karolina a v sekci historické ve Vlasteneckém sále Karolina. Jednání historické sekce na téma Pražská univerzita v historickém kontextu bylo velmi živé. V historickém vývoji vzdělanosti sehrála UK ve střední Evropě pozoruhodnou a ojedinělou roli.
Závěry z jednání historické sekce poukazují na to, že role pražské univerzity nejen v počáteční fázi, kdy byla první školou střední Evropy, ale například i v 19. století byla ojedinělá, na druhé straně však bude nutno více přihlížet k vývoji ostatních evropských univerzit, které významným způsobem spoluutvářely podobu pražské univerzity. Přes ojedinělé nacionalisticky orientované názory patří k nejpodstatnějším přínosům konference o dějinách pražské univerzity poznání, že její historie se stala nedílnou součástí evropského vývoje. Podstatné je i zjištění, že úroveň domácího bádání přinejmenším snese srovnání s mezinárodním výzkumem. V některých ohledech (např.sociální aspekty univerzitního vzdělání, problematika nacifikace univerzit) pak čeští historikové patří k evropským či světovým špičkám.
Sekce všeobecná byla unikátní už jen setkáním mnoha vynikajících osobností světové vědy: byli přítomni věhlasní politologové, lékaři, fyzikové, teologové...
Závěry všeobecné sekce nevyzněly jednoznačně: v několika bodech došlo ke společným stanoviskům, někdy se názory přednášejících a diskutujících značně rozcházely. Spory vznikly v otázce, zda se má na univerzitách upřednostnit vzdělání pro masu zájemců nad jistým elitářstvím, či jaký má být poměr mezi vědeckou průpravou a vzděláváním (v této otázce nešlo ovšem o zásadní spor, spíše o to, kolik by mělo být v ideálním případě na univerzitách vědy a kolik vzdělávání), zcela diametrálně se různily názory diskutérů z humanitních oborů, sociálních věd nebo teologie. Shoda panovala nad potřebou průniku jednotlivých oborů (crossdisciplinarita), flexibilitou vnitřní organizace vysokých škol, nutností jejich autonomie a samosprávy. Panovala i názorová shoda - např. Sir Anthony Epstein a prof. Marie D. Haustová se shodli na nutnosti změn studia medicíny na počátku dalšího století. Účastníci z české strany se ujistili o tom, že mnohé problémy jsou obecné: existují na všech evropských univerzitách, od v Amsterodamu po Krakov. Z toho vyplynulo, že je potřebné setkávat se nad tématy, jaká byla diskutována při jednání této sekce, tzn. mezinárodně a meziuniverzitně spolupracovat při řešení problémů, které univerzitám nastoluje doba současná a co nevidět je bude formulovat i 21. století.
Z rozhovorů s účastníky konference
Role univerzit na na prahu 21. století.
Sir Anthony Epstein, Velká Británie, všeobecná sekce
Co pro vás znamená účast na této vědecké konferenci v Praze?
Jsem především hluboce poctěn pozváním na dnešní konferenci i obdržením čestného doktorátu. Zvláště při tak velké příležitosti, jakou je 650 let nekončící české akademické historie. Takové výročí vnímám jako velmi důležité pro celý akademický svět, nejen pro Evropu.
Čeho se bude váš příspěvek na sympoziu týkat?
Jediné, o čem snad něco vím, je vzdělávání studentů medicíny, a k tomu se také můj příspěvek vztahuje. Podle mého mínění vůbec ve vzdělávání proběhnou v blízké budoucnosti velké změny, a to zejména v informační technologii. Neboť v dnešním výukovém curriculu existuje množství vážných problémů, které zasahují vysoké učení jako takové, a s kterými je nutné se prakticky vypořádat.
Co tady zmůže jedinec?
Jedinec nezmůže nic, jednat musí celá instituce, tedy celá univerzita....
Prof. Kopp von Botho, Německo, historická sekce
Z jakého důvodu a s jakým cílem přijíždíte na dnešní sympozium a co od něj očekáváte?
Předně jsem v Praze studoval, a i dnes zde potkávám některé své bývalé kolegy. Obnovování kontaktů je pro mě vždy užitečné a zajímavé, proto jsem přijal pozvání na toto sympozium.
Jakým historickým obdobím se vy osobně zabýváte?
To je komplikované. Původně jsem slavista, dalším zaměřením pedagog a v minulosti jsem se podílel na velkém projektu, který se zabýval školstvím v minulosti. Tam jsem připravoval sekci o školství před 2. světovou válkou. Vyloženě specializovaný historik nejsem.
Dnešní sympozium se zabývá rolí univerzit v budoucnosti. Jaká je vaše osobní vize?
Zabývám se nyní univerzitním systémem Japonska, který je, popravdě řečeno, velmi svérázný. Existuje jistý spor o budoucnost, tedy, jakým směrem by se univerzity, a nejen české, měly ubírat. Zda cestou uzavřené akademické instituce, což je nejspíš přáním konzervativců, nebo se od základů transformovat, k čemuž se osobně také přikláním.
Mluvil jste o Japonsku. Vidíte v této souvislosti velké znevýhodnění českého školství pro jeho nižší technologické vybavení, nebo jde spíše o "sílu mozků"?
Rozhodně. Navštívil jsem hodně japonských škol a myslím, že je to opravdu záležitost oněch mozků, že jde o to, jak učit, a že ani nejmodernější technologie v tomto směru mnoho nepomohou...
Kdybyste zapomněl na to, že jste ekonomicky vázán, co byste si vybral jako vědecký úkol? Čím byste se nejraději zabýval?
V současnosti mám před sebou spoustu nejrůznějších vědeckých úkolů, velmi zajímavých, například globalizaci na akademickém poli. Mladí lidé ze všech zemí (včetně těch nejvyspělejších, jako je Japonsko) jdou studovat tam, kde jsou nejlepší univerzity. Myslím tedy, že státy budou v tomto ohledu stále více propojené a s tímto trendem musíme my udržet krok.
Prof. PhDr. Hans Lemberg, Německo, historická sekce
S jakými cíli přijíždíte do Prahy?
Hlavně mě zaujalo téma vědecké konference. Stejně tak závažné univerzitní jubileum je pro mě velmi atraktivní. Jsem totiž profesorem univerzity v Marburgu, která s UK udržuje partnerské vztahy.
Zabýváte se česko-německými vztahy, co vás v tomto oboru nejvíce v současnosti zajímá?
Zajímají mě vztahy ve dvacátém století. Jsem předsedou německo-české historické komise a právě jsme společně s profesorem Křenem a s PhDr. Kováčem z Bratislavy vydali svazek o vztazích mezi těmito zeměmi od roku 1948 do sametové revoluce. Byl to velmi nesnadný úkol, ale věřím, že se nám práce podařila.
Historická sekce konference o roli univerzit se také jistě dotkne česko-německých vztahů...
Samozřejmě. A myslím rozhodně, že se jedná o obsáhlé téma. U nás budeme v dohledné době vydávat sborník o tom, jak se vyvíjela paralelita mezi UK a univerzitou v Marburgu.
Prof. Oleg Michailovič Malevič, Rusko, bohemista
Velikán české literatury Karel Čapek se stal velkým námětem vašeho profesního života. Čím vás, jako mladého bohemistu, poprvé oslovil?
Byly to na počátku asi tři jeho věci: Válka s mloky, Anglické listy a Matka. Byl jsem studentem 1. ročníku, když jsem napsal své dva referáty s čapkovským námětem. Později mi vyšly dvě knihy o Karlu Čapkovi (1968 a 1969), ale některé teze z té doby ještě zůstaly a stále je rozpracovávám - jednou z nich je vzájemný vztah T. G. Masaryka a Karla Čapka. Oba měli na stejné věci úplně shodný názor a oba dělali i stejné chyby. Připravil jsem o tomto tématu seriál na pokračování, který začal vycházet v polovině dubna v Literárních novinách.
Prof. Dr. Jan Milíč Lochman, D.D., Švýcarsko, všeobecná sekce
Myslíte si, že může univerzita malé země, byť jakkoliv starobylá, mít vliv na myšlení v zemích větších či co do univerzitního potenciálu rozvinutějších?
Myslím si, že může a myslím si také, že to lze dokázat i na příběhu mého života. Když jsem byl povolán na univerzitu v Basileji, pozvání jsem přijal jako vysloveně český teolog a po celou dobu svého působení jsem se pokoušel uplatnit specifické české dědictví uprostřed evropského myšlenkového kontextu. Že tento český hlas nebyl pokládán za něco exotického, co nemá pro hlavní proud Evropy význam, ale který do myšlenkové polyfonie Evropy patří se ukázalo později, kdy jsem se stal rektorem basilejské univerzity. Ačkoli jsem nebyl švýcarským občanem, a navíc jsem byl členem početně nejmenší fakulty univerzity, chápal jsem tuto příležitost jako možnost uplatnit ve skutečně evropském kontextu specifické české dědictví. Jsem totiž bytostně přesvědčen, že této české zemi bylo přes všechny zvraty dějin a různá ideologická pokřivení svěřeno něco, co má i pro širší Evropu velký význam.
Prof. Barbara Parteeová, USA, všeobecná sekce
Vaše vystoupení vyvolalo v následné diskusi značnou odezvu. Jakým problémem jste se zabývala?
Jádrem mého referátu bylo zamyšlení nad tím, jakým způsobem se reaguje na současné úkoly a jakými cestami se univerzita ubírá při hledání optimální strategie k dosažení stanovených cílů. Vnější svět nastoluje univerzitám k řešení řadu problémů. Jelikož se vnitřní i vnější podmínky neustále mění, není možné říci, jak optimálně zorganizovat univerzitu jednou pro vždy. Musí se hledat takový způsob vnitřní organizace, jenž by byl natolik flexibilní, aby umožňoval jak zachování tradičních oborů, tak vznik oborů nových a zároveň podněcoval interdisciplinární pohled a bádání. Pro takový způsob organizace je potom důležitá i spolupráce s dalšími univerzitními pracovišti domácími a zahraničními, neboť je podněcující a sebezáchovná.