Jiľ tradičně byl zahájen mezinárodní hudební festival Praľské jaro ve Velké aule Karolina. Tento slavností akt je symbolickým výrazem spojení mezi největąím svátkem hudby v České republice a nejstarąím zdrojem vědy a vzdělanosti u nás. Tradičně dobrý vztah UK k hudebnímu umění je vyjádřen i tím, ľe na UK se vľdy hudba provozovala, a to jak prakticky, tak i v systému výuky hudební vědy.
Letoąní 53. ročník zahájili svými projevy ředitel Praľského jara Oleg Podgorný, ministr kultury Martin Stropnický a rektor UK prof. Karel Malý. Po skončení slavnostního zahájení se ministr kultury ľivě zajímal i o nově rekonstruované Karolinum, takľe debata mezi ním a rektorem UK (na snímku) byla velmi ľivá.
Motto:
"Podle mého hlubokého přesvědčení mají pravdu ti, kdoľ říkají, ľe lidstvo zatím nevymyslelo ve svém historickém vývoji lepąí nástroj k vyjádření zájmu o bonum communae, neľ jsou univerzity. ®e nenaąlo vhodnějąí prostředek k tomu, aby tento zájem byl neustále kultivován a obnovován. Je to dobrý důvod k tomu, abychom se nemuseli o budoucnost univerzit obávat."
doc. Ing. Ivan Wilhelm, CSc., prorektor UK,
Role univerzit na prahu 21. století. Mezinárodní
konference. Praha, 3.- 6.duben 1998
Flexibilita, věda, kreativita, rozmanitost, otevřenost a spolupráce - tato slova často zněla v souvislosti s úvahami o současném a budoucím postavení univerzit během konání největąí z tzv. hlavních doprovodných akcí oslav 650. výročí zaloľení UK - na mezinárodní konferenci Role univerzit na prahu 21 století, pořádané ve dnech 3.- 6. dubna 1998. V minulém čísle jsme zevrubně vylíčili její průběh. Dnes přináąíme informaci o závěrech konference.
Jednání konference probíhalo ve dvou sekcích: v sekci vąeobecné v Malé aule Karolina a v sekci historické ve Vlasteneckém sále Karolina. Jednání historické sekce na téma Praľská univerzita v historickém kontextu bylo velmi ľivé. V historickém vývoji vzdělanosti sehrála UK ve střední Evropě pozoruhodnou a ojedinělou roli.
Závěry z jednání historické sekce poukazují na to, ľe role praľské univerzity nejen v počáteční fázi, kdy byla první ąkolou střední Evropy, ale například i v 19. století byla ojedinělá, na druhé straně vąak bude nutno více přihlíľet k vývoji ostatních evropských univerzit, které významným způsobem spoluutvářely podobu praľské univerzity. Přes ojedinělé nacionalisticky orientované názory patří k nejpodstatnějąím přínosům konference o dějinách praľské univerzity poznání, ľe její historie se stala nedílnou součástí evropského vývoje. Podstatné je i zjiątění, ľe úroveň domácího bádání přinejmenąím snese srovnání s mezinárodním výzkumem. V některých ohledech (např.sociální aspekty univerzitního vzdělání, problematika nacifikace univerzit) pak čeątí historikové patří k evropským či světovým ąpičkám.
Sekce vąeobecná byla unikátní uľ jen setkáním mnoha vynikajících osobností světové vědy: byli přítomni věhlasní politologové, lékaři, fyzikové, teologové...
Závěry vąeobecné sekce nevyzněly jednoznačně: v několika bodech doąlo ke společným stanoviskům, někdy se názory přednáąejících a diskutujících značně rozcházely. Spory vznikly v otázce, zda se má na univerzitách upřednostnit vzdělání pro masu zájemců nad jistým elitářstvím, či jaký má být poměr mezi vědeckou průpravou a vzděláváním (v této otázce neąlo ovąem o zásadní spor, spíąe o to, kolik by mělo být v ideálním případě na univerzitách vědy a kolik vzdělávání), zcela diametrálně se různily názory diskutérů z humanitních oborů, sociálních věd nebo teologie. Shoda panovala nad potřebou průniku jednotlivých oborů (crossdisciplinarita), flexibilitou vnitřní organizace vysokých ąkol, nutností jejich autonomie a samosprávy. Panovala i názorová shoda - např. Sir Anthony Epstein a prof. Marie D. Haustová se shodli na nutnosti změn studia medicíny na počátku daląího století. Účastníci z české strany se ujistili o tom, ľe mnohé problémy jsou obecné: existují na vąech evropských univerzitách, od v Amsterodamu po Krakov. Z toho vyplynulo, ľe je potřebné setkávat se nad tématy, jaká byla diskutována při jednání této sekce, tzn. mezinárodně a meziuniverzitně spolupracovat při řeąení problémů, které univerzitám nastoluje doba současná a co nevidět je bude formulovat i 21. století.
Z rozhovorů s účastníky konference
Role univerzit na na prahu 21. století.
Sir Anthony Epstein, Velká Británie, vąeobecná sekce
Co pro vás znamená účast na této vědecké konferenci v Praze?
Jsem předevąím hluboce poctěn pozváním na dneąní konferenci i obdrľením čestného doktorátu. Zvláątě při tak velké příleľitosti, jakou je 650 let nekončící české akademické historie. Takové výročí vnímám jako velmi důleľité pro celý akademický svět, nejen pro Evropu.
Čeho se bude váą příspěvek na sympoziu týkat?
Jediné, o čem snad něco vím, je vzdělávání studentů medicíny, a k tomu se také můj příspěvek vztahuje. Podle mého mínění vůbec ve vzdělávání proběhnou v blízké budoucnosti velké změny, a to zejména v informační technologii. Nebo» v dneąním výukovém curriculu existuje mnoľství váľných problémů, které zasahují vysoké učení jako takové, a s kterými je nutné se prakticky vypořádat.
Co tady zmůľe jedinec?
Jedinec nezmůľe nic, jednat musí celá instituce, tedy celá univerzita....
Prof. Kopp von Botho, Německo, historická sekce
Z jakého důvodu a s jakým cílem přijíľdíte na dneąní sympozium a co od něj očekáváte?
Předně jsem v Praze studoval, a i dnes zde potkávám některé své bývalé kolegy. Obnovování kontaktů je pro mě vľdy uľitečné a zajímavé, proto jsem přijal pozvání na toto sympozium.
Jakým historickým obdobím se vy osobně zabýváte?
To je komplikované. Původně jsem slavista, daląím zaměřením pedagog a v minulosti jsem se podílel na velkém projektu, který se zabýval ąkolstvím v minulosti. Tam jsem připravoval sekci o ąkolství před 2. světovou válkou. Vyloľeně specializovaný historik nejsem.
Dneąní sympozium se zabývá rolí univerzit v budoucnosti. Jaká je vaąe osobní vize?
Zabývám se nyní univerzitním systémem Japonska, který je, popravdě řečeno, velmi svérázný. Existuje jistý spor o budoucnost, tedy, jakým směrem by se univerzity, a nejen české, měly ubírat. Zda cestou uzavřené akademické instituce, coľ je nejspíą přáním konzervativců, nebo se od základů transformovat, k čemuľ se osobně také přikláním.
Mluvil jste o Japonsku. Vidíte v této souvislosti velké znevýhodnění českého ąkolství pro jeho niľąí technologické vybavení, nebo jde spíąe o "sílu mozků"?
Rozhodně. Navątívil jsem hodně japonských ąkol a myslím, ľe je to opravdu záleľitost oněch mozků, ľe jde o to, jak učit, a ľe ani nejmodernějąí technologie v tomto směru mnoho nepomohou...
Kdybyste zapomněl na to, ľe jste ekonomicky vázán, co byste si vybral jako vědecký úkol? Čím byste se nejraději zabýval?
V současnosti mám před sebou spoustu nejrůznějąích vědeckých úkolů, velmi zajímavých, například globalizaci na akademickém poli. Mladí lidé ze vąech zemí (včetně těch nejvyspělejąích, jako je Japonsko) jdou studovat tam, kde jsou nejlepąí univerzity. Myslím tedy, ľe státy budou v tomto ohledu stále více propojené a s tímto trendem musíme my udrľet krok.
Prof. PhDr. Hans Lemberg, Německo, historická sekce
S jakými cíli přijíľdíte do Prahy?
Hlavně mě zaujalo téma vědecké konference. Stejně tak závaľné univerzitní jubileum je pro mě velmi atraktivní. Jsem totiľ profesorem univerzity v Marburgu, která s UK udrľuje partnerské vztahy.
Zabýváte se česko-německými vztahy, co vás v tomto oboru nejvíce v současnosti zajímá?
Zajímají mě vztahy ve dvacátém století. Jsem předsedou německo-české historické komise a právě jsme společně s profesorem Křenem a s PhDr. Kováčem z Bratislavy vydali svazek o vztazích mezi těmito zeměmi od roku 1948 do sametové revoluce. Byl to velmi nesnadný úkol, ale věřím, ľe se nám práce podařila.
Historická sekce konference o roli univerzit se také jistě dotkne česko-německých vztahů...
Samozřejmě. A myslím rozhodně, ľe se jedná o obsáhlé téma. U nás budeme v dohledné době vydávat sborník o tom, jak se vyvíjela paralelita mezi UK a univerzitou v Marburgu.
Prof. Oleg Michailovič Malevič, Rusko, bohemista
Velikán české literatury Karel Čapek se stal velkým námětem vaąeho profesního ľivota. Čím vás, jako mladého bohemistu, poprvé oslovil?
Byly to na počátku asi tři jeho věci: Válka s mloky, Anglické listy a Matka. Byl jsem studentem 1. ročníku, kdyľ jsem napsal své dva referáty s čapkovským námětem. Později mi vyąly dvě knihy o Karlu Čapkovi (1968 a 1969), ale některé teze z té doby jeątě zůstaly a stále je rozpracovávám - jednou z nich je vzájemný vztah T. G. Masaryka a Karla Čapka. Oba měli na stejné věci úplně shodný názor a oba dělali i stejné chyby. Připravil jsem o tomto tématu seriál na pokračování, který začal vycházet v polovině dubna v Literárních novinách.
Prof. Dr. Jan Milíč Lochman, D.D., ©výcarsko, vąeobecná sekce
Myslíte si, ľe můľe univerzita malé země, by» jakkoliv starobylá, mít vliv na myąlení v zemích větąích či co do univerzitního potenciálu rozvinutějąích?
Myslím si, ľe můľe a myslím si také, ľe to lze dokázat i na příběhu mého ľivota. Kdyľ jsem byl povolán na univerzitu v Basileji, pozvání jsem přijal jako vysloveně český teolog a po celou dobu svého působení jsem se pokouąel uplatnit specifické české dědictví uprostřed evropského myąlenkového kontextu. ®e tento český hlas nebyl pokládán za něco exotického, co nemá pro hlavní proud Evropy význam, ale který do myąlenkové polyfonie Evropy patří se ukázalo později, kdy jsem se stal rektorem basilejské univerzity. Ačkoli jsem nebyl ąvýcarským občanem, a navíc jsem byl členem početně nejmenąí fakulty univerzity, chápal jsem tuto příleľitost jako moľnost uplatnit ve skutečně evropském kontextu specifické české dědictví. Jsem totiľ bytostně přesvědčen, ľe této české zemi bylo přes vąechny zvraty dějin a různá ideologická pokřivení svěřeno něco, co má i pro ąirąí Evropu velký význam.
Prof. Barbara Parteeová, USA, vąeobecná sekce
Vaąe vystoupení vyvolalo v následné diskusi značnou odezvu. Jakým problémem jste se zabývala?
Jádrem mého referátu bylo zamyąlení nad tím, jakým způsobem se reaguje na současné úkoly a jakými cestami se univerzita ubírá při hledání optimální strategie k dosaľení stanovených cílů. Vnějąí svět nastoluje univerzitám k řeąení řadu problémů. Jelikoľ se vnitřní i vnějąí podmínky neustále mění, není moľné říci, jak optimálně zorganizovat univerzitu jednou pro vľdy. Musí se hledat takový způsob vnitřní organizace, jenľ by byl natolik flexibilní, aby umoľňoval jak zachování tradičních oborů, tak vznik oborů nových a zároveň podněcoval interdisciplinární pohled a bádání. Pro takový způsob organizace je potom důleľitá i spolupráce s daląími univerzitními pracoviąti domácími a zahraničními, nebo» je podněcující a sebezáchovná.
