Rudolf Jedlička přesazuje květiny ve svém krkonošském zátišíUniverzita Karlova se může pochlubit řadou osobností, které významně ovlivnily nejen svůj obor, ale jejich působení se odrazilo i za hranicemi univerzity. V tomto ročníku časopisu Forum Vám představíme v deseti medailonech osobnosti, které působily na UK v období let 1918 - 1990.
Polovina dvacátých let našeho století byla pro lékařskou fakultu Univerzity Karlovy obdobím generačního zlomu. Pro odchody starších kolegů se jako zvláště neblahý projevil rok 1926, kdy ve svém krkonošském zátiší na Novém Světě zemřel 26. října i Rudolf Jedlička. Tento vůdčí zjev české medicíny z přelomu století, který neváhal svým pacientům obětovat veškerou energii, vlastní finanční prostředky a nakonec i zdraví (jako rentgenolog přišel o několik prstů), se narodil v Lysé nad Labem v rodině oblíbeného lékaře. Po maturitě na pražském akademickém gymnáziu završil studia medicíny na české lékařské fakultě roku 1895. Krátce po promoci nastoupil na chirurgickou kliniku profesora Karla Maydla, nejprve jako operační elév, později jako asistent a docent (habilitován 1901), aby nakonec, po Maydlově smrti v roce 1903, kliniku v zastoupení vedl a přednášky z chirurgie rok suploval.
Definitivní vedení kliniky a profesuru se mu nepodařilo získat (novým přednostou se stal Otakar Kukula), proto odešel jako vedoucí chirurgického oddělení na fakultní polikliniku, kde byl roku 1907 jmenován mimořádným profesorem. Po odchodu z kliniky až do vypuknutí první světové války věnoval svou energii především úkolům na poli sociálně humánním, mimo jiné založením dodnes proslulého ústavu pro léčbu a výchovu tělesně postižených, otevřeného roku 1912 a pojmenovaného po svém zakladateli Jedličkův ústav. Profesionální zájem o traumatologii a válečnou chirurgii, stejně jako hluboké humanistické cítění a sympatie k jihoslovanským národům jej v letech 1912-13 přivedly na bojiště balkánské války, soucit s raněnými vojáky projevoval i za zcela změněných okolností v prvním roce světové války, kdy stál - proti své vůli - na protisrbské straně.
Ještě před vypuknutím války se dočkal také otevření Pražského sanatoria v Podolí, na jehož vybudování měl rozhodující podíl. Pražské sanatorium se stalo důstojným stánkem jeho dalších odborných aktivit. Součástí sanatoria byl od počátku radiologicko-rentgenologický ústav, jehož byl Jedlička přednostou až do své smrti. Po válce, kdy nový československý stát podporoval rozvoj české lékařské fakulty, došlo konečně k založení několika nových klinik. Vlastního klinického pracoviště se konečně po zásluze dostalo i Jedličkovi. V červenci 1921 byl jmenován řádným profesorem a o necelý rok později otevřel v Pražském sanatoriu vlastní chirurgickou kliniku, označenou jako II. Ve stejném roce mu byla pro obrovské vědecké a organizační zásluhy na poli radiologie a rentgenologie rozšířena venia legendi i o tento obor.
Přes jistou nepřízeň osudu, která Jedličku po dlouhá léta provázela, vynikl rovnou měrou v obou disciplínách. Jeho první vědeckou prací byl článek o rentgenologii, jímž se stal průkopníkem oboru nejen u nás, ale v rámci celé střední Evropy. V rentgenologii a radiologii spatřoval nejenom diagnostickou pomůcku, ale především terapeutický prostředek a doplněk chirurgické léčby zhoubných nádorů. Rovněž jako chirurg zanechal v české medicíně hlubokou stopu. Vytvořil vlastní vědeckou školu, jejíž nositelkou se stala II. chirurgická klinika v čele s Jedličkovým nástupcem Jiřím Divišem. Zaměřil se zvláště na břišní chirurgii, i když rejstřík jeho zájmů byl neobyčejně široký (mj. kostní chirurgie, chirurgická léčba epilepsie atd.). Některé jeho publikace, zvláště prioritní práce o transstomachální excizi žaludečního vředu z roku 1904, dosáhly světového ohlasu.
Profesor Jedlička byl mužem všestranných zájmů a zvláště nadšeným ctitelem přírody, ať již v rozměrech globálních jako milovník a návštěvník světových velehor nebo v mnohem menším měřítku krkonošské zahrady a jejího blízkého i vzdálenějšího okolí. Jako osobnost byl podle svědectví současníků skutečným "grandseigneurem", člověkem velkodušným a současně skromným.
Rudolf Jedlička přesazuje květiny ve svém krkonošském zátiší
Hlavní schodiště budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Budova byla navržena arch. Josefem Sakařem
a dokončena v roce 1928.
