James D. Watson při své přednášce ve Velké aule Karolina po slavnostním aktu udělení čestného titulu doktor honoris causa UKV posledním květnovém týdnu byl udělen čestný doktorát UK prof. Dr. Jamesi D. Watsonovi, prezidentovi (dříve řediteli) Cold Spring Harbor Laboratory v Long Island, stát New York.
Nechci ztrácet prostor představováním tohoto legendárního vědce, který položil základ molekulární genetice svým objevem struktury DNA a prosadil projekt "lidský genom". S odstupem času od onoho týdne spontánně zanikají události méně významné a v paměti zůstávají myšlenky a poznatky mimořádného charakteru. Jedny z nich se týkají vědy a pedagogiky a pokládám je za velmi výstižné. Vyplynuly z debaty s prof. Watsonem a z jeho několika interview. Za nejefektivnější prostředí pro výzkum obecně pokládá profesor Watson univerzitní půdu, zejména pro širší oborový záběr a neomezenou možnost diskusí, zejména pro kontakt se studenty (mínil ovšem hlavně doktorandy). Důraz na neustálou diskusi byl pozoruhodný. Projevilo se to i v jeho náhledu na efektivnost vědců různých národností ve Spojených státech. Čínské vědce považuje Dr. Watson, vzhledem k neuvěřitelné píli, za vynikající, jejich efektivnost však snižuje společenská uzavřenost. Tohoto handicapu jsou prosti vědci indičtí, kteří s americkou komunitou zcela splynou. Za nejzajímavější považuji Watsonovu charakteristiku vysokoškolského učitele. Jeho přednáška by neměla být plná schémat od "za prvé až za desáté", měla by obsahovat vedle faktů myšlenky, což je přístup, kterého je schopen pouze vědecky aktivní pracovník v oboru. Dr. Watson to shrnul do lakonického "teach ideas". Síla a hloubka myšlenky je měřítkem kvality přednášky. Totéž platí o učebnicích. Bylo zajímavé slyšet i jeho varování před těmi, kteří znají pouze fakta, byť v pozoruhodném množství.
Další poznatek se týkal samotné Univerzity Karlovy. Z projednávání návrhů na udělení doktorátu Dr. Watsonovi, které probíhalo ve vědeckých radách šesti fakult (návrh podávalo pět lékařských fakult a fakulta přírodovědecká), vyplynulo, že zazněly nečetné, ale silné námitky proti udělení doktorátu, motivované tím, že prof. Watson neměl přímou spolupráci s institucemi UK. Naštěstí byly tyto námitky přehlasovány. K podmínce spolupráce, sine qua non, bych se rád v roce významného výročí UK vyjádřil. Myslím, že této podmínky už netřeba. To, že nám osobnosti světové vědy pomáhaly v dobách nedávno minulých, by nemělo už být podmínkou jejich čestné promoce. Ostatně pomoc a podpora mohou být zmíněny v laudatiu! Ale je-li UK skutečně taková, jakou ji prezentujeme, tedy mezinárodně významná instituce, může tuto podmínku odsunout do své historie. Světově proslulé univerzity udílejí čestné doktoráty za vynikající zásluhy v rozvoji lidského poznání. V tomto smyslu s nimi spolupracují akademičtí pracovníci všech univerzit na celém světě, a těžko to lze chápat jinak. Využívám proto této příležitosti k výzvě vedení UK, aby posoudilo, není-li Univerzita Karlova již hodna udělovat čestné doktoráty způsobem ve světě obvyklým a vstupovat do třetího tisíciletí jako sebevědomá instituce, jak jí právem náleží.
James D. Watson při své přednášce ve Velké aule Karolina po slavnostním aktu udělení čestného titulu doktor honoris causa UK
