NĚKOLIK POZNÁMEK K VÝZKUMNÝM ZÁMĚRŮM

"Nejkrásnější pocity vyplývají ze záhad. Jsou to pocity, které stojí u kolébky skutečné vědy. Člověk, který tento pocit nezná, člověk, který se neumí divit a který neumí žasnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce". (A.Einstein) Je potěšitelné, že ve smyslu tohoto Einsteinova výroku oplývá celá akademická obec UK neobyčejnou vitalitou. Počátkem září letošního roku nebylo snad jediného pracovníka univerzity, který by nežasl nebo se alespoň nedivil. V poklidné době prázdnin, kdy laboratoře a pracovny vědeckých pracovníků osiřely, vystavilo MŠMT na internetu pokyny k přípravě vědeckých záměrů vysokých škol. Obsáhlý materiál, čítající několik desítek stran, trpělivě vyčkával návratu adresátů z dovolené, aby je pak na dobu několika týdnů zaměstnal neuvěřitelnou administrativou. Údiv pracovníků vyvolal nejen termín, ve kterém musí být záměr odevzdán vyhlašovateli (po předběžném schválení vědeckými radami fakult a UK), ale i četné kontradiktní úkoly, které ze zadání vyplývají. Záměr má být natolik obecný, aby mohl být pojat do statutu fakulty či univerzity, ale na druhé straně natolik podrobný, aby obsáhl rozpis detailních údajů o řešitelských týmech, včetně rodných čísel jednotlivých pracovníků. Záměr má být odlišný od projektů výzkumu účelově podporovaných ze státního rozpočtu, tj. odlišný od tématiky řešené v grantových úkolech. Vyhovět těmto a dalším požadavkům nebyl jednoduchý úkol. Paradoxem je, že o užitečnosti vyhlášených záměrů nelze pochybovat, neboť mají být podkladem pro zvýšení úrovně institucionálně podporovaného výzkumu a vývoje v ČR. Institucionální podpora je určena ke krytí veškerých nákladů na řešení výzkumných záměrů vysoké školy, včetně rozvoje věcně související infrastruktury. Je proto v zájmu univerzity takové prostředky získat, neboť penězi na výzkum univerzita rozhodně neoplývá. Škoda, že finanční podpora, o kterou usilujeme, je zatím spíše virtuální než faktická, a ani poslední zpráva, že vláda hodlá vyčlenit pro oblast vědy o 320 milionů méně než je potřeba, příliš optimismu neskýtá. V mnoha oblastech si klademe za cíl přiblížit se státům Evropské unie, k jejichž společenství se hodláme přičlenit. Je s podivem, že v oblasti vědy takové ambice nemáme. Státy EU poskytují totiž na vědu minimálně 0,7 % hrubého domácího produktu, kdežto ČR tuto podporu snižuje z letošních 0,477 % na 0,437% hrubého domácího produktu. Také vyřazení vědy z priorit připravovaného státního rozpočtu nesvědčí o tom, že by si odpovědní činitelé uvědomovali mnohokrát ověřenou skutečnost, že investice do vědy nesou nejvyšší úroky v celospolečenském měřítku. Nicméně pracovníci univerzity pochopili důležitost přípravy výzkumných záměrů a přistoupili velmi odpovědně ke zpracování potřebných podkladů, včetně údajů pro nově vznikající databázi CEZ (centrální evidence záměrů).

Rád bych proto jménem odboru vědy i jménem vedení UK tento vstřícný přístup ocenil. Není to totiž jediný termínovaný úkol, jehož se fakulty musí zhostit. Pomineme-li náročnou práci s transformací různých právních norem vyplývající z nového vysokoškolského zákona, přichází letos s předstihem i úkol podat přihlášky do nového kola Grantové agentuře UK. Dřívější termín odevzdání přihlášek byl zvolen kvůli usnadnění oponentního řízení, které je časově náročné. Novinkou je i způsob podávání přihlášek v elektronické podobě, který nepochybně přinese zpočátku určité problémy, ale v budoucnu bude znamenat značné zjednodušení agendy, nutné pro plynulý chod grantové agentury. I když, jak bylo řečeno, je výše institucionálních prostředků na výzkum zatím nejistá, kvalita záměrů, které dosud došly na odbor vědy dává reálnou naději, že při hodnocení budou zařazeny mezi podporované projekty. Vysokým školám by měl být dostupný ještě další zdroj státních prostředků na výzkum, totiž prostředky na tzv. nespecifikovaný výzkum na vysokých školách, rozdělované normativně stávajícím způsobem (tj. na základě úspěšnosti ve veřejných soutěžích). Proto by neměl poklesnout zájem o získávání účelových prostředků, rozdělovaných grantovými agenturami na základě veřejné soutěže. Je potěšitelné, že počet grantů získaných pracovníky UK celkově stoupá, i když tento vzestup nelze pozorovat na všech fakultách. Přehled řešených výzkumných úkolů i dalších aktivit týkajících se vědy je shrnut v novém vydání brožury "Věda na UK", která je pro zájemce k dispozici na odboru vědy RUK.

Nával úkolů, který počátkem školního roku dolehl na naší akademickou obec, vyvolal mnoho nespokojenosti, kterou lze plně pochopit. Jsou ale dva druhy nespokojenosti." Nespokojenost, která pracuje, a taková, která lomí rukama. První dosáhne toho co chce, druhá ztratí co má". (Ortega y Gasset) Jsem rád, že v naší akademické obci se projevila převážně nespokojenost té první kategorie.

prof. MUDr.Pavel Klener, DrSc.
prorektor UK pro vědu a výzkum

Věda, pseudověda a antivěda

Pod tímto názvem proběhl v polovině srpna 1998 v rakouském Alpbachu v rámci Evropského fóra o roztříštěné společnosti seminář, který vedli novozélandský filozof, prof. A. Musgrave (Univ. Otago, Dunedin), přímý žák K. Poppera, a filozof, prof. U. Mäki z Erasmovy univerzity v Rotterdamu. Zúčastnilo se ho asi dvacet univerzitních učitelů a také studenti z různých evropských zemí.

Jaký je vlastně rozdíl mezi vědou, pseudovědou a antivědou? Tuto otázku musíme považovat za jednu z nejdůležitějších pro teorii poznání. Jde o to určit, na které straně je dobrá a špatná věda, či dokonce antivěda.

Falzifikace (zamítnutí; znehodnocení; průkaz, že něco tak není, jak bylo tvrzeno) nebo testovatelnost (ověřitelnost; průkaz, že něco tak je, jak je tvrzeno) jsou partikulárními kritérii vědy. Vědy je možno rozdělit na dvě části: jednu, která se prezentuje ve falzifikovatelné nebo testovatelné podobě, jako je např. Einsteinova teorie relativity, a druhou, která se nepředstavuje ve falzifikovatelné nebo testovatelné podobě, jako jsou například některé teorie psychoanalytické. To ovšem neznamená, že právě uvedené teorie jsou bez významu. V určitém smyslu jsou dokonce empirickými teoriemi, ale nemůžeme je falzifikovat ani ověřit. Je však možné, že se časem dostanou do skupiny první.

Věda je empirickou. Stále se musíme opírat o zkušenost a tu učinit falzifikovatelnou či testovatelnou. Pravdu nelze považovat za věc sociální konvence.

Pseudověda nemůže činit přesné předpovědi, ale přesto si je nárokuje. Pseudovědci by byli rádi, kdyby byli považováni za vědce.

Antivěda útočí na určité představy či výkony vědy, na určité mody představ či výkonů vědy, nebo na všechny mody legitimních představ či výkonů (globální antivěda).

Filozofii vědy je třeba rozvíjet, měla by se více opírat o ekonomii, psychologii a sociologii vědy. Vědec má být kriticky realistický. Má být zdravě skeptický, stále si má uvědomovat, že sice může poznávat vnější objekty avšak nikoli nezbytně takové, jaké opravdu jsou. Pravda zahrnuje spíše korespondenci mezi slovy nebo myšlenkovými znaky a vnějšími objekty.

V Alpbachu probíhaly v uvedené době ještě jiné semináře, z nichž pro nás byl nejpřitažlivější ten, který se týkal "společnosti a krize liberalizmu". Vystoupili v něm prof. A. Etzioni (morální aspekty ekonomie), prof. V. Vanberg (sociální aspekty) a prof. Václav Klaus na téma Liberalismus jako naděje pro společnost.

prof. PhDr. Jiří Hoskovec
FF UK