Forum V/3 - Historia Universitatis

Univerzita Karlova se může pochlubit řadou osobností, které významně ovlivnily nejen svůj obor, ale jejich působení se odrazilo i za hranicemi univerzity. V tomto ročníku časopisu Forum představíme deset takových osobností, které působily na UK po 1. a 2. světové válce.

Především právník...

Jan Kapras

(1880-1947)

Století, kterému budeme ještě krátkou dobu říkat minulé, bylo epochou novodobých národů a jejich vzdělanosti. Národní dějiny k ní patřily více než cokoli jiného. Platilo to i o právu a jeho minulosti. Svébytné kořeny germánského i slovanského práva byly tehdy vyhledávány stejně s romantickým zaujetím, jako s pozitivistickou důkladností.

Ani český národ nebyl výjimkou. A přece tu bylo cosi odlišného. Minulost českého práva měla pro naši novodobou národní pospolitost osobitý přídech: byla něčím, co odůvodňovalo nejen nacionální, nýbrž i politickou svébytnost národa, který chtěl žít vlastním životem a navazovat na státní suverenitu českého království a zemí Koruny české. Rozdělení pražské univerzity v roce 1882 umožnilo pěstovat dějiny českého práva i na akademické půdě. Velké vědecké dílo o minulosti českého práva bylo přirozeným požadavkem doby. Nejvíce se k němu ještě v 19. století přiblížil významný historik Josef Kalousek. Mužem, který jej splnil jako právník, byl Jan Kapras. Jeho doba, její atmosféra, byla už jiná, než doba Kalouskova. Český národ na prahu 1. světové války už nepotřeboval zdůvodňovat svoje právo na vlastní politický a kulturní rozvoj. Kaprasovy třídílné (i když nedokončené) Právní dějiny zemí Koruny české (1913 - 1923) jsou velkým, uvážlivě koncipovaným dílem, které bez patosu líčí vývoj českého státu od jeho počátků až do doby, kdy se, jako země Koruny české, stal důležitým, i když ne právě státoprávně bezrozporným celkem. Kapras je vypravěč klidný, který dokáže uceleně sdělit vše, co se týká českého království i ostatních korunních zemí, včetně Lužice a složitého světa slezských knížectví. Je nepředpojatým pozorovatelem všude tam, kde jde o administrativní a státoprávní změny uvnitř podunajské monarchie. Nebylo samozřejmě Kaprasovou vinou, že jeho velké dílo, přes značné rozpětí, vznikalo již v době, ve které větší ohlas měla přítomnost nového československého státu než státoprávní minulost českého státu historického. Stručně koncipovaný historický výtah nalezl však cestu k univerzitním posluchačům a ovlivnil více než jednu generaci českých právníků. Snad právě tím počal Kaprasův vědecký portrét vykazovat rysy jisté osamocenosti, která posléze také nejvíce poznamenala jeho profil, doprovázený řadou jinak těžko pochopitelných rozdílů, dokonce rozporů. Kapras byl pozitivistou, pro něhož jednotlivá skutečnost je rozhodující hodnotou, natolik živou, že nepotřebuje další násilné, natož ideologické interpretace. Ve svých menších a drobných pracích se však jeví často jinak. Najdeme tu nepochybně stopu horoucího a hrdého národovectví v nejlepším smyslu, které ovšem nemá nic společného s jednostranným nacionalismem. Právněhistorické bádání slučuje vždy juristickou a historickou složku. Kapras byl a zůstal především právníkem, a to i v době, která přinesla v dalších generacích Gollovy školy známý rozmach české historiografie. Ač svým souborným dílem navazoval na tradiční etatistickou linii české právní historie, v ostatní své vědecké tvorbě byl jedním z prvních, kteří se soustavně zabývali vývojem soukromého práva. Osobním charakterem nezůstal Kapras v ničem za svým dílem. Měl hluboké a vřelé lidské cítění, které určovalo jeho niterný život a které jej také vedlo k veřejné i jiné činnosti. Na právnické fakultě vytvořil pozoruhodnou skupinu studentů a jeho vědecký seminář byl skutečným badatelským pracovištěm s vlastní publikační činností. Jan Kapras byl veřejně činný, byl redaktorem významné a tehdy vlivné České revue. Politicky se hlásil k národním demokratům, byl členem senátu a jako starosta Ústřední matice školské se podílel na utváření školské politiky československého státu. Veřejná činnost jej přivedla nakonec i k vládním funkcím: byl ministrem školství a národní osvěty v Beranově vládě v době tzv. druhé republiky (1938 - 1939) a v této funkci až do ledna roku 1943 pokračoval. Nepochybně i na něho se vztahoval výrok jeho neblahého nástupce v úřadu Emanuela Moravce, který konec Eliášovy vlády označil jako konec vlády "obrýlených mandarínů", kteří nechápou potřeby doby. Kapras je naopak chápal dobře a dovedl například úspěšně čelit německým pokusům o omezení českého gymnaziálního školství.* Zemřel krátce po konci složitých let protektorátní doby, dva roky poté, co národní soud, před který byl postaven, uznal jeho nevinu a spolupráci s protifašistickým odbojem.

Valentin Urfus

NĚKTERÁ ZÁKLADNÍ DATA

Jan Kapras

Narozen 17. ledna 1880 v Brně.
V roce 1905 habilitován.
V roce 1910 jmenován univerzitním profesorem.
Děkanem právnické fakulty UK byl v letech 1920 - 1921 a 1937 - 1938.
Zemřel 13. května 1947.

J. KaprasJan Kapras na fotografii z roku 1916, která byla pořízena ve slavném pražském fotoateliéru J. F. Langhanse.
Foto pro Forum: Z archivu UK
prof. UrfusProf. JUDr. Valentin Urfus, CSc., (1928), právní historik, emeritní profesor Právnické fakulty UK.
Foto Forum: Michaela Vlčková


* Zájemce o toto období Kaprasova života odkazuji na: Ryantová, M.: Prof. JUDr. Jan Kapras a jeho působení za okupace, str. 251 a následující, in: Věda v českých zemích za druhé světové války, Archiv AV ČR, Praha 1998.

Schodiště UK

schody před Velkou aulouSlavnostní ráz hlavního schodiště vedoucího do Velké auly a dalších reprezentativních místností Karolina, je výsledkem přestavby arch. J Frágnera v letech 1945 - 1959.
FOTO PRO FORUM: JIŘÍ PLOYHAR