Forum V/6 - Historia universitatis

Jasné nebe Čipevajů i Čechů

Kardinál Josef Beran

(1888 - 1969)

Pocházel z Plzně a rodnému městu později věnoval knihu Staroplzeňské kostely, v níž oživil zaniklou románskou architekturu ve Starém Plzenci. Psal ji za nacistické okupace, leč od téměř dokončeného díla ho odvedlo gestapo; spolehlivým lidem se naštěstí podařilo rukopis zachránit. Když konečně vyšel v tištěné podobě, byl jeho autor již třiatřicátým pražským arcibiskupem.

Fotografie, které máme k dispozici, ukazují nápadně malou postavu kardinála Josefa Berana ve srovnání s ostatními fotografovanými, po stránce duševní však rostl neobyčejně rychle. Po maturitě na plzeňském reálném gymnáziu odešel do Říma studovat filozofii a teologii jako seminarista tamější české bohoslovecké koleje. V necelých třiadvaceti letech byl vysvěcen na kněze, roku 1912 završil studia doktorátem teologie na papežské univerzitě Urbanianě. Po návratu do Čech působil jako kaplan nejprve v Chyši u Žlutic, kde za první světové války prožil Karel Čapek vychovatelskou epizodu v hraběcí rodině Lažanských, poté v Proseku a Michli, které tehdy ještě nepatřily k Velké Praze. Roku 1917 se stal katechetou v dívčím učitelském ústavu u svaté Anny v Ječné ulici, výstavné budově poblíž kostela svatého Štěpána, v níž kdysi býval hostinec a krátce i spolkové místnosti teprve se formujícího Sokola. Dnes tam mají sídlo školy pro sluchově postižené.

Zatímco Čapkovi se učitelování pranic nelíbilo, Josef Beran v něm spatřoval své životní poslání. Předpoklady si přinesl z domova, neboť otec byl ředitelem měšťanské školy. A pak - jeho žákyně se určitě chovaly spořádaněji než rozmazlené hrabátko Prokop Lažanský. Ústav u svaté Anny vedly Školské sestry de Notre Dame, řeholní kongregace, kterou v polovině devatenáctého století uvedl do Čech Gabriel Schneider. Postavu tohoto kněze, vylíčenou v barvách spíše temných, si patrně vybaví čtenáři chodské trilogie J. Š. Baara Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy. Zcela protichůdně, jako muže vpravdě svatého života, pojal tuto zakladatelskou osobnost Josef Beran v rozsáhlém dvoudílném životopise, vydaném roku 1931.

To již pedagogicky působil na akademické půdě, neboť byl roku 1929 jmenován asistentem na teologické fakultě, jež se krátce předtím přestěhovala ze stísněných prostor ve Spálené ulici do novostavby Arcibiskupského semináře v Dejvicích. Suploval tu výuku pastýřského bohosloví, jehož stolice se uprázdnila penzionováním profesora Gabriela Pecháčka. V tomto oboru se také habilitoval, 31. července 1934 následovala mimořádná profesura, ordinářem se stal až po válce se zpětnou účinností od 1. května 1939. Od roku 1932, kdy byl ustanoven rektorem bohosloveckého semináře, nesl hlavní zodpovědnost za formaci budoucích kněží.

Pastýřské bohosloví neboli pastorálka náleží k praktickým teologickým disciplínám, jejím úkolem je připravit bohoslovce k řádnému vykonávání učitelské, kněžské a pastorační služby. V rámci této disciplíny přednášel msgre Beran homiletiku, podávající návod pro kazatelskou praxi; s ní úzce souvisela rétorika a stylistika. V liturgice učil o mešních obřadech a svátostech; v dalších lekcích probíral s posluchači zásady duchovní správy a uváděl je do zpovědní praxe. Zejména od druhé poloviny třicátých let vypisoval i přednášky o dělnické a ženské otázce.

Vlastní bohaté zkušenosti zpovědníka vtělil msgre Beran do knížky Psychologie a zpovědnice. V ní nabádal své kněžské spolubratry, aby se vzdělávali v psychologii - budou se tak moci lépe vyrovnat s duševními anomáliemi lidí přicházejících ke svátosti smíření. "Jen neničme přirozenosti! Zdokonalujme a zušlechťujme to, co je v přirozenosti dobrého, pomocí prostředků nadpřirozených." V těchto řádcích jako bychom slyšeli budoucího obhájce svobody svědomí na Druhém vatikánském koncilu. Ale i laskavé pochopení pro lidské slabosti v knížce zaznívá, zejména tam, kde se autor rozepisuje o různých letorách. "Burcovati city u flegmatika bude vždy prací velmi obtížnou, když ne bezúčelnou. Zpovědník může se uklidňovati alespoň vědomím, že flegmatik nikomu neubližuje svou netečností v citech. A jako se sám vyhýbá všemu, co by city příliš rozrušovalo, tak také jiným dá pokoj."

Mezi choleriky, jejichž nitrem zmítají naopak vášnivé city, najdeme světce i vyvrhele. Ty druhé msgre Beran vrchovatě poznal během svého věznění za okupace - na Pankráci, v Terezíně a Dachau. Nevím sice, jaké letory byl on sám, nacistické krutosti však čelil pevným charakterem a vůlí, pramenícími z neotřesitelné víry v Boha, Pána dějin. Když ho papež Pius XII. 4. listopadu 1946 vyzdvihl na stolec arcibiskupů pražských a primasů českých, uctil tak vlastně veškerý protinacistický odpor.

Po únoru 1948 odolal arcibiskup Beran nátlaku komunistů usilujících odtrhnout církev v Československu od církve univerzální, a tak ji zcela rozložit. Byl proto držen patnáct let v naprosté izolaci. V roce 1965, kdy ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem, dovolili mu komunisté odcestovat do Říma, ale vrátit se již nesměl. Když byl takto odloučen od své arcidiecéze, vyhledával tím hojnější kontakty s českými krajany v zahraničí. V dubnu a květnu 1966 podnikl triumfální cestu po USA a Kanadě. Kromě několika doktorátů honoris causa a čestných občanství amerických měst se mu dostalo i neobvyklého ocenění ze strany Indiánů - představitelé Čipevajů ho jmenovali hrdinou a čestným členem svého kmene. Při té příležitosti ho ozdobili čelenkou z orlích per a také novým jménem - Jasné nebe Čipevajů (Chippeway Clear Sky).

Podobně jako jeho dávný předchůdce Jan z Jenštejna zemřel kardinál Josef Beran v římském exilu. Jeho tělesné pozůstatky byly 22. května 1969 uloženy v kryptě baziliky svatého Petra po boku náměstků Kristových, což se jinak nestalo žádnému Čechovi.

Marie Štemberková


"Naše víra, jež není vázána jen na určitou historickou situaci a neztrácí nikdy svou věčnou mladost, může osvítit dnešního člověka a pomoci mu nalézt ztracenou jistotu, nalézt v časnosti věčnost. Technický pokrok, hledíme-li naň v tomto světle, neodcizuje člověka svému Stvořiteli, ale naopak mu dává větší možnost věnovat se rozjímavému životu tím, že ho zbavuje obtížných a mechanických prací a dává mu více volného času. Člověk osvobozený od dřiny může tak opět nalézt svou vertikalitu a dojít své ztracené rovnováhy."
Z proslovu kardinála Berana při udělení čestného doktorátu práv na Loyolově univerzitě v Chicagu 26. 4. 1966

PhDr. Marie Štemberková (1949), pracuje v Ústavu dějin UK - Archivu UK. Zabývá se především moderními dějinami českých zemí 19.a 20. století.

FOTO: JIŘÍ PLOYHAR


Univerzitní galerie
z cyklu

Fakultní schodiště

Katolická teologická fakulta UK sídlí v budově Arcibiskupského semináře, jejíž stavba byla podle projektu architekta Ing. Fr. Havleny dokončena v roce 1931.