bez velkých slov a halasných předsevzetí vstoupila naše univerzita do roku 1999. Na rozdíl od rozbouřených vod politického života, který se leckdy zmítá v problémech, které si sám vytváří a které se často ukazují být jen velmi krátkodobými aférami, běží život univerzity na první pohled i v novém roce svým obvyklým způsobem. Posluchárny se vyprázdnily, začal čas zkoušek a odložených promocí, naplnily se sály knihoven a studoven. A přece pod tímto poklidným povrchem se odehrává mnoho nového a pro univerzitu neobvyklého. Neboť, univerzita se letos ocitá v situaci, která je pro ni zcela mimořádná, a to hned z několika důvodů.
Především je to skutečnost, že od prvního ledna 1999 platí nový vysokoškolský zákon, proměňuje se zásadním způsobem vnitrouniverzitní legislativa, právní postavení univerzity i jednotlivých fakult. Nová situace, kdy přestáváme být učiteli a studenty státní školy a stáváme se členy akademické obce veřejné vysoké školy, pak vyžaduje i zásadní proměnu v řízení fakult i univerzity a nepochybně i proměnu chování každého ze zaměstnanců, studentů i učitelů. Společným jmenovatelem této proměny je zvýšená odpovědnost za chod školy, za její výsledky vědecké i vzdělávací, za za její ekonomickou zdatnost. Již nyní, na počátku roku, se ovšem vynořují první problémy s uplatněním a výkladem nového zákona, již nyní mnozí pochybují o jeho kvalitě. A samozřejmě, jako vždy, když se setkáváme s něčím novým a neočekávaným, se také objevují podezíravé obavy z toho, zda zákon nepoškodí oprávněné zájmy studentů, učitelů, ústavů či fakult, zda nepoškodí úroveň univerzity. Leckdy těmto obavám nahrává i nedostatečná komunikace uvnitř univerzity i, a to především, uvnitř fakult.
Není myslím, pochyb o tom, že teprve uvedení zákona v život a jeho působení nám ukáže na jeho skutečné přednosti i případné nedostatky, které již nemnoze vidíme či alespoň tušíme. Bylo by však asi nemoudré klást základy naší vnitřní samosprávy a autonomie na vzájemné nedůvěře či podezírání. Neboť, vážení přátelé, univerzitu budeme mít takovou, jakou si vybudujeme, na takové úrovni, o jakou se zasloužíme a s takovými studenty, jaké vychováme.
Avšak je tu ještě další důvod letošního mimořádného roku. Dne 7. dubna oficiálně ukončíme oslavy 650. výročí založení univerzity, oněch oslav, které tak mimořádně oslovily českou i mezinárodní veřejnost. Bude to příležitost bilancovat, zjistit všechna jejich pozitiva duchovní i materiální a zamyslet se nad případnými nedostatky. I když je nyní příliš brzy na to předkládat konečnou zprávu, soudím, že to bude bilance radostná.
Avšak právě končící výročí a zamyšlení nad dosavadním vývojem univerzity současně i hledání cest jejího dalšího vývoje, jak se to mnohokráte objevilo v průběhu oslav a v projevech představitelů akademické obce, nám připomíná i další zásadní otázku, kterou budeme v roce 1999 řešit. Univerzita musí zvolit nového kandidáta na funkci rektora, který se ujme své funkce od 1. února 2000.
Není třeba jistě zdůrazňovat, o jak závažnou otázku v životě univerzity jde a zvláště nyní, za platnosti nového zákona, který klade na osobu rektora nové a závažné nároky. Také tu, myslím, platí to, co jsem vytkl jako předpoklad pro vytváření vnitrouniverzitních předpisů. Síla univerzity, síla její akademické obce je nikoliv v konfrontaci, ale naopak v trpělivém hledání a nalézání konsensu, v hledání toho, co akademickou obec spojuje a nikoliv rozděluje. Pevně věřím, že právě touto zásadou se bude řídit univerzita ve všech naléhavých otázkách, které na ni v příštím roce čekají. A věřím také, že je bude řešit úspěšně. Je to nezbytné nejen pro nás, Univerzitu Karlovu, ale i pro celé české vysoké školství a českou vědu.
