Vzpomínka k osvěžení paměti těch, jimž se stýská
po starých časech
Při předvánočním úklidu jsem v jedné ze zásuvek svého pracovního stolu narazil na dokument, který se v dnešní době jeví jako neuvěřitelná kafkovská historka. Zapsal jsem si totiž postup schvalovacího řízení jedné své cesty na mezinárodní sympozium. Samotnému se mi dnes ani nechce věřit, že taková procedura byla vůbec možná. Proto jsem usoudil, že nebude na škodu, když praktiky minulých let připomenu mladším kolegům.
Počátkem října 1971 jsem obdržel pozvání k aktivní účasti na mezinárodním sympoziu o leukémiích, konaném na jaře následujícího roku ve Vídni. Žádost o souhlas musela nejprve schválit katedra, dále prezídium interních kateder a posléze kolegium děkana. Překvapivě rychle jsem obdržel zamítavé stanovisko kolegia děkana. Existovala však jiná možnost. Odjet soukromě na tzv. devizový příslib, jehož přidělení k cestě na kongres (ve výši 10 USD/den) mohla doporučit Česká lékařská společnost (ČLS). Nicméně i taková cesta podléhala schvalovacímu řízení. Bylo třeba opatřit žádost souhlasem děkana a kádrového oddělení, následovala cesta na Obvodní vojenskou správu, neboť bez souhlasu armády nebylo možné vycestovat. Poté přišla na řadu cesta na Obvodní prokuraturu pro výpis z trestního rejstříku a s uvedenými doklady jsem si přišel do sekretariátu ČLS pro příkaz k vydání devizového příslibu. Netušil jsem, že jsem stanul teprve ve slabé polovině potřebného schvalovacího řízení.
Tajemník ČLS nejprve požadoval písemný souhlas s cestou od kádrového oddělení, nakonec se však spokojil s fotokopií děkanova souhlasu na formuláři žádosti o výjezdní doložku.
Teprve pak mi vydal formulář žádosti o devizový příslib, který musel ještě potvrdit předseda odborné lékařské společnosti. Ani to však nestačilo. Požadovalo se ještě schválení výborem prezídia ČLS a navíc i podpis předsedy výboru ČLS pro cesty do zahraničí. Předseda tohoto výboru však podmínil svůj souhlas kladným stanoviskem tzv. koordinačního výboru Ministerstva zdravotnictví (MZd). Na MZd však o existenci takového orgánu nevěděli, ale nešel jsem tam nadarmo. Byl jsem poučen, že v případě výjezdu do Rakouska je třeba souhlasu teritoriální komise Ministerstva zahraničních věcí. Putoval jsem tedy na další ministerstvo, kde jsem se dověděl, že schválení účasti ČSSR na zmíněné akci bylo již pro oficiální delegáty vydáno. Potvrzení pro ČLS mi však musí prý vydat příslušný resort, tj. MZd. Tam ovšem zjistili, že jako pracovník školy podléhám MŠMT, kde mi bylo sděleno, že k projednání příslušnou komisí je třeba nového písemného vyjádření děkana, odeslané cestou rektorátu. Ani splnění tohoto požadavku úřad neuspokojilo. Ještě je třeba souhlasu CZV KSČ, který ovšem může projednat jen žádosti postoupené základní organizací a ta zase projednává podněty dodané stranickou skupinou pracoviště. A tak jsem trpělivě čekal, až žádost projde tímto trojím schvalováním a po měsíci jsem si dovolil zavolat předsedu CZV KSČ, od něhož jsem se dověděl, že výbor žádná potvrzení nestraníkům nevydává. Potvrzení si mám vyzvednout na kádrovém oddělení. Tam mi byl potřebný přípis vydán, abych jej odnesl do jiných dveří v téže budově, kde pracovnice zahraničního odboru vyrobila další dobrozdání a po novém (již kolikátém ?) podpisu děkana je zaslala na Ministerstvo školství. Schvalování dopadlo příznivě, ale pro MŠ nebyla ČLS partnerem. Souhlasné vyjádření muselo jít na Purkyňku cestou MZd. Ani tato etapa nebyla jednoduchá. Bezradný pracovník MZd nevěděl na jaký formulář se souhlas má napsat, ale nakonec požadovaný souhlas na ČLS odešel. Konečně jsem tedy stál před finální etapou.
Příkaz pro banku, aby na žádost o výjezdní doložku potvrdila, že mám devizový příslib zajištěn. Pak už zbývalo jen navštívit pasové oddělení VB a za dva týdny si doložku vyzvednout. Vzhledem k tomu, že jsem na zmíněném sympoziu měl přednést sdělení, musel jsem si ještě vyžádat od příslušného proděkana potvrzení, že vyvážím 5 stran anglického textu pro přednášku a devět diapozitivů. Obojí bylo třeba předložit na celnici v Malešicích, kde bylo vše vloženo do obálky a řádně zapečetěno. Jinak jsem se vystavoval riziku, že by mi text přednášky i diapozitivy mohly být na hranicích zabaveny. Po splnění této poslední povinnosti jsem měl konečně určitou naději, že se dostanu na dva dny (s dvaceti dolary) necelých 100 km za železnou oponu. Tato naděje se proměnila v realitu až po otevření závory na hraničním přechodu v Hatích. Další náležitosti, jako pojištění auta, zelená karta atd., byly už zanedbatelnou maličkostí.
Líčení složité cesty za výjezdem na vědecké zasedání je značně zkrácené. Nezachycuje, kolikrát jsem musel příslušné úřady navštívit, kolik času jsem strávil psaním různých suplik, kolik arogance od různých úředníků jsem musel tiše spolknout, kolik lidí ztrácelo čas, aby se k mé cestě vyjadřovalo, kolik podpisů muselo být učiněno. Nepočítal jsem je. Stačil jsem spočítat pouze použitá razítka (bylo jich 24), která na různých dokladech stvrzovala platnost tak závažných rozhodnutí, umožňujících dvoudenní opuštění republiky. Věřím, že tato krátká historie jedné cesty ukáže, že reptání na současné potíže není vždy na místě.