Forum V/8 - Historia universitatis

Vědec, učitel, organizátor

František Slavík

(1876 - 1957)

Velké osobnosti vědy předkládají světu myšlenky, které nezanikají, ale postupně se rozvíjejí. Velké osobnosti získávají schopné pracovníky a vychovávají své nástupce. Velké osobnosti iniciují vznik nových myšlenkových proudů a škol, jež často po dlouhá desetiletí ovlivňují dění v daném oboru. V české mineralogii, petrologii a ložiskové geologii takovou osobností byl František Slavík.

Narodil se v roce 1876, ve světoznámém horním městě Kutné Hoře. Po maturitě se zapsal na filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity ke studiu přírodopisu, chemie a fyziky. Již o dva roky později (1897) publikoval svoji první vědeckou práci O rudonosné pyroxenické a biotitické rule u Pohledě nedaleko Světlé nad Sázavou, která se stala i jeho prací dizertační (1899). Po ukončení studií v Praze pokračoval ještě v Mnichově a po návratu - protože asistentská místa na univerzitě byla málo placená - vyučoval na gymnáziu na Žižkově a v Křemencově ulici. V roce 1906 se habilitoval z mineralogie. Od roku 1910 byl mimořádným a od roku 1916 řádným profesorem a ředitelem Mineralogického ústavu. V roce 1920 se Mineralogický ústav stává součástí nově vzniklé Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Prof. F. Slavík je v letech 1924 a 1925 jejím děkanem. Později, ve svízelném období let 1937 - 1938, se stává rektorem Univerzity Karlovy. Jeho vědecká i pedagogická činnost byla úžasná. Mluvil anglicky, francouzsky, rusky a německy, ovládal italštinu, polštinu a srbochorvatštinu. Prozkoumal většinu nerostných nalezišť a rudních ložisek nejenom u nás, ale též v Evropě, zčásti i mimo ni. Byl v osobním nebo písemném styku s předními vědci svého oboru (Eskola, Vernadskij, Koch, Vogt). V cizině bylo jméno prof. Slavíka pro všechny jeho žáky nejlepší vizitkou a doporučením. Zpočátku se ve svých vysokoškolských přednáškách tradičně věnoval krystalografickým pracím a systematické mineralogii. Popsal nové nerosty: ježekit, roscherit a lacroixit. Vědecky nejproduktivnější byl v době první republiky. Napsal téměř 500 článků, řadu skript a původních prací knižních. Důležité byly jeho články referativního typu, někdy i dosti obsáhlé, které v prvních desetiletích 20. století měly velký význam. Nahrazovaly chybějící příručky a informovaly o výsledcích světového výzkumu. Hlavní Slavíkův přínos mineralogii spočíval v tom, že ustoupil od popisného pojetí nerostů a jejich nalezišť a zavedl genetický přístup do poznání paragenetických poměrů na nalezištích a rudních ložiscích na základě fyzikálně-chemických zákonitostí. V souladu se světovým vývojem uplatňoval krystalochemické principy klasifikace nerostů a geochemické pojetí výkladu vzniku a výskytu nerostů. Velký důraz profesor Slavík kladl na sepětí mineralogického výzkumu v dané oblasti s výzkumem petrografickým a geologickým. Vždy proto prováděl důkladné terénní práce. Mohl tak zpracovat rudní obvod stříbrský, slavkovský, kasejovický, západomoravská naleziště, nerosty podkrkonošských melafýrů, kamenečné břidlice, příbramský krušek. Spolu se svou ženou, Dr. Ludmilou Slavíkovou, zkoumal barrandienské železné rudy, podrobně zpracoval spility, nejstarší výlevné české vyvřeliny z prekambria. Byl příkladem vědce, usilujícího o harmonické spojení teorie a praxe. Spolu s J. Milbauerem vydává v roce 1929 průkopnické dílo Nerostné suroviny, jejich úprava a zpracování. Četné přednášky pro veřejnost, spolupráce na tvorbě Československé vlastivědy, referáty o české a slovenské mineralogické literatuře v Mineralogical Abstracts, konzultace a rady odborníkům, studentům i sběratelům, to vše stihl, na všechny si našel čas. Byl řádným členem České akademie věd a umění, tajemníkem matematicko-přírodovědecké třídy Královské české společnosti nauk, předsedou I. odboru Masarykovy akademie práce, členem Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě a čestným členem Československé společnosti pro mineralogii a geologii a Společnosti Národního muzea v Praze. Za záslužnou vědeckou práci byl J. Slavík vyznamenán čestným členstvím Mineralogical Society of Great Britain and Ireland, Société francaise de Minéralogie et de Cristallographie a Vsesojuznovo mineralogičeskovo obščestva. Byl členem Rumunské akademie věd a členem korespondentem Mineralogical Society of America.

V době okupace pracoval v odboji a za svou protifašistickou činnost byl zatčen a vězněn na Pankráci a v koncentračních táborech Terezín, Osvětim, Buchenwald. Jeho žena byla umučena v Rajsku u Osvětimi. V odboji padli i Slavíkovi asistenti a nejlepší žáci - profesoři Ulrich a Nováček. Po návratu na Univerzitu Karlovu v květnu 1945, s podlomeným zdravím a osamocen, začal J. Slavík znovu budovat válkou rozvrácené přírodovědecké pracoviště. Díky pevné vůli a neobyčejné píli dal do pořádku rozsáhlé sbírky nerostů, ústavní knihovnu a zajistil i personální obsazení. Již v létě 1945 mohla být, především jeho zásluhou, zahájena na Přírodovědecké fakultě první poválečná výuka. Mineralogický ústav PřF UK vedl až do roku 1948, kdy odchází do důchodu. Dodnes je používána vysokoškolská učebnice Mineralogie, kterou napsal s J. Novákem a O. Pacákem. Také jeho kniha Vznik a výskyt nerostů je vědecky stále aktuální, právě tak jako jsou dodnes živé jeho myšlenky a názory na život a vědeckou práci. Říkával například: "Vedoucí pracovníci jsou dvojí. Jedni tvoří, budují. Ti jsou schopní. Druzí staví svoji kariéru na tom, že boří, co se osvědčilo, protože na nic nového nemají. " Nebyl proti týmové práci, zejména v mezioborových směrech. Osobně však preferoval rozhodující vliv originální vědecké individuality. U širší kolektivní práce při výzkumu se obával, že se někteří pracovníci jen "vezou".

Profesor František Slavík zemřel v roce 1957. Je pohřben na Olšanských hřbitovech. Byl po něm pojmenován minerál slavíkit. Sté výročí jeho narození bylo zařazeno mezi světová výročí UNESCO. Je to výrazný důkaz toho, jak si vědecká veřejnost na celém světa váží významného českého mineraloga, profesora Univerzity Karlovy Františka Slavíka.

prof. Vladimír Bouška

Prof. RNDr. Vladimír Bouška, DrSc., (1933), pamětník prof. F. Slavíka, geochemik a mineralog. V roce 1974 založil na PřF UK, kde působí, obor geochemie jako samostatný studijní obor.
FOTO PRO FORUM: JIŘÍ PLOYHAR

Profesor František Slavík, rektor Univerzity Karlovy v roce 1937.

FOTO PRO FORUM: ARCHIV UK
Profesor František Slavík v roce 1955.
FOTO PRO FORUM: ARCHIV AUTORA

Prof. F. Slavík (uprostřed) se svými žáky v roce 1950.

FOTO PRO FORUM: ARCHIV AUTORA


Výročí Ruchu

Avšak Neronové dosud trůní
bohatství a slávy na výsluní.

Úvodní dvojverší je z básně Morituri te salutant, caesar!, kterou napsal dvaadvacetiletý student filozofické fakulty pražské univerzity Jaroslav Goll (1846 - 1929), budoucí profesor obecných dějin. Nezůstala v šuplíku, nýbrž uveřejnil ji Josef Václav Sládek v almanachu Ruch, který vyšel roku 1868 k upomínce na založení Národního divadla. Jeho obsah tvořily básně české omladiny (tak zněl podtitul), narozené většinou ve čtyřicátých letech a naplno prožívající vzedmutí politických vášní po rakousko-uherském vyrovnání.

Goll přispěl do almanachu pěti básněmi, z nichž tři - Robert Guiscard, Morituri te salutant, caesar! a Ve snách - zařadil roku 1874 do své sbírky Básně. V osobnosti tohoto historika proslulého akribií a přepečlivým rozborem pramenů, brilantního analytika těžce se odhodlávajícího k syntéze, plynula poezie trvale jako oživující proud. V celistvém pojímání skutečnosti, které je vlastní právě poezii, snad její tvůrce hledal protiváhu k přemíře faktů a faktíčků, s nimiž pracuje vědec. Básně Jaroslava Golla, vydané roku 1930 Otokarem Fischerem, zahrnují i tvorbu otiskovanou v Lumíru a dalších časopisech, včetně německého cyklu Vom Tode und vom Sterben (O smrti a umírání). Golla-básníka si vážil i náročný kritik generace devadesátých let F. X. Šalda, který jinak ruchovce a lumírovce posuzoval dosti tvrdě.

Epicky se v almanachu rozmáchl Bohuslav Čermák (1846 - 1899) rozsáhlejší skladbou O výpravě na Černé moře, líčící boj donských kozáků s Turky. Také tento absolvent historie na pražské filozofické fakultě se později profesí připoutal k univerzitě, či přesněji k její knihovně sídlící v Klementinu. Začínal tam jako nižší úředník, roku 1892 postoupil na skriptora.

Starší než většina přispěvatelů Ruchu byl Josef Durdík (1837 - 1902), který se habilitoval v roce 1869 z filozofie a později dosáhl v tomto oboru profesury. V Ruchu se představil jakožto Jan Bušil básní Resurgite!, jejíž pokrokářský patos věru ladil se zvoleným pseudonymem. Tento muž se spíše než vlastní tvorbou proslavil teoretickým uvažováním o zákonitostech literatury, umění a o jazykové kultuře. Ve svém profesorském období sice dostal nálepku konzervativce, ale představitelé strukturalismu ve 20. století opětně vyzdvihli životné prvky jeho díla.

Nakonec jsem si nechala pořadatele almanachu a jeho předního autora Josefa Václava Sládka (1845 - 1912) - ten totiž krátce po vydání svazku přerušil studia na filozofické fakultě a odjel do Ameriky. Své zkušenosti z Nového světa zúročil od roku 1883 jako lektor angličtiny na české univerzitě Karlo-Ferdinandově. Bylo to v době, kdy angličtina zdaleka nehrála roli mezinárodního jazyka, kdy ani slavná alma mater necítila potřebu chovat pod svou střechou samostatnou stolici anglického jazyka a literatury.

PhDr. Marie Štemberková


Univerzitní galerie

z cyklu fakultní schodiště

Schodiště hlavní budovy Pedagogické fakulty UK v ulici M. D. Rettigové v Praze 1. Dnešní podobu vtiskla budově funkcionalistická přestavba arch. V. Kolátora z let 1932 - 1937. Litinové schodištní zábradlí je pozůstatek původní stavby z roku 1882.
FOTO PRO FORUM: JIŘÍ PLOYHAR