Pranýř

Češtinářů je na Filozofické fakultě spousta. Jedno- i dvouoborových. Takové množství ale znamená, že nemají šanci se mezi sebou poznat a také na katedrách jsou logicky bráni trochu "od kusu". Řada nevýhod ve srovnání s malými obory, kde se všichni znají už v prvním semestru a člověk ví, na koho se obrátit v případě, že nastanou zdravotní či studijní problémy. Když jsem na nástěnce našla výzvu k založení bohemistického spolku, řekla jsem si - konečně! Nástin účelu vypadal výborně - zlepšení komunikace s katedrami, společné akce, pravidelné schůzky, pomoc studentům, kteří začínají nebo mají problémy. I přišly jsme s kamarádkou na ohlašovanou schůzi. Co myslíte? Ve studovně sotva dvacet lidí. Po asi hodinové debatě jsme se dohodli na jiném termínu, snad nás dorazí víc. Omyl. Týž výsledek, a ještě žádné nadšení. Pravda, domluvil se víkendový seminář a termín další schůzky, ale. . . kdepak byli všichni ostatní? Nezájem, skepse či vytíženost, kdo ví. Nezdá se mi ale, že by to bylo tím, že jsou všichni se současným stavem dokonale spokojeni. Možná se spíš projevuje známé - stěžovat si, ale nedej bože, aby se něco změnilo!

SíRa

Téma

Študák má duši poetickou

Vypadá to, jakoby dnešní doba ustrnula a nikdo výrazný na poli uměleckém se neobjevoval, jakoby literární kvas, o kterém je psáno v čítankách, neexistoval. Možná je to ale tak, že jeden se snaží a neví o druhém. A hle, je tu Studentský almanach, vychází před Vánoci a leží na pultech u Fišera, Kanzelsbergera a v Academii. O vydání povídek a básní devadesáti autorů se zasloužili tři studenti Institutu základů vzdělanosti UK - Jiří Bartoš, Miroslav Kalamář Svoboda a Tomáš Honzák. Ač knížka vyšla za podpory IZV UK, nepojímá pouze univerzitní a vysokoškolské studenty, ale také středoškoláky. Jeden z autorů projektu - Mirek - mi prozradil, že se vydávání almanachu bude v roce 2000 opakovat.

Jak vás napadlo sestavit Studentský almanach?
Sestavovali jsme almanachy už na gymnáziu, kde jsme všichni studovali. Ve čtvrtém ročníku jsem sestavil první a Jirka s Tomášem o rok později po mém vzoru druhý. Na IZV jsem ve druhém ročníku taky udělal školní almanach. To bylo ale všechno na půdě školy, a tak jsme si řekli, že bychom se mohli pokusit sestavit další, ale tentokrát pojatý v širším rámci. Studentský almanach 1998 je první pokus, jehož cílem je rozšířit se do celé republiky.

Proč jste to napřed nezkusili v rámci univerzity?
To by bylo příliš malé sousto. Univerzita, to je v podstatě jedna škola, bylo by to totéž jako na gymnáziu. Studentský almanach pokryl hlavně Prahu a Plzeň. Lidé nám přispěli například také z Brna a Olomouce.

Co vám na knížku zatím lidé říkají?
Některým je milé, že jsme vydali almanach, který má takový záběr a zároveň není čistě výběrový. Jiní to zase kritizují. Každému, kdo nám napsal, jsme něco uveřejnili. Někdo zkrátka oceňuje to, že si sám může zhodnotit, jak dnes lidé píší, někdo si zase myslí, že to nemá cenu a je potřeba rovnou vydávat almanach, který vybere to nejlepší.

Připadalo mi, že počet příspěvků způsobil, že knížce například chybí obsah a je poněkud nepřehledná...
Myslím, že to rozhodně stálo za pokus. Teď alespoň víme, že tato cesta není perspektivní. Nelze totiž donekonečna zvyšovat počet autorů a příspěvků. Budeme muset jít cestou výběru (po konzultaci s odborníky), protože rozdílná úroveň příspěvků už teď bije do očí. Pro příští vydávání almanachu nás navíc čeká hledání sponzorů...

Natálie Nerandžičová

Jeskyně

Ať jsme lidé více či méně počestní, přesto každý z nás občas rád provede něco, co se nemá nebo nesluší.

Například by se neměly strašit už předem značně vylekané děti. Neměly, ale. . . Ale to bych na prohlídku do jeskyně neměla zavítat já. Nemohu si pomoci, odmalička mě jeskyně fascinují. Vždy se zaujetím poslouchám výklad o dávných objevitelích a také čekám, až průvodce zpestří podzemní procházku nějakým vtípkem.

Tentokrát na chvíli zhasl a prohlásil, že si vzájemně můžeme vyřídit účty. Jak jsem tam ve tmě osamoceně stála, najednou se někdo chytl mé ruky a zašeptal: "Mami, já se bojím."A tu mě to napadlo. Místo, abych cizí dítě stiskem ruky uklidnila, prohlásila jsem ledovým hlasem: "Ale já nejsem tvoje maminka."

Stisk povolil, ale ne úplně. Vystrašené dítě se mne, i když jsem nebyla jeho rodič, drželo dál. Začala jsem se také bát. Co když mi přiletí facka od tatínka?

Barbora Fišerová

Galerie

O cenu akademie

Dnes hodnotíme: Koleje