OTEC ČESKÉ NEUROLOGIE

KAMIL HENNER (1895-1967)

Rodinná anamnéza - původ i prostředí, ve kterém vyrůstal, - jakoby předurčila Kamila Hennera k jeho akademické dráze. Pozdější profesor lékařské fakulty Univerzity Karlovy a řádný člen Československé akademie věd se narodil 30. března 1895 v pražské právnické rodině. Jeho otec, po kterém byl pokřtěn, byl slavným profesorem kanonického práva na české univerzitě a ve školním roce 1914/15 i jejím rektorem; z právnické rodiny pocházela i Kamilova matka. Kultivované rodinné prostředí rozvíjelo přirozený talent a podněcovalo široké zájmy jak mladého Hennera, tak jeho o dva roky starší sestry, budoucí známé spisovatelky Marie Pujmanové.

Cestu za vzděláním zahájil Henner na proslulém reálném gymnáziu v  Křemencově ulici. Již v  době středoškolských studií se spřátelil s  některými ze svých pozdějších univerzitních kolegů - jediný gymnazijní ročník, maturující v "Křemencárně" roku 1913, dal české lékařské fakultě hned pět učitelů, vedle samotného Hennera také Aloise Gutwirtha, F. V. Nováka, Vladimíra Vondráčka a Jana Wolfa! Hennerův maturitní ročník, který společně vstupoval do poslucháren lékařské fakulty, byl podle svědectví jednoho z gymnaziálních spolužáků na talenty velmi silný. Vedle jmenované pětice se alespoň habilitovanými učiteli na své alma mater stalo dalších osm spolumediků. Nadání, pracovitost, vynikající jazykové znalosti i všestranné kulturní zájmy tvořily charakteristiku pilného studenta medicíny, který se - na rozdíl od mnohých kolegů - nedopustil chyby, a místo předčasné specializace se již na fakultě věnoval důkladnému studiu všech přednášených oborů rovným dílem. Šíře i hloubka Hennerových školských znalostí získala ocenění již při promoci na doktora medicíny sub auspiciis v únoru 1921, ale především se mu vyplatila v průběhu celé kariéry vědce a učitele. Ještě jako medik byl demonstrátorem na I. lékařské (tj. interní) klinice, krátce po promoci se stal jejím nehonorovaným asistentem a o půl roku později asistentem honorovaným. Klinice svého učitele, profesora Ladislava Syllaby, i jeho nástupce, profesora Kristiána Hynka, zůstal věrný až do doby, kdy se stal pánem na vlastním pracovišti. Na klinice se setkal se svými dvěma celoživotními láskami, seznámil se zde se svou pozdější ženou Jarmilou, se kterou se oženil v roce 1924, a s oborem, který se stal jeho osudem. Díky profesoru Syllabovi se mohl jako vedoucí ambulance na klinice záhy specializovat na neurologii, která byla dosud pěstována jednak internisty (Thomayer, Pelnář), jednak některými psychiatry (Heveroch, Haškovec), a navíc často podceňována pro svou - zvláště terapeutickou - bezmocnost. V červnu 1927 se Henner habilitoval z neuropatologie a pokračoval pilně ve své práci vědecké i léčebné, stále ještě na interní klinice. Zvolený obor rozvíjel v  širších souvislostech, nejen v  tradičním spojení s internou a psychiatrií,ale i ve spolupráci s chirurgy, především Arnoldem Jiráskem (se kterým je proto označován za zakladatele naší neurochirurgie), nebo farmakology, kteří dali neurologům do rukou řadu účinných léčiv.

Hennerova cesta k vlastní klinice byla složitější. Již v únoru 1933 byl jmenován nehonorovaným mimořádným profesorem, titul skutečného mimořádného profesora (1. 10. 1937) a vlastní kliniku získal až po odchodu dosavadního přednosty neurologické kliniky Ladislava Haškovce na odpočinek. Neurologická klinika lékařské fakulty Univerzity Karlovy, na kterou se pod Haškovcovým vedením přeměnilo původní ambulatorium už v roce 1926, byla v roce 1937, kdy ji Henner přebíral, mezi ostatními klinikami chudou příbuznou. Její lůžka byla doslova rozstrkána na několika místech v různých koutech Velké Prahy (v chorobinci na Karlově, v Masarykových domovech v  Krči). Nový přednosta získal další lůžka díky laskavosti svého bývalého šéfa také při I. interní klinice a od roku 1938 v bývalé tzv. divizní nemocnici na Karlově náměstí. Většinu prostor ale musela Hennerova klinika, přeměněná po roce 1939 na pouhé nemocniční oddělení, za války vyklidit, a vyhovující prostory získala znovu až po květnu 1945 zabráním prostor po německé klinice v  Kateřinské ulici, kde sídlí pracoviště dodnes. Válka odsunula také Hennerovo jmenování řádným profesorem. Zadostiučinění se mu dostalo až 6. září 1946, kdy mu byl titul přiznán se zpětnou platností od 1. května 1939.

Hodnotit vlastní vědecký přínos Hennera - neurologa mohou a musí především jeho kolegové a následovníci. Podle slov již zmiňovaného Vondráčka českou neurologii, kterou Haškovec založil, Henner vybudoval. Na Hennera vzpomínali a vzpomínají jako na vynikajícího učitele generace jeho žáků, ovlivněné mimo jiné vynikající učebnicí Speciální neurologie pro lékaře a mediky, opakovaně vydávanou v 50.- 60. letech, jako na obětavého a laskavého lékaře jeho pacienti z kliniky, i ze soukromé ordinace, které se vzdal až na nátlak děkana fakulty v roce 1962.

Krátce po dovršení "velebného kmetského věku" padesáti let a po skončení světové války a nacistické okupace, stanul Henner na vrcholu svých tvůrčích sil i tituly ověnčené kariéry. Vnějšími okolnostmi opožděná řádná profesura, budování kliniky v nových prostorách (a nových podmínkách na fakultě i ve společnosti), doktorát lékařských věd (1954), jmenování akademikem právě založené ČSAV (1954) i jmenování ředitelem akademické Laboratoře pro patofyziologii nervové soustavy (1956) jen potvrdily postavení Kamila Hennera na vrcholu české vědecké komunity. Jeho nepochybně zasloužená pozice otce české neurologie jako zcela samostatného oboru však přispěla, z dnešního hlediska trochu kontraproduktivně, na několik desetiletí k naprosto odděleným cestám neurologie a psychiatrie, k jejichž sbližování dnes opět dochází.

Postihnout s  odstupem desetiletí a navíc zprostředkovaně lidský profil významné osobnosti je velmi těžké. Ponechme proto výčet dobrých, ale pochopitelně i méně ceněných vlastností Kamila Hennera odborníku nanejvýš povolanému. Jeho dlouholetý spolužák, přítel, kolega - zkušený psycholog Vladimír Vondráček snesl řadu charakteristických příkladů ve třetím dílu svých "vzpomínání", a všestrannou Hennerovu osobnost vynikajícího lékaře, učitele a vědce, elegantního a zdvořilého člověka, manžela, přítele, náruživého tenisty, odvážného řidiče, milovníka přírody, zvláště lovu, ctitele vína, ale také někdy nepoučitelného a svéhlavého spolupracovníka, charakterizoval dvěma výstižnými slovy: francouzský gentleman. Své kolegy, žáky a pacienty opustil Kamil Henner koncem roku 1965, když odešel s odchodem na odpočinek. Všechny své blízké pak definitivně 27. srpna 1967.

Dr. Petr Svobodný

FOTO PRO FORUM: Jiří Ployhar