Osudy největšího koberce v Karolinu

Největší pozornost návštěvníků Vlasteneckého sálu v pražském Karolinu k sobě zpravidla poutá ručně tkaný koberec pokrývající podlahu sálu. Uprostřed koberce je zobrazen Pražský hrad, obklopený ze všech stran dalšími známými kostely, hrady a zámky z celých Čech (na snímcích). Zvídavému návštěvníkovi jsme zatím nemohli o tomto koberci sdělit o mnoho více, než co sám viděl. Střed koberce se totiž většinou ukrývá pod stoly a rozestavěnými židlemi, takže návštěvník může vidět pouze některé objekty umístěné na okrajích.

Nedávno se pracovníkům Ústavu dějin UK a Archivu Univerzity Karlovy podařilo získat některé dokumenty, které blíže osvětlují vznik tohoto výjimečného uměleckého díla. Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 3. dubna 1922 byla pražská Umělecko-průmyslová škola pověřena navržením interiéru pro Pražský hrad. Interiér byl prezentován na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži jako společná práce profesorů a žáků této školy. Jeho architekturu a celkovou dispozici navrhl arch. Pavel Janák. Podle projektu měly být strop a stěny obloženy dřevem, plochy na stěnách měly zdobit gobelíny, pro pokrytí podlahy měl být zhotoven ručně tkaný koberec. Zhotovením tohoto koberce byla pověřena speciální škola pro plošný vzor při Umělecko-průmyslové škole, a to pod vedením prof. Jana Beneše. Koberec měl představovat symbolickou mapu Čech s vyobrazením význačných měst, řek a postav charakterizujících převažující obory zaměstnání obyvatelstva v jednotlivých krajích. Středem koberce měla být Praha, respektive Pražský hrad.

Koberec navrhla Otilie Dürrová, žačka školy prof. Beneše, která byla za návrh v roce 1925 oceněna školní cenou ministerstva školství a národní osvěty. Do jaké míry se na realizaci tohoto návrhu podílel prof. Beneš s dalšími žáky jeho školy, se již asi nepodaří zjistit. Výroba koberce byla zadána dílnám Jedličkova ústavu v Praze. Výroční zpráva Umělecko-průmyslové školy za léta 1923 - 1925 uvádí, že na zhotovení koberce pracovalo po 134 dny deset dělníků, což představovalo přes 10 tisíc pracovních hodin. Konečná úprava koberce byla svěřena Akciové továrně látek kobercových a nábytkových, dříve Antonín Klazar, v Praze. Je zajímavé, že ze všech prací na zamýšleném interiéru byl nejdříve realizován právě tento koberec, a to již v prosinci roku 1924. Jak uvádí Tomanův Slovník výtvarných umělců (u hesla Jan Beneš), byl to v tehdejší době největší koberec vyrobený v Československu.

Koberec má rozměry 780 (685) x 1245 cm. Jedna z jeho kratších stran je téměř o metr menší; není to tedy pravidelný obdélník. K tomuto nedošlo nedopatřením při výrobě, ale podíváme-li se na plánek sálu, pro který byl koberec určen, (ten byl v oficiálním katalogu československé sekce Pařížské výstavy z roku 1925), zjistíme, že ani tento sál nebyl pravoúhlý a směrem od vchodu k oknům se mírně rozšiřoval. Mezinárodní výstava dekorativního a průmyslového umění v Paříži roku 1925 znamenala veliký úspěch pro československé umění a pro pražskou Umělecko-průmyslovou školu zvlášť. Výstavy se zúčastnilo 22 zemí. Z nich získalo Československo - hned za Francií - největší počet velkých cen (Grand Prix) a medailí. Československá expozice získala i ojedinělou Grand Prix avec félicitation. Ceny byly uděleny všem našim šestnácti odborným školám, medaile a čestné diplomy dostala řada jednotlivých umělců, mezi nimi i prof. Jan Beneš.

Jaké byly další osudy koberce, když se exponáty z pařížské výstavy vrátily do Prahy? Jisté je, že původní plán, pro který byl reprezentační interiér navržený Umělecko-průmyslovou školou určen, to jest umístění na Pražském hradě, se neuskutečnil. Neexistují písemné doklady o důvodech, proč se tak nestalo. Podle mínění odborníků by si umístění Janákova interiéru na Hradě vyžádalo značné stavební zásahy do historické architektury, se kterými nesouhlasil prezident T. G. Masaryk ani autor úprav hradních prostorů architekt Josip Plečnik. Původní výnos ministerstva školství a národní osvěty z roku 1922 mluví o jednoznačném určení interiéru: pro Pražský hrad. Katalog pařížské výstavy z roku 1925 uvádí však i další variantu umístění interiéru: "... nebo do budovy ministerstva školství a národní osvěty". Je tedy možné, že pochybnosti o budoucím umístění interiéru vznikly již v době trvání pařížské výstavy. Po skončení výstavy tedy převzalo celý interiér pražské ministerstvo a umístilo exponáty ve svých prostorách, ale již ne jako celek. Jednotlivé části zařízení se časem dostaly do sbírek pražského Umělecko-průmyslového muzea.

Existence unikátního koberce byla zřejmě známa architektu Jaroslavu Fragnerovi, autoru rekonstrukce budovy Karolina v letech 1945 - 1959. Vlastenecký sál v klasicistním traktu Karolina, původně sídlo knihovny a později zasedací síň Královské české společnosti nauk, upravoval architekt Fragner zcela moderně, v duchu svých představ. K pokrytí podlahy pak použil koberec z roku 1924, i když přesně neodpovídal rozměrům sálu. Díky jemu se tak významné dílo českého dekorativního umění dvacátých let našeho století dočkalo důstojného umístění a zpřístupnění veřejnosti.

Vladimír Závodský
Ústav dějin UK - Archiv UK

Foto Forum: Lenka Saulichová

Přísahy v proměnách století

Součástí promocí na pražské univerzitě byly už od 14. století přísahy neboli sponze. Každý, kdo byl (a dosud je) obdařen akademickým titulem, slibuje, že bude navěky ctít svou alma mater a nikdy se nezpronevěří zásadám, jež mu byly během studia vštípeny. Samozřejmě, že obdobné přísahy byly a jsou běžnou zvyklostí snad na všech vysokých školách. V průběhu staletí se ovšem proměňovalo ideové zaměření těchto slibů, případně univerzitní sponze sama bývala někdy rozhojněna o další přísahu. Protože Universitas Carolina Pragensis byla založena po vzoru Paříže a Boloně, můžeme s velkou pravděpodobností předpokládat, že i naše sponze se inspirovaly příkladem těchto staroslavných škol. Kromě toho známe např. z roku 1389 přísahu z univerzity vídeňské, mladší "sestry" pražského vysokého učení (založena 1364), kde promovaní slibovali, že budou povždy poslušni akademických úřadů, budou ctít své kolegy, zachovávat statuta i mír a svornost mezi kleriky a laiky i univerzitními národy. Zde tedy můžeme spatřovat samotné základy středoevropských univerzitních sponzí. Jak to v Praze vypadalo se "svorností" univerzitních národů je, myslím, všeobecně známo. Prvotní svornost přecházela záhy v nesvornost, ba averzi, která vyvrcholila odchodem příslušníků tzv. německých národů v roce 1409 po vydání Dekretu kutnohorského. V době pohusitské, kdy pražské vysoké učení zůstalo de facto omezeno na jedinou - artistickou (tj. filozofickou) fakultu, se vedle tradiční akademické sponze přísahalo i na kompaktáta, tedy základní ujednání mezi koncilem a českou utrakvistickou církví. Pražská akademie byla pak až do počátku 17. věku ústavem kališnickým, i když i zde postupem doby studovali katolíci. Vše se radikálně proměnilo po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře. V rámci rekatolizačního projektu byl položen značný akcent na školství a v první řadě na jeho nejvyšší stupeň, a proto rekatolizací prošla mezi prvními pražská univerzita. Po roce 1622 byla starobylá univerzita, založená kdysi Karlem IV., zprvu bezvýhradně svěřena do správy řádu Tovaryšstva Ježíšova, posléze, po roce 1654, kdy vznikla Karlo-Ferdinandova univerzita, zůstal jezuitům výhradní podíl na výuce na filozofické a teologické fakultě. Akademické přísahy si stále uchovaly tytéž zásady jako ve středověku, ovšem povinným doplňkem se nyní, dokonce už od roku 1650, stala také přísaha na Neposkvrněné početí Panny Marie. Ta byla uplatňována již předtím, zejména na některých španělských vysokých školách, a v Praze byla pak aplikována podle vídeňské univerzity. Zde však - na rozdíl od Vídně - právě tato přísaha, povinná pro všechny profesory i promované, zamezovala přístupu k univerzitním gradům i na univerzitní katedry (např. dominikánům, kteří na Neposkvrněné početí odmítali přísahat). Zmiňovaná přísaha zanikla až za vlády Josefa II. Pro osvícenského panovníka zajisté nenáležitá, tmářsk a přežilá byla nahrazena pouze obecnou slavnostní přísahou - sponsio solemnis v roce 1784, resp. 1785, kdy její obsah nařizovalo pro všechny vysoké školy celé monarchie dvorské nařízení. Po roce 1873 se ustálilo znění doktorských sponzí až do 20. století. Po přečtení latinského formuláře promotorem promovaní pečetili slib podnes známou formulací: "Spondeo ac policeor". Radikální proměnou prošly pražské univerzitní přísahy po roce 1950. V letech 1954 - 1966 byl dosud tradiční latinský text zaměněn za český. Tehdy, ba dokonce i po další změně vysokoškolského zákona po roce 1966, kdy se při doktorátech poznovu přísahalo latinsky, se vedle "klasického" vzpomenutí dobrodiní prokázaného vysokou školou děkovalo zprvu lidově demokratické, posléze socialistické republice a dále i dělnické třídě a pracujícímu lidu. Když ne přímo ve sponzi, pak alespoň v děkovném vystoupení jednoho z nově promovaných (text byl tomuto, vesměs premiantovi, oktrojován). Po roce 1989 se text sponzí na naší univerzitě víceméně navrátil do podoby, jakou měly přísahy po roce 1873.

PhDr. Ivana Čornejová

Diplomy v proměnách století

Pohleďte na ukázky starých diplomů, které byly v průběhu staletí vydány pražskou univerzitou. První z nich pochází ze 17. století, z období barokního, druhý je z roku 1789, tedy ze sklonku josefinských školských reforem. Další pražský univerzitní diplom je datován v předvečer revolučního roku 1848. Poslední je ukázka uděleného čestného doktorátu z šedesátých let našeho věku, tedy z období socialismu.

Děkan lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity Jiří Procháska (1749-1820), významný anatom a fyziolog, udělil diplom magistra chirurgie Františku Heislerovi 21. dubna 1779.

Diplom čestného doktora Bohumila Bydžovského, jenž mu byl udělen v roce 1965. Bohumil Bydžovský (1880 - 1969), vynikající matematik, byl v době oslav 600. výročí rektorem univerzity.

FOTO PRO FORUM: Jiří Ployhar