Ve dnech 23. - 27. 2. 1999 se uskutečnilo ve Vatikánu 5. plenární shromáždění papežské akademie Pro vita, které bylo věnováno důstojnému umírání. Mezi 72 řádnými členy akademie byl i děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, doc. MUDr. Petr Hach, CSc.
Zúčastnil jste se za Českou republiku jako jediný řádný člen jednání papežské akademie Pro vita, které proběhlo koncem února ve Vatikánu. Proč vůbec akademie vznikla a jaké plní poslání?
V únoru roku 1994 založil papež Jan Pavel II. jako svůj poradní orgán pro otázky spojené se životem papežskou akademii Pro vita, mezinárodní sbor, ve kterém jsou zastoupeni odborníci z oblasti medicíny, biologie, právních věd, filozofie, etiky a teologie. To, že se katolická církev vyjadřuje k životním otázkám, má již svou tradici. Před třiceti lety vyšla encyklika Humanae vitae, která se poprvé týkala bezprostředně problematiky spojené s počátkem života. Od té doby se neustále projevuje střet mezi světskou a věřící částí medicíny, střet v tom, co lze a nelze v lékařské práci. Pro poslední velkou encykliku Evangelium vitae zvolil papež Jan Pavel II. poměrně rezolutní formulace v otázce palčivé pro současnou biologii i medicínu, kde se velmi autoritativně vyjadřoval k problematice pokusů na lidských embryích, in vitro fertilizace a potratů. Objevovaly se reakce, že papež jako osoba duchovní nemá dostatečné teoretické krytí ze strany vědecké veřejnosti. To byl vlastně hlavní důvod, proč byla akademie založena. Smysl činnosti celé akademie spočívá v tom, aby vypracovávala stanoviska nebo určité závěry či doporučení pro papeže, dotýkající se otázek spojených se životem. Ten jich potom využívá pro formulace svých pastýřských listů nebo encyklik.
Jaké má akademie zastoupení a jak probíhá vlastní jednání?
Práce akademie je poměrně dobře organizovaná, zejména vzhledem k tomu, že její členstvo je rozptýleno prakticky po celém světě jsou tam zástupci z Japonska, Filipín, Austrálie, Jižní a Severní Ameriky, prakticky z celé Evropy, z Oceánie i z Afriky. Poměrně velkou skupinu tvoří členové, kteří jsou nějakým způsobem vázáni k Itálii, působí ve Vatikánu. Vzhledem k původu papeže je tam poměrně silná skupina odborníků z Polska, ze zemí střední a východní Evropy, Ukrajiny, několik Němců a Rakušanů (v oblasti embryologie a perinatologie jsou ze tří odborníků dva z postkomunistických států, z Chorvatska a České republiky, třetí je z Chile). Předseda jmenuje pro každé zasedání akademie určitou přípravnou skupinu, která si vybere z odborníků i mimo akademii hlavní referenty, kteří přednesou své referáty na zasedání.
Jaké téma bylo zvoleno pro letošní rok?
Zatímco v loňském roce se jednalo o nedotknutelnosti lidského genomu a možnostech moderních biologů zasahovat do genetických vlastností člověka, tématem letošního zasedání byla důstojnost umírajícího člověka. Diskutovaly se okolnosti spojené s koncem života ze všech hledisek. Vystupovali lidé, kteří hodnotili či kritizovali kritéria smrti, filozofové se zamýšleli nad tím, co to vlastně smrt je a jak ji lze definovat. Rozprava se dotýkala také distanázie, tzn. oddalování smrti za únosnou mez. Dvěma hlavními tématy byla eutanázie a asistovaná sebevražda na straně jedné, a na straně druhé nutnost definovat po stránce technicko provozní to, čemu se říká paliativní nebo terminální péče o umírajícího. To znamená nechat přírodě volný průchod s tím, že se zlidšťují podmínky konce života a na straně druhé úmyslně ukončit život tam, kde pacient je bezradný a nevidí pro sebe žádnou perspektivu. Názor byl jednoduchý v otázce eutanázie a asistované sebevraždy, jsou považovány za násilné ukončení života, a není možné s nimi souhlasit v žádném případě. Široce se debatovalo o terminální či paliativní péči. Samozřejmě se veškerým jednáním táhl jako červená nit problém vztahu mezi pacientem a jeho okolím. Bylo zdůrazněno, že umírající nesmí být sám, že to, čemu se v češtině říká doprovázení umírajícího, je nesmírně důležité pro vlastního pacienta i pro členy jeho rodiny. Zdůrazňovala se úloha příbuzenstva nebo rodiny umírajícího, do jaké míry má nebo nemá umírat ve středu svojí rodiny. U nás, v našich podmínkách, je to něco, co je těžko představitelné, protože naše zvyklosti spíš tíhnou k tomu, aby se pacient svěřil zdravotnickému zařízení. Z vlastního, osobního prožitku vím, jak je důležité, aby i konec pozemského života probíhal důstojnou formou, která vlastně do sebe vtahuje i ty, kteří jsou procesem umírání ovlivněni nebo dotčeni pouze zprostředkovaně.
Byl jste přijat jako jeden z mála představitelů našeho státu u papeže na soukromé audienci. Jaké jsou Vaše osobní pocity z tohoto setkání?
Každé zasedání akademie má svůj duchovní vrchol, kterým je přijetí u papeže. Dá se jen těžko vylíčit. Je to moment, který si musí každý prožít sám pro sebe a který nějakým způsobem musí sám strávit. Moment jistého duchovního kontaktu s ním je nesmírně dojemný a obrovským způsobem oslovuje člověka. Když jsem se poprvé zúčastnil audience u papeže před pěti lety, byl jsem upozorněn na papežovo mimořádné pracovní zatížení. Představil jsem se v latině a odpovědí mi bylo česky: "Á pán je z Prahy, už se tam těším." Poté jsme plynule přešli do velice kvalitní češtiny. Letošní setkání bylo pro mne poněkud smutné. Vnímal jsem papeže jako člověka na pokraji svých sil. Těžce unavený, vypadal, jako by se hroutil pod obrovskou tíhou. I jeho slova k sálu byla letos jaksi zastřená. Byl jsem ale opět překvapen nejen jeho otázkami, ale celou debatou, která pro mne byla úžasná a povznášející. Takový okamžik se musí prostě zažít.
Audienční sál Rafaelova galerie ve Vatikánském paláci. Účastníci 5. Plenárního shromáždění Akademie Pro vita.
Děkan 1. LF UK Doc. MUDr. Petr Hach, CSc. při setkání s papežem Janem Pavlem II.
