Po skončení úspěšné výstavy Jakuba Schikanedra ve Valdštejnské jízdárně se do Karolina vrací jeden z exponátů, zapůjčený na tuto výstavu Univerzitou Karlovou. Je to alegorie doby Karla IV., společné dílo Jakuba Schikanedra a Emanuela K. Lišky.
Tento obraz si zaslouží pozornost z několika důvodů. Především pro své neobvyklé rozměry (120 x 920 cm), které ho řadí mezi největší obrazy, jež patří do majetku Univerzity Karlovy. Dále je to skutečnost, že jde o jediný dochovaný zbytek původní umělecké výzdoby Národního divadla před jeho požárem (12. srpna 1881). Okolnosti vzniku obrazu a jeho další osudy byly mimořádně pohnuté.
Dne 12. září 1850 byl ustaven Sbor pro zřízení českého národního divadla. Projekt stavby byl 11. listopadu 1866 zadán architektu Josefu Zítkovi a základní kámen slavnostně položen 16. května 1868. Pro nové divadlo bylo třeba zajistit také důstojnou uměleckou výzdobu, proto v roce 1873 byla vypsána soutěž na malířskou výzdobu Národního divadla. Proběhla ovšem bez větší odezvy. Roku 1877 byla tedy vypsána nová soutěž a lhůta pro odevzdání návrhů prodloužena do konce roku 1878. Tato soutěž byla již hojně obeslána významnými umělci. O podmínky soutěže požádal také Emanuel Liška, který tehdy působil v Mnichově, a nezávisle na Liškovi se mezi soutěžícími umělci objevil i Jakub Schikaneder, který předložil návrh na oponu Národního divadla. Jeho návrh (který se nezachoval) byl však odmítnut. Oběma umělcům bylo vytýkáno, že jsou ovlivněni "mnichovským" realismem. Schikaneder se však přece jen uplatnil na výzdobě Národního divadla při spolupráci s Mikolášem Alšem, když prováděl jeho kartóny na zdi.
Dne 17. srpna 1880 vypsala porota novou soutěž, které se již zúčastnil Liška společně se Schikanedrem. Svůj návrh vypracovali a podali pouze v kresbě. Porota tentokrát jejich návrh nezamítla a požádala oba umělce, aby svůj návrh poslali v barvách. Na svém zasedání 30. října 1880 porota vypracovala konečný plán pro výzdobu salónu královské lóže: Vznik a sláva královské moci u tří dynastií v osobách tří českých panovníků: Přemysla, Karla IV. a Rudolfa II. Na toto téma měli podat nové návrhy Liška se Schikanedrem a Vojtěch Hynais, a to v zkráceném termínu do 21. listopadu 1880. Dne 9. prosince sdělil člen poroty Soběslav Pinkas Vojtěchu Hynaisovi, že porota dala přednost návrhům Lišky a Schikanedra. Když však oba umělci své návrhy předložili, byla jimi porota zklamána. Návrhy sice schválila, ale měla výhrady a umělce žádala, aby dali "veškerým obrazům ušlechtilejší ráz, zejména v harmonii barev". Liška i Schikaneder se snažili, aby vyhověli požadavkům komise, ale jejich dílo ani po provedených opravách nedosahovalo úrovně děl ostatních malířů, podílejících se na výzdobě divadla. Jinak přísný kritik Miroslav Tyrš se vyhnul přímému posudku jejich práce a pouze poznamenal, že "komposice je velmi pěkná a původně cítěná". Ve vzrušené náladě, která předcházela slavnostnímu otevření Národního divadla dne 11. června 1881, však umlkla veškerá další kritika a díla obou umělců byla umístěna do salónu královské lóže.
Za dva měsíce po slavnostním otevření divadla však přišel tragický 12. srpen roku 1881, kdy Národní divadlo vyhořelo a velká část jeho dosud nedokončené umělecké výzdoby byla zničena. K místnostem královské lóže byl však osud milostivý. Když byl zjišťován rozsah škod vzniklých požárem a zásahem hasičů, bylo zjištěno, že v místnostech královské lóže nic zničeno nebylo. Schikanedrovy a Liškovy obrazy byly zachráněny. Není známo, kam byly obrazy odneseny, ale jisté je, že oba umělci na jejich úpravách dále pokračovali. Výzdoba královské lóže však byla zadána Václavu Brožíkovi, jehož malby zdobí tyto prostory dodnes, a Schikanedrovy a Liškovy práce byly odmítnuty jako slabé. Verdikt výboru znamenal pro oba velké roztrpčení, přesto však přinesl Schikanedrovi jisté pozitivum. Jak uvádí největší znalec Schikanedrova díla Tomáš Vlček, stal se tento Schikanedrův neúspěch dalším krokem v procesu jeho odpoutávání od historické a akademické malby a při vyzrávání vlastního uměleckého stylu, pro který je dnes velmi uznáván a obdivován.
Další osudy Schikanedrových a Liškových maleb z královské lóže jsou nejasné. Řada pramenů, včetně Tomanova slovníku českých výtvarných umělců, uvádí, že byly zničeny požárem.
V druhém svazku Dějin Národního divadla z pera Antonína Matějčka je však jednoznačně konstatováno, že malby zůstaly zachovány. O osudu dvou z těchto obrazů, Doby přemyslovské a Doby rudolfinské - nevíme nic určitého. Zbývající obraz, věnovaný době Karla IV., se dostal do soukromých rukou a v době krátce předcházející nacistické okupaci v roce 1939 přešel do majetku Univerzity Karlovy. Podle sdělení doc. Karla Litsche, bývalého ředitele Archivu Univerzity Karlovy, jistá pražská rodina chystající se k odjezdu do emigrace věnovala tento obraz Univerzitě Karlově, kam ,vzhledem k osobě Karla IV., právem patří. Existuje darovací dopis, který se však, bohužel, nepodařilo nalézt. V letech padesátých se obraz, vyjmutý z rámu a navinutý na dřevěný válec, ocitl v tehdy ještě nezrestaurovaném Anežském klášteře, odkud byl převezen do Archivu Univerzity Karlovy. Zde ve svinutém stavu přečkal do nedávna. V roce 1998 byl obraz zapůjčen Národní galerii, kde byl zrestaurován, napnut do rámu a vystaven ve Valdštejnské jízdárně u příležitosti velké Schikenedrovy retrospektivní výstavy. Po jejím skončení se obraz 16. března 1999 vrátil do Karolina, kde byl poprvé představen při Dnech otevřených dveří 27. a 28. března 1999.
Toto Schikanedrovo dílo mnoha pohnutých osudů sice nepatří k jeho uměleckým vrcholům, ale přinejmenším je zajímavým obohacením bohaté umělecké výzdoby Karolina.
Na rozměrném obraze je řada zajímavých detailů. Je zde zobrazena například postava stavitele Petra Parléře, který předává Karlu IV. model Karlova mostu. Není bez zajímavosti, že Schikaneder v postavě Petra Parléře zobrazil sama sebe a vytvořil tak svůj autoportrét. Lze identifikovat také skupinu univerzitních mistrů nebo univerzitních studentů.
Schodiště budovy dnešního sídla Gynekologicko-porodnické kliniky 1.LF UK v Apolinářské ulici v Praze 2. Stavba v novogotickém stylu byla postavena architektem Josefem Hlávkou v roce 1875.
