Dosud nepublikovaná fotografie prof. Charváta z roku 1980Profesor Josef Charvát patří bezesporu k největším osobnostem, které kdy působily na Univerzitě Karlově. Jeho životní osudy jsou typické pro převážnou část českých intelektuálů ve 20. století. Slibná Charvátova univerzitní kariéra byla koncem třicátých let narušena okupací země, uzavřením českých vysokých škol, vězněním v koncentračních táborech. Rušivé politické vlivy se jeho životu a odborné práci nevyhnuly ani po skončení války, ale provázely ho až do konce života.*
Josef Charvát se narodil v roce 1897 na Královských Vinohradech. Na střední škole se stal skautem a skautskému hnutí zůstal věrný i v dospělosti (což mu v jisté fázi života zachránilo život). Studium medicíny, které přerušila válka, se protáhlo až do roku 1923. Po promoci nastoupil na II. interní kliniku profesora Pelnáře. Prostředí kliniky, Pelnářova osobnost, souběžná práce v teoretických ústavech lékařské fakulty a studijní cesty do zahraničí formovaly jeho vědecké zaměření. Od počátku asistentury se zaměřil na problémy endokrinologie, látkové výměny a výživy. Habilitoval v roce 1928, o pět let později byl jmenován mimořádným profesorem. Zakladatel české endokrinologie a přední badatel v oboru látkové výměny se prosadil nejen svými vědeckými pracemi o inzulínu (1925), první moderní českou učebnicí endokrinologie (Pelnář, Charvát 1935), učebnicí o vitamínech a avitaminózách (1938) a monografií o přeměně uhlovodanů (1942), ale upozornil na sebe i jako schopný organizátor - z jeho podnětu byla v roce 1937 založena Endokrinologická společnost (předsedal jí až do roku 1973). Politicky formovala Charvátův život první republika. Svůj vztah k politickým směrům, stranám a ideologiím shrnul ke konci života slovy: "... byl jsem vždy demokrat, respektive republikán... Nemám rád diktaturu ani levou, ani pravou." Pohnuté období mnichovské krize a druhé republiky postavilo Charváta v rychlém sledu před řadu úkolů: dočasně vedl II. interní kliniku německé lékařské fakulty, kterou její personál - včetně přednosty - opustil, v únoru 1939 byl pověřen prozatímním vedením II. lékařské kliniky místo profesora Pelnáře. Po vyhlášení protektorátu byl jmenován přednostou univerzitní polikliniky. S vypuknutím války byl jako rukojmí poslán do koncentračního tábora. Po svém propuštění, koncem listopadu 1939, se vrátil na uzavřenou, i když nikoliv zcela zlikvidovanou fakultu. Věznění, v době okupace snaha uchránit pro českou medicínu co možná největší manévrovací prostor, od května 1945 okolnosti kolem obnovování činnosti lékařské fakulty Univerzity Karlovy (včetně zabírání dosud německých pracovišť), politický vývoj a jeho vliv na univerzitní poměry po roce 1945 (a zvláště 1948), toto vše patří k nejdramatičtějším obdobím Charvátova života.
Od května 1945 až do září 1970 působil jako přednosta nově zřízené III. interní kliniky LF UK. Po založení Československé akademie věd byl zvolen akademikem.
V letech 1956 - 1981 řídil Laboratoř pro endokrinologii a metabolismus ČSAV. Do poválečného období spadají i jeho dvě nejvýznamnější publikace - Život, adaptace a stres (1969) a Člověk a jeho svět (1975). Ve své kariéře po roce 1945 musel profesor Charvát proplouvat mezi Scyllou a Charybdou přízně a nepřízně nových pánů. Nakolik se mu to podařilo, je obtížné soudit. Krajní polohy jeho soužití s režimem se dají zjednodušeně shrnout takto: před odstraněním z místa přednosty kliniky v 50. letech kvůli skautské a zednářské minulosti a nestranické přítomnosti ho zachránil zásah z nejvyšších míst (léčil řadu tehdejších významných politiků i jejich manželek, počínaje hlavou státu), v roce 1968 byl vážným kandidátem na prezidenta republiky, v roce 1969 mu už "normalizátoři" zabránili ujmout se funkce řádně zvoleného rektora UK. Po peripetiích života svého i života národa zemřel v roce 1984, ve věku 87 let. Pro historiky, kteří se snaží hodnotit velké osobnosti našich nedávných dějin, platí do velké míry slova, která si v deníku poznamenal sám Charvát: "Nejsem sám sebou příliš nadšen. Deník má být upřímný. Aspoň v tom smyslu, že to, co se zapíše, má být subjektivní pravda (čímž není řečeno, že všecko, co vím, a všecko, co si myslím, přijde do deníku: je mnoho věcí, které si netroufám nebo nechci napsat a raději o nich mlčím, než bych psal něco falešného)."
Dosud nepublikovaná fotografie prof. Charváta z roku 1980
PhDr. Petr Svobodný (1958), historik, pracovník Ústavu dějin UK a Archivu UK. Zabývá se především dějinami věd a vzdělanosti, především dějinami medicíny a lékařských fakult. V roce 1999 vydal Dějiny pražských špitálů
a nemocnic (spolu s Dr. L Hlaváčkovou).
