HISTORIK UMĚNÍ
(A UMĚLEC ŽIVOTA)

JOSEF CIBULKA (1886 - 1968)

"Dovedl udržeti v pozornosti každého," vzpomínala po letech na jeho předválečný proseminář Anna Masaryková."Ani na přednáškách, tím méně v seminářích, nebylo postranních řečí, ani tiché nudy. Všechny přednášky i seminární cvičení prof. Cibulky byly svým obsahem i podáním dynamické. Vycházely z předpokladu stálého vývoje. Z psychologie změn společenských i z psychické náplně měnícího se tvaru."

Josef Cibulka, rodák z Ústí nad Orlicí, absolvoval gymnázium v blízké Litomyšli, po maturitě vystudoval teologii na České koleji v Římě a přijal kněžské svěcení. Zprvu se zdálo, že jeho životním osudem se stane hudba. Systematický zájem o dějiny umění shledáváme u něj až během první světové války, kdy pobýval ve Vídni. Svůj doktorát si Cibulka nostrifikoval na tamní univerzitě, kněžské povinnosti nezanedbával (sloužil dokonce rekviem u dvora za zemřelého císaře Františka Josefa I.), ale především pilně navštěvoval seminární cvičení Josefa Strzygowského a přednášky Maxe Dvořáka. Zrod samostatného československého státu znamenal - pro tehdy již uznávaného pedagoga i vědce - povolání k novým úkolům. Na pražské teologické fakultě (mimořádná profesura 1922, řádná 1926) přednášel dějiny církevního umění a křesťanskou archeologii. V roce 1927 se Josef Cibulka habilitoval také na filozofické fakultě české univerzity. Podkladem k habilitačnímu řízení byla jeho pozoruhodná kniha o ikonografii Ukřižovaného. Se služebně staršími kolegy, profesory Matějčkem a Birnbaumem, spojilo Cibulku záhy nejen společné pracoviště, ale i osobní přátelství. Při četbě korespondence a memoárů z dvacátých a třicátých let před námi velmi plasticky vyvstává "abbé Cibulka", umělec života, duchaplný muž nevyčerpatelného humoru a životní energie, bystrý pozorovatel a glosátor všech a všeho okolo sebe, zároveň však pečlivý vědec, odborník univerzálního rozhledu, jakých se v naší umělecké historiografii najde jen málo. Meziválečné období je pro něj obdobím vrcholných vědeckých výkonů. V pozadí Cibulkovy osobnosti učence a pedagoga tušíme však i další rozměr.

Spolu se členy proslulé "šestky", která zdaleka nebyla jen stolní společností milovníků dobré krmě a znamenitého vína, rozhodoval pod klenbou vinárny pánů Goldhammera a Čebiše v Křemencové ulici či v baru Obecního domu o odborném bytí a nebytí svých mladších kolegů. Právě v uzavřeném kruhu "šestky" se na přelomu složitých let 1938 a 1939 rozhodlo o Cibulkově pověření novým a závažným úkolem - vedením pražské Národní galerie (přesněji Státní sbírky starého umění). Změny, které v galerii jako její nový ředitel zavedl, byly převratné a téměř všechny obrátily dosavadní situaci k lepšímu. Důvodů bylo několik. Změnila se obecná funkce kultury, která (zase jednou) nahrazovala politiku.

S touto změnou přišel i nový vztah nadřízeného ministerstva k veřejné umělecké sbírce: z nepříliš chtěného přívěsku prvorepublikové administrativy se galerie stala rozmazlovaným a dobře živeným dítkem protektorátních úřadů. Galerie (fungující poprvé v historii pod označením "národní") byla tak chápána i jako významný nástroj k udržení identity národa. Nový ředitel dovedl za tohoto stavu vytěžit pro galerijní sbírky maximum. Se šarmem a diplomatickým taktem dokázal během tří - čtyř let zařídit snad vše, oč se jeho zahořklý předchůdce, Vincenc Kramář, marně pokoušel dvě desetiletí. Cibulka rychle navázal zpřetrhané kontakty se starožitníky a soukromými sběrateli. Jeho kněžský stav mu otevřel dveře církevních sbírek. Politické poměry vrhly na umělecký trh díla, jaká by galerie za normálních okolností získávala jen stěží. Dvojnásob to platí o nákupech v cizině (zmiňme jako pars pro toto alespoň akvizici Van Dyckova obrazu z Berlína, již Cibulka kouzelně odůvodnil skutečností, že "tento obraz je v Německu, pokud se týče sujetu, těžko prodejný" (jde o neárijský výjev s Abrahamem a Izákem). Abbého "diplomacie viržinka a koňaku" nesla své ovoce také jinde. Až na výjimky dokázal minimalizovat zásahy německé okupační správy do chodu galerie a sbírky pod jeho vedením nejen že přežily válku beze ztrát, ale byly bohatě rozmnoženy. Nic z toho nebylo samozřejmě zadarmo: ve smyslu hmotném i - mravním. Jen z matných náznaků se dnes domýšlíme, kdo všechno asi byl v oněch letech hostem páně profesorových opulentních obědů, připravovaných Cibulkovou výtečnou kuchařkou. Teprve nyní se přesněji mapuje rozsah uměleckého bohatství, které během 2. světové války plynulo do galerie z konfiskátů gestapa, schutzpolizei a z bezedných depozit Úřadu pro konečnou úpravu židovské otázky. Po válce se Josef Cibulka vrátil na obě znovuotevřené fakulty, teologickou a filozofickou. Jeho seminář křesťanské archeologie se stal, paradoxně ke svému názvu, líhní uměleckých historiků, specializovaných na barokní umění. Únor 1948 přivodil zánik legendární profesorské generace, Cibulkův seminář byl zrušen, řada učitelů i čerstvých absolventů putovala v lepším případě do muzeí a památkových středisek, v horším pak do trestných vojenských praporů nebo rovnou do komunistických koncentračních táborů. Katolickou bohosloveckou fakultu vyčlenila nová státní správa v roce 1952 ze svazku Univerzity Karlovy a odsunula ji do Litoměřic. Tam s ní odešel i Josef Cibulka. Až druhá polovina padesátých let, a zvláště pak léta šedesátá, přinesla oživení. Abbé opět mohl (byť s omezeními) psát, cestovat, navázat zpřetrhané styky s kolegy a bývalými žáky. Cibulkův skon přišel v čase oživených nadějí, vystřídaných opětovným utužením nesvobody. Jeho smrt byla symbolem konce jedné "kunsthistorické" epochy. Jestliže česká historiografie umění ve dvacátém století vytvořila konzistentní školu, pak je neodlučitelně spjata se jménem prof. Josefa Cibulky - vědce evropského formátu, jehož životní příběh v sobě nese tak mnohé ze všeobecného českého osudu ve 20. století.

Vít Vlnas

Foto pro Forum: Archiv Národní galerie v Praze

Doc. PhDr. Vít Vlnas (1962) je vedoucím Archivu Národní galerie v Praze. Přednáší dějiny raného novověku na Pedagogické fakultě UK.

Portrét Josefa Cibulky od Maxe Švabinského

Foto pro Forum: Jiří Ployhar