Z funkce rektora odchází s vědomím, že v činnosti, která byla započata, se bude pokračovat. O tom vypovídá zvolení nového rektora, který byl jeho blízkým spolupracovníkem.
Mohl byste připomenout atmosféru začátků Vašeho působení na UK před deseti lety, když jste se stal členem kolegia rektora Palouše?
Začátek byl ve znamení celkového přebudování univerzity. Bylo to pochopitelně velmi obtížné, existoval tu totalitní model toho, jak má univerzita fungovat, zatížený všemi břemeny, která komunismus přinesl (masivní institut marxismu-leninismu, existence nomenklaturních funkcí, mnozí lidé se provinili vůči univerzitě a jejím pracovníkům, univerzita neměla samosprávný charakter, neexistence akademických svobod a univerzitní samosprávy). K tomu přistoupily i otázky rehabilitace, tj. pokusit se napravit zlo spáchané na učitelích i studentech, pozvat ke spolupráci osobnosti, vyhnané z učitelského sboru a k tomu ještě rehabilitovat studenty, kterým bylo znemožněno dokončit studium na UK. Velké změny byly však i reorganizačního charakteru: velmi rychle jsme na základě rozhodnutí federálního shromáždění inkorporovali tři teologické fakulty, museli jsme vytvořit fakultu sociálních věd z původní fakulty žurnalistiky, zřizoval se ústav CERGE, a prof. Palouš inicioval vznik Institutu základů vzdělanosti (měl vnést do odborných předmětů základy filozofie). Vznikl také Institut teoretických studií, velkým úkolem bylo i vytvoření mimouniverzitní struktury demokratických orgánů, které zastupovaly vysoké školy - jako například Radu vysokých škol. Rektor Palouš se velmi intenzivně podílel na vzniku Klubu a poté Konference rektorů. S tím vším samozřejmě velmi úzce souvisela příprava nového vysokoškolského zákona, který byl přijat v roce 1990. Nepochybně šlo o velikou práci, nikdo z nás neměl nikdy šanci vést a řídit vysokou školu či fakultu, museli jsme se to učit za chodu. Změnilo se i pojetí rektorátu od vrchnostenského orgánu k servisní organizaci. Bylo to období mimořádně náročné a velmi namáhavé. Jinou podobu pak měly měsíce a roky mého prvního rektorského období. Mnoho věcí již fungovalo, byli jsme samosprávnou a autonomní institucí. Byly vytvořeny základní meze naší činnosti - jako byl VŠ zákon, vnitřní předpisy a statut UK. Přišly však zase jiné úkoly. Tím základním se stala modernizace univerzity a s tím související problém evaluace: bylo nutné zhodnotit úroveň univerzity v oblasti vzdělávání a vědy. Výsledky se pak reflektovaly do činnosti jednotlivých fakult ve smyslu zvýšení nároků na vědeckou i pedagogickou práci. To se pak velmi pozitivně promítlo do dalšího vývoje univerzity. Pod slovem modernizace jsme tehdy chápali vylepšení laboratoří, přístrojového a počítačového vybavení. UK se rozhodla budovat elektronickou univerzitní knihovnu, propojila fakulty a vytvořila si základ, který nám dnes závidí i leckteré západní univerzity. Ovšem modernizací je třeba rozumět i změnu chování univerzity v oblasti vědy a vzdělání. Mnohé obory si obnovily své postavení velmi rychle, obecně však bylo nutné překlenout čtyřicetiletou propast izolace, kterou vytvořil komunismus, propojit vědecká pracoviště se zahraničními. Patřilo k tomu i posouzení funkčnosti mezinárodních smluv, které v prvním nadšení po r. 1990 vznikly. Bylo nutné učinit mezinárodní spolupráci funkční a plnohodnotnou. V tomto období se vytvořila rovněž i koncepce univerzity, která získala obecný souhlas akademické obce, stanovily se priority rozvoje univerzity i jejich fakult.
Ve funkci rektora jste se setkal s celou řadou osobností. Které z nich se řadí mezi nezapomenutelné?
Možnost potkávat lidi a rozmlouvat s nimi je jistě jedna z nejpříjemnějších věcí v rektorské funkci. Vybavuje se mi například Sir Karel Popper, Simon Wiesenthal či Mstislav Rostropovič. Bylo obdivuhodné, když jsme se s Popperem setkali a on mi vyprávěl o svém mládí, životě a o tom, co je pro něj smysl života. Bylo to neobyčejné...
U Wiesenthala to bylo opět něco jiného, co se mi zapsalo do paměti. Hovořili jsme o jeho studiu v Praze v meziválečném období. Vyložil mi tehdy, proč musel jít studovat do Čech - v Polsku byl tehdy numerus klauzus pro Židy. Zeptal jsem se ho, s jakým prostředím se tady setkal. Léta v Čechách označil za nejkrásnější a nejšťastnější dobu svého života. Šlo také o jisté vysvědčení pro úroveň demokracie v meziválečné České republice. Na setkání a několik dlouhých rozhovorů s Rostropovičem nikdy nezapomenu. Je hluboce lidský, plný humoru i pochopení a přitom neochvějných zásad.
Během deseti let práce jste musel řešit i nepříjemné záležitosti a problémy...
Jistě. Tak například odcizení testů na Právnické fakultě mělo velký mediální ohlas a velký dopad. Vzpomínám si také na nelehkou situaci, která vznikla na Katolické teologické fakultě. Tyto dva problémy považuji za nejvážnější. Pokud jde o KTF, jde o problematiku chronického rázu, která vyplývá ze zatížení některých osobností této fakulty syndromem minulosti - úzkostí, obranářským postojem - a projevuje se uzavřeností fakulty navenek. Z toho vyplývá vše další. Jde však o cosi, co tuto fakultu diskvalifikuje nejen ve vztahu k ostatním světským i duchovním fakultám univerzity, ale i vzhledem k teologickým fakultám ve světě. Jsem však optimista a myslím si, že to lze řešit příchodem nových mladých osobností.
Druhá záležitost je jiného rázu. S časovým odstupem bez emocí a v trochu klidnější atmosféře to chápu spíše jako útok na dobré jméno univerzity. To ovšem nemění nic na věci, že k prozrazení testů došlo - zdůrazňuji u jednoho zkušebního termínu - ale existence korupce na PF UK nebyla dosud prokázána.Ve vedení UK jsme se kromě poctivé snahy o nápravu věcí pokusili zjistit skutečný stav přijímacího řízení na univerzitě, zda potřebuje vylepšit či změnit.
K tomu sloužila rektorská anketa o přijímacím řízení a dále práce komise, kterou jsem ustavil. Ta přinesla jisté výsledky, se kterými byla seznámena vědecká rada i akademický senát univerzity a fakulty. Myslím si, že i jiné univerzity a fakulty v této souvislosti pochopily, na jak křehké půdě se pohybujeme, co vše se může stát a jaké problémy musíme řešit.
Myslíte, že některé záležitosti zůstávají k dorešení novému vedení?
Je to již zmíněné přijímací řízení, které je v kompetenci fakult. My jsme dali jisté impulzy, ale záleží na nich, jak to budou vnímat. Další věcí je nepochybně 17. fakulta - udělali jsme maximum proto, aby obsahový návrh této fakulty mohl být akreditován, vědecká rada UK k tomu dala svůj souhlas takřka jednomyslně. Uvidíme, jak dopadne zasedání AS UK na konci ledna. Nevím ovšem, zda podpis na žádosti o akreditaci ještě stihnu. Otevřenou otázkou zůstává i výstavba sportovního areálu na FTVS, který by mohl být protějškem Hostivařského areálu. Ten považuji za další mimořádně významný zisk pro univerzitu. Myslím si však, že těch nedořešených problémů příliš nezbylo.
Budete nyní pokračovat ve své, vlastně nikdy nepřerušené činnosti na PF UK - jaké jsou Vaše další cíle a plány? Změní se Váš rytmus života?
Rytmus života je stálé téma našich rodinných rozhovorů. Myslím, že jsem s tím již začal - musím ho zvolnit, vrátit se ke svému původnímu životnímu stylu, včetně větší fyzické zátěže. V oblasti vědecké práce na mne čeká řada vážných úkolů - účast na mezinárodním projektu, realizace velkého projektu o vývoji našeho práva v letech 1945 - 1990, vydání druhého dílu učebnice věnovaného tomuto období, splnění dalších literárních závazků, které jsem musel v minulých letech odložit a samozřejmě i výuka na právnické a filozofické fakultě, ze které již nebudu vytrhován rektorskými povinnostmi.
Co přejete univerzitě do dalších let?
V podstatě se mi splnilo upřímné přání, které jsem choval v hloubi duše - aby byla zajištěna kontinuita vedení univerzity. Ne, že bych s tím spojoval nějaké své osobní tužby, ale proto, že si myslím, že takové velké instituce jako jsou univerzity, by neměly procházet každé tři nebo šest let otřesy, které změní jejich podobu...Pokud to ovšem není nezbytně nutné! Stav, který nastal ve vedení univerzity, tedy zajištění kontinuity, mě upřímně potěšil. Rektorskou volbu chápu jako výraz důvěry v současné vedení univerzity, jako potvrzení toho, že jsme šli správnou cestou.
Během návštěvy delegace UK v prosinci 1999 ve Vatikánu se uskutečnila u papeže Jana Pavla II. Při večerním zasedání v římském chrámu Santa Croce in Jerusalemme bylo pěti osobnostem uděleno vysoké papežské vyznamenání Pro eclesia et pontifice. Mezi nimi byli tři představitelé Univerzity Karlovy (rektor UK, prof. K. Malý, děkan HTF UK, Prof. Z. Kučera a historik HTF UK doc. J. B. Lášek), další dva patří mezi čestné doktory UK.
Připomínka univerzitního jubilea. Přijetí delegace Univerzity Karlovy na Pražském hradě (duben 1998).
Momentka z udílení čestných doktorátů. Rektor UK na snímku s novým dr.h.c. UK z r. 1999 prof. Luziem Wildhaberem, výraznou osobností světové právní vědy.
Standardní situace po skončení jedné z tiskových konferencí. Rektor UK žádán o interview.
Setkání s litevským prezidentem Valdasem Adamkusem.
