Nebýt skvostného mramorového náhrobníku ve Velké aule Karolina, asi by jméno mistra Matouše Kollina z Chotěřiny (1516 1566) upadlo do zapomnění, přestože patřil k nejznámějším učencům a pedagogům své doby. Kollin byl učencem nového ražení. Proslul svým ryze humanistickým zaměřením na antickou literaturu a jazyky, které se jen ztěžka prosazovalo proti zaběhané středověké univerzitní výuce. Jeho životní dráha se až nápadně podobá stovkám osudů českých humanistických vzdělanců. Pocházel z městského prostředí, původem z české rodiny Kalinů z Kouřimi (podle dobových zvyklostí používal latinizované jméno Collinus), odkud se vydal za vzděláním nejprve na univerzitu do Prahy a poté roku 1530 do saského Wittenberka, kde strávil na studiích téměř deset let. Zde byl žákem Lutherova následovníka a slavného pedagoga Filipa Melanchthona.
S jeho doporučením se vrátil po mistrovské promoci do Prahy a roku 1541 získal místo profesora na pražské akademii. Nezávislé postavení mu zajišťovala nadace, z níž byly financovány výklady o Homérově Illiadě v řeckém jazyce a přednášky o klasických autorech. Kollinovy náboženské sympatie k luterství a humanistická orientace byly však zdrojem věčných sporů s konzervativně smýšlejícími karolinskými mistry. Jenom díky svým přátelským stykům s českou humanistickou šlechtou mohl pokračovat v řeckých lekcích, když si zřídil soukromou školu v Karolinu, kde vyučoval urozené synky a bohaté měšťany. Jeho školou prošli příslušníci známých šlechtických rodů Dietrichštejnů, Hodějovských, Lichtenštejnů, Lobkoviců, Vřesoviců, v jeho škole vyučovali pozdější univerzitní učitelé a prošla jí významná část české inteligence předbělohorského období. Nakrátko sice zavládlo mezi karolinskými mistry a Kollinem příměří, takže se mohl roku 1555 vrátit za univerzitní katedru, ale nové obvinění ho roku 1558 definitivně zbavilo profesury. Ani přímluvy u císaře Ferdinanda I. nevedly k úspěchu, takže se musel vrátit k soukromému vyučování a literární činnosti. Byl autorem četných latinských básní, hymnů a ód, oslavných veršů, latinsko-česko slovníků a gramatik vesměs školského charakteru, které významně ovlivnily podobu českého literárního humanismu konce 16. a počátku 17. století. Jeho nelehkou životní pouť jakoby ztělesňoval osud Kollinova památníku (pohřben byl roku 1566 v Betlémské kapli), který nechal pro karolinskou velkou posluchárnu rok po jeho smrti zhotovit Kollinův vděčný žák, údajný potomek byzantských císařů Jakub Palaeologus. Pro odpor bývalých kolegů byla však pamětní deska umístěna na karolinském nádvoří, odkud se přestěhovala až roku 1875 nejdříve do prvého patra karolinské budovy a teprve při rekonstrukci sídla pražské univerzity po roce 1945 se dostala na zamýšlené čestné místo ve velké aule.
Detail Collinova náhrobníku s latinskými verši v listech olivy
Spis Descriptiones affectuum s vlastnoruční dedikací M. Šebastiána Aerichalka Mistru Matouši Collinovi z roku 1546
Náhrobník M. Matouše Collina z Chotěřiny z Betlémské kaple s rodovým znakem, získaným roku 1542 (dnes v Lapidariu Národního muzea v Praze)
Pamětní deska M. Matouše Collina ve Velké aule Karolina (1567). Památník ze sliveneckého mramoru s portrétem vyučujícího profesora a řeckým nápisem velebícím jeho pedagogické a literární úspěchy, pevnost a stálost ve víře.
Oslavná báseň M. Kollina popisující vjezd císaře Ferdinanda I. do Prahy (1558)
