"Chci svým žákům ukázat, na jakých základech spočívá evropská kultura a co lze vyčíst ze starověkých dějin pro zákony vývoje lidstva i v dnešní době. Mým cílem je sloužit klasické archeologii tak, jak je to zapotřebí v naší kulturní oblasti...", řekla v roce 1947 prof. Růžena Vacková v rozhovoru pro Lidovou demokracii. To ovšem netušila, že za rok bude donucena opustit své pracoviště na katedře klasické archeologie na FF UK, aby svůj oblíbený předmět tajně aktualizovala před posluchačkami komunistických věznic.
Růžena Vacková se narodila v roce 1901 ve Velkém Meziříčí. Na její myšlenkový vývoj a postoj k životu měla podstatný vliv intelektuální a svobodomyslná rodina. Gymnaziální studia ve Vyškově a v Brně ukončila v roce 1920. Zájem o dějiny umění a archeologii ji přivedl ke studiu na Filozofické fakultě pražské univerzity. S úmyslem finančně nezatěžovat rodinu, působila v prvních dvou letech studií jako vychovatelka v rodině lékaře a spisovatele Františka Šambergera, a později, od ledna 1923, byla asistentkou Ústavu pro klasickou archeologii. Po příchodu do Prahy navázala užší kontakt s řadou mladých komunistických intelektuálů, zejména s členy skupiny Devětsil, kteří ji zaujali idejemi blízkými humanisticky laděné rodinné atmosféře. Záhy však poznala, že jejich marxistická doktrína ji neuspokojuje. Hledala dál své místo v myšlenkovém světě a intenzivně se věnovala studiu. V roce 1925 předložila ručně psanou obsáhlou dizertační práci Studie k vývoji portrétu (Antika). Její oponenti, kunsthistorik prof. K Chytil a klasický archeolog prof. H. Vysoký, tuto práci - pro řadu nových myšlenek a bystrých postřehů a jako cenný příspěvek k vývoji starořeckého portrétu - hodnotili velmi kladně. Vacková získala v roce 1925 doktorát filozofie, a odjela do Říma. pokračovat v dalším bádání o tématu své dizertační práce. Výsledkem byla rozsáhlá studie Římské historické reliéfy, Formální vývoj (1929), která se stala základem pro udělení veniae docendi (1930). Druhý díl, zabývající se myšlenkovým základem římské kultury a hlubším vztahem římského umění k východním provinciím - Římské historické reliéfy, Obsahový vývoj (1936) musela bránit před nekompetentní kritikou docenta klasické archeologie brněnské Masarykovy univerzity G. Hejzlara. Obranou proti kritice Gabriela Hejzlara vydala vlastním nákladem. V roce 1939 vychází Sokrates, vychovatel národa, stať plná aktuálních myšlenek o osobním obětování života, za život celku. R. Vacková, mladá půvabná žena se značným odborným rozhledem nejen v dějinách umění, antické filozofii a kultuře,ale i v psychologii a sociologii, přispívala od třicátých let až do roku 1942 téměř denně do novin a časopisů. Její záběr byl široký - píše recenze odborné i krásné literatury, statě o malířích i jejich nekrology, recenzuje časopisy Věda a život a Černého Kritický měsíčník. Velkou láskou a současně i zdrojem etiky bylo pro ni divadlo. Rozuměla jeho potřebám, znalost antického dramatu jí dovolovala hlouběji chápat umělecké výboje na tomto poli. Její zasvěcené divadelní kritiky, které nepostrádaly vtip ani břitký úsudek, se objevovaly hned po premiéře. Ještě dnes je musíme obdivovat, stejně jako celou její bohatou teatrologickou tvorbu. Profesní i osobní život prof. Vackové byl úzce spjat s dějinným osudem Československé republiky a československé společnosti. Vysokoškolskou katedru musela poprvé opustit po uzavření českých vysokých škol, počátkem německé okupace, 17. listopadu 1939. Navázala na zkušenosti získané jako externí spolupracovnice Ottova slovníku naučného a aktivně působila v redakci Slovníku jazyka českého. V těžkých podmínkách okupace napsala v roce 1942 Výtvarný projev v dramatickém umění, knihu, která mohla vyjít až po válce. Věnovala ji památce svého bratra MUDr. Vladimíra Vacka, švagra doc. MUDr. Alexandra Gjuriče a jejich přítele MUDr. Františka Procházku popravené v roce 1944 za protiněmecký odboj, a mamince, zemřelé ze žalu nad ztrátou svých nejbližších. Růžena Vacková se během války zapojila do ilegálního hnutí; 2. února 1945 byla zatčena a uvězněna na Pankráci. Před smrtí ji zachránil konec války. Ve třicátých letech se považovala za agnostičku a silně pociťovala vědecké nejistoty doby, podmíněné "filozofickými zmatky liberalismu a nepřijatelností idejí marx-leninských". To ji přivedlo ke studiu katolické filozofie a k přesvědčení, že je pro ni nejpřijatelnější "jediná cesta, cesta katolického vyznavačství a katolické církve". Po válce nachází její duchovní zvrat odezvu i v činnosti praktické. Stala se lektorkou katolické univerzity Studia catholica (zal. františkánem P. Janem Ev. Urbanem), přednášela na Akademických týdnech pořádaných dominikánem P. Metodějem Habáněm, vstoupila do katolického společenství Rodina. V roce 1947 byla jmenována mimořádnou profesorkou klasické archeologie (s platností od 1. května 1941). Po lékařce Miladě Paulové byla druhou ženou, kterou se stala profesorkou Univerzity Karlovy. Na svých přednáškách zaujala šíří a pestrostí výkladu, řadou provokujících postřehů názorně dokumentovaných na obrazových ukázkách i plastických antických modelech. Dokázala navázat se studenty úzký kontakt. 25. února 1948 se s nimi zúčastnila protikomunistické studentské demonstrace - pochodu za prezidentem Benešem na Hrad. Byla tak přímým účastníkem největší akce nesouhlasu s nástupem totalitní moci. Jediná z profesorů Univerzity Karlovy se na schůzi profesorského sboru Filozofické fakulty postavila proti vylučování profesorů a studentů. "Byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud", řekla před zástupci akčního výboru. Její slova se naplnila 7. února 1952. Byla zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena na 22 let těžkého žaláře "pro špionáž ve prospěch Vatikánu a USA". Prošla postupně věznicemi ve Znojmě, Novém Jičíně, Pardubicích, Praze, Opavě, Ilavě a Ostrově nad Ohří. Vězení chápala jako mravní výzvu. Pro spoluvězeňkyně se stala autoritou i "jejich Růženkou". Byla jim vzorem i útěchou. Vyprávěla jim antické báje, vedla s nimi rozpravy o filozofii Tomáše Akvinského, hovořila s nimi o umění a jeho dějinách, o složitých teoretických problémech, jež by jinak řešila se svými studenty. Rozhodnutím soudu v Karlových Varech byla v roce 1967 - po dlouhých patnácti letech věznění - podmínečně propuštěna. V době Pražského jara se stala členkou ústředního výboru Spolku politických vězňů K 231. V létě 1969 je plně rehabilitována, o tři roky později derehabilitována a v roce 1975 rehabilitována částečně. Jako jedna z prvních podepisuje Chartu 77. Vrátila se k tématu, které ji zaujalo po ukončení války a ve vězení je promýšlela. Na základě zachovaného rukopisu vyšla v roce 1993 posmrtně její poslední práce - Věda o slohu.
Zemřela 14. prosince 1982, a byť jí prezident ČR Václav Havel udělil v roce 1992 Řád T. G. Masaryka in memoriam, slova Josefa Zvěřiny o prof. Růženě Vackové stále platí: "Náš národ, který neoplývá talenty, hospodaří s nimi hanebně. Už nikdy nepochopí, jak ublížil této velké ženě. Ano, patří k velkým ženám našeho národa, i když to ví tak málo lidí."
PhDr. Zdeněk Pousta je pracovník Ústavu dějin - Archivu UK. Zabývá se především českými novodobými dějinami.
