Den začíná termoskou s horkou vodou

Celá řada lektorů Univerzity Karlovy okusila svůj "chlebíček" na stážích na zahraničních univerzitách. Oslovili jsme Mgr. Ludmilu Novákovou, která přednášela český jazyk v nejlidnatější zemi světa - v Čínské lidové republice.

Jaký je váš vztah k UK?
"Vystudovala jsem Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a od roku 1961 na ní nepřetržitě učím, vyjma zahraničního působení (tři roky v Polsku a rok v Číně - pozn. autora).

Kdy jste dostala nabídku v Číně přednášet a jak těžké bylo vaše rozhodování?
"Na jaře 1992 přišel požadavek z čínské strany na českého lektora - bohemistu pro Pekingskou univerzitu cizích jazyků (fakulta jazyků východní Evropy). Byla uvedena jména tří učitelů, kteří v předchozích letech učili čínské stážisty v Praze na Filozofické fakultě. Mezi nimi jsem byla i já. Odjíždět s představou, že neumíte jazyk, a ani nemáte perspektivu se během jednoho roku čínsky naučit, byl určitý hazard."

Co vás pro příjezdu do Pekingu nejvíce zaujalo?
"Zaujala mě země jako taková. Je v ní všechno úplně jiné a současně ve své podstatě vše stejné jako u nás."

Koho jste učila?
"Převzala jsem skupinu deseti hochů, kteří studovali ve druhém ročníku a s naším jazykem si zrovna ještě netykali. Měla jsem sice ze začátku k dispozici asistentku, ale její čeština byla horší než čeština nejchytřejšího studenta ve skupině. Studium bohemistiky na univerzitě je čtyřleté a noví studenti se přijímají jednou za čtyři roky. Kromě toho jsem učila aspirantky - tři výborné a chytré studentky. S nimi jsme spolu s čínským kolegou prováděli překlady z čínštiny do češtiny."

Můžete srovnat mentalitu našich a čínských studentů?
"V Číně jsem působila v roce 1992/93 a i za ten pouhý rok se země měnila před očima. Poprvé jsem se s Číňany setkala na FF UK v šedesátých letech. Všichni chodili ve stejných šatech, byli nesmírně tiší, pasivní, ale hrozně milí a schopní biflovat slovník od A po Z. Ty, které jsem poznala v osmdesátých letech, byli už úplně stejní jako naši študáci. Někoho studium bavilo, jiného tak napůl a dva se objevili až v letním smestru, když se dozvěděli, že budou dělat zkoušku. Ale základní rozdíl tu je: Číňané mají zvyk učit se všechno nazpaměť. Ovšem právě to, že mají vycvičenou paměť, jim na druhé straně pomáhá a rychle se učí cizí jazyky. Snažila jsem se, abychom nad určitým problémem diskutovali. Ale změnit jejich mentalitu nebylo lehké. Studenti v Číně mají jen přednášky, ve vyučovací osnově úplně chybí semináře, nejsou zvyklí se aktivně zapojovat. Jeden příklad: když přicházel čas zkoušek, řekla jsem svým studentům, ať si vyberou pět probraných témat, o kterých se budeme při zkoušce bavit. Čas běžel a dlouho se nic nedělo. Termín se už nezadržitelně blížil, tak jsem se zeptala, jaká témata si vybrali. Nejšikovnější student ze skupiny se na mě podíval a odvětil, že oni nemají právo něco si určovat. I mladá generace je pořád dost pasivní a poslušná, přestože tak činí už dost nerada. Třeba na univerzitě jsem nepotkala jediného studenta s cigaretou. Ale když jsem jela se svou skupinou na výlet, najednou jsem zjistila, že většina kouří."

Má nějaký vliv na chod univerzity komunistická strana?
"Na to vám nedokáži přesně odpovědět. Ale nepochybně má. V praxi si to řeší každý po svém. Když jsem se s kolegy bavila o politice, někdo mluvil naprosto otevřeně, někdo byl velmi zdrženlivý. Jeden konkrétní zásah jsem alespoň zažila na vlastní kůži. Když jsem své skupimě chtěla promítnout dokumentární film o listopadu 89, zasáhla vyšší moc. Na druhou stranu, kolega, co měl na starost aspirantky, to prostě risknul a děvčata viděla film dokonce dvakrát."

Kde jste bydlela, jak jste se stravovala?
"Univerzita má svůj velký ucelený komplex, kde jsou objekty fakult, koleje, menzy, byty učitelů a zaměstnanců. Koleje čínských studentů jsem neměla příležitost si prohlédnout, ale vím, že k našemu komfortu mají daleko. Například moje desetičlenná skupina bydlela v jedné místnosti, kde byly dřevěné palandy, o skříně a stoly se museli podělit. Zahraniční studenti bydleli ve zvláštní koleji, kde byly skromné dvoulůžkové pokoje. Pro zahraniční lektory je připravena moderní dvoupatrová budova s dvou a třípokojovými příjemně zařízenými byty. Zpočátku jsem se stravovala v menze pro zahraniční studenty. Vařili dobře, typicky čínská jídla, jenže jídelníček byl v čínštině, takže jsem nikdy nevěděla, co jsem si vybrala. Pak jsem si většinou vařila sama. V obchodě se daly kupovat polotovary, také typicky čínské, takže to nebyl problém. Čínskou kuchyni mám nesmírně ráda. I v Praze si často zajdu k nějakému originál čínskému stánku."

Jak vypadá v Pekingu doprava?
"Peking měl v té době oficiálně sedm miliónů obyvatel, neoficiálně se hovořilo o dvojnásobném počtu. Hromadnou dopravu zajišťovaly především autobusy, jednu nepříliš dlouhou trať metro, po okrajových částech pár tramvajových linek. O úrovni dopravy je lepší se nešířit. Ale už vím, co znamená skutečný nával. Známým čínským dopravním prostředkem zůstává kolo."

Jak se čínský student dostane na vysokou školu?
"Na fakultu posílají studenty organizace a podniky podle určitého klíče. Do jaké míry funguje, či nefunguje nějaká protekce, nedokážu odhadnout. Divila jsem se, že mám ve skupině jen samé mladé muže. Vysvětlili mi, že instituce mají zájem výhradně o ně. Studium v Číně je údajně obtížné na střední škole. Devět z deseti kluků, které jsem učila, chtělo původně studovat angličtinu, pak se smířili s češtinou. Většina si uvědomila, že jako bohemisté mají dobrou šanci. Dvě tehdejší aspirantky jsem v Praze už potkala jako tlumočnice. Studium na vysoké škole je bezplatné a všichni povinně bydleli na kolejích, i ti žijící v Pekingu. Občas pochopitelně některý z nich zůstal přes noc doma načerno."

Jak se k vám chovali vaši kolegové?
"Jedním slovem výborně - milí, ochotní, přátelští. Život v Číně je ve všech směrech pomalejší. U nás má kantor mezi hodinami přestávku deset minut. Přiběhne do pracovny s papíry, vezme si další, vyřídí případný telefon a pospíchá na další hodinu. To, že u nás probíhají přednášky od rána do večera, nemohl nikdo pochopit. Na Pekingské univerzitě se začínalo v osm a končilo ve dvanáct. Jen někdy měli studenti další hodiny od dvou odpoledne. Každé ráno začínalo tím, že přišla na katedru uklízečka a přinesla termosku s horkou vodou, ze které pak udělala o půlhodinové přestávce konvici čaje. Nikdy jsem neviděla nikoho pospíchat. Všechno probíhalo v klidu a v pohodě. I kolona cyklistů vždycky jela klidně, zvolna. Když v Praze vidíte někoho na kole, jede jako blázen, protože něco nestíhá."

Co jste si z Číny přivezla na památku?
"Spoustu fotografií, pár publikací, kazet, nějaký porcelán a keramiku. Měla jsem představu, že až přijedu do Číny, koupím si hezkou, typicky čínskou konvičku na čaj. Ovšem realita byla úplně jiná. Pracně jsem sháněla obyčejnou porcelánovou konvici. Stará čínská kultura mizí. Nevím, do jaké míry tu svou úlohu sehrála kulturní revoluce nebo fakt, že se Čína stále více otevírá světu. Marně jsem například pátrala po nástěnném kalendáři s reprodukcemi starých čínských obrazů. Nikde nebyl. Zato spousta kalendářů s americkými herci i s krásnými děvčaty. Ostatně podobný trend pozoruji i u nás - podívejte se, kolik kýčů a braku přibylo."

Znáte nějaká čínská slova?
"Naučila jsem se číslovky, děkuji, dobrý den, na shledanou. Nejsem si ovšem jistá, jestli by mi dneska při jejich vyslovení Číňan rozuměl."

Jiří Bláha

Mgr. Ludmila Nováková s doc. Ču Wej-chuem a aspirantkami po společné návštěvě výstavy A. Rodina v Pekingu.

Foto Forum: Lenka Saulichová a archiv autorky