Šlépěje

Budova, kde se zrodil polarograf.

Unikátní přístroj, který Heyrovský vyrobil sám - jeho největší a nejslavnější vynález.


Prof. UK J. Heyrovský v Polarografickém útavu ČSAV (z roku 1955).

V roce 1929, kdy byl Jaroslav Heyrovský (1890 - 1967) již několik let přednostou Ústavu pro fyzikální chemii na Albertově, pracoval s přístrojem, který s pomocí japonského chemika Masuzo Šikaty sám zkonstruoval. Nazval ho polarograf a vědecký svět si začal pomalu zvykat na zvláštní druh lidí s tímto přístrojem zacházející - polarografisty. Heyrovský získal v mládí klasickou průpravu na gymnáziu zaměřeném převážně humanitně. Řecká a latinská gramatika budoucímu fyzikálnímu chemikovi neuškodila, ba naopak, utvrdila ho v logickém myšlení. Maturitu skládal v červenci 1909, kdy jeho otec Leopold Heyrovský, profesor římského práva na tehdejší české univerzitě Karlo-Ferdinandově, pomalu končil svůj rektorský rok. Neměl nic proti tomu, že se Jaroslav rozhodl pro předměty svého srdce - matematiku, fyziku a chemii. Po dva semestry si je ještě zapisoval na filozofické fakultě (přírodovědecká vznikla až v roce 1920 - pozn. aut.). Pamětníci shodně uvádějí, že se Jaroslav Heyrovský již tehdy nadchl pro fyzikální chemii. Od podzimu 1910 studoval na University College londýnské univerzity. Po třech letech zde dosáhl bakalaureátu a prof. Frederick G. Donnan ho přijal za demonstrátora. Ovlivnil také téma jeho dizertační práce, jímž bylo zkoumání elektrického potenciálu hliníku. První světová válka sice zbrzdila rozlet nadaného mladíka, ale služba ve vojenském zdravotnictvu ho od vědy zcela neodtrhla. Ještě za císaře pána, 26. září 1918, byl na české univerzitě promován na doktora filozofie (titul rerum naturalium doctor - RNDr. - začala udělovat přírodovědecká fakulta od akademického roku 1920/21 - pozn.aut.). Při velkém rigorózu kandidát velice zapůsobil na pány ve zkušební komisi. Zvláště profesor chemie Bohuslav Brauner se cítil na koni. "Jakožto starý profesor, mající značné zkušenosti, získané doma i v cizích zemích, očekávám na základě teorie dědičnosti, to jest znaje výtečného jeho otce již z dob studentských, že profesura mladšího Heyrovského bude stejně sloužiti ke cti naší university, jako slouží profesura jeho otce...", urgoval 22. února 1922 v přípise profesorskému sboru přírodovědecké fakulty jmenování svého žáka extraordinářem.

Heyrovský skutečně o dva měsíce později mimořádnou profesuru fyzikální chemie získal. V polovině třicátých let mohl úspěšný člen profesorského sboru očekávat, že se podle služebního stáří stane horkým kandidátem na úřad děkana fakulty. Kandidatury se ovšem však vzdal, hlavně proto, že měl nad hlavu své badatelské práce. V Ústavu pro fyzikální chemii setrvával denně do pozdních večerních hodin, trávil zde i nedělní dopoledne. V únoru 1922 se mu po sérii nesčíslněkrát opakovaných pokusů podařilo objevit metodu elektrolýzy roztoků pomocí rtuťové kapkové elektrody. Touto metodou, která byla posléze nazvána polarografickou, lze v roztoku zjistit i nepatrné množství určité látky. Dá se využít v průmyslu i v řadě dalších oborů, například v  medicíně. Profesor Heyrovský byl záhy obklopen desítkami žáků, kteří v jeho ústavu rozvíjeli polarografickou metodu, pilně publikujíce výsledky svých výzkumů. Přijížděli za ním mnozí cizinci, především z Anglie, ale také z USA, vedle ruských emigrantů projevovali zájem i studenti ze Sovětského svazu. Bývalý spolupracovník Masuzo Šikata vybudoval polarografické pracoviště v Kyotu a jeho zásluhou poznali polarografii také v Číně. V roce 1933 přednášel profesor Heyrovský na pozvání Carnegieho nadace pro mezinárodní styky na několika amerických univerzitách. Pak přišla nacistická okupace Čech a Moravy, vzápětí vypukla druhá světová válka a české vysoké školy byly uzavřeny. Na rozdíl od většiny svých kolegů mohl Jaroslav Heyrovský nerušeně pokračovat v badatelské práci, zaštítěn profesorem fyzikální chemie na Německé univerzitě v Praze Johannem Böhmem, který se s nacismem neztotožňoval. Veden snahou neztratit kontakt s pokroky v polarografii, přijal profesor Heyrovský velkorysou nabídku německého kolegy a pracoval v jeho ústavu.

Po válce jeho případ zkoumala očistná komise přírodovědecké fakulty a již koncem roku 1945 dospěla k závěru, že se Heyrovský nedopustil za okupace ničeho nečestného. Mohl se vrátit k pedagogické činnosti, v roce 1946 přednášel několik týdnů v Anglii, na podzim 1947 následovala jeho první cesta do rodné země Alfreda Bernharda Nobela. Polarografický ústav se stal v 50. letech hlavním pracovištěm Jaroslava Heyrovského, který si ponechal i pedagogický úvazek na univerzitě. V prosinci 1959 ho spolu s manželkou dopravilo letadlo do Stockholmu, kde, jako první Čech v  historii, převzal z rukou švédského krále Gustava VI. Adolfa Nobelovu cenu za chemii. Dodnes je jediným českým vědcem, který se může pyšnit tímto nejprestižnějším oceněním badatelské práce.

PhDr. Marie Štemberková
Ústav dějin UK - Archiv UK

Na snímcích je busta Jaroslava Heyrovského z panteonu Národního muzea v Praze a medaile, udělované nositelům Nobelovy ceny.

Foto pro Forum: Jiří Ployhar