O SMYSLU UNIVERZITY
A ZÁVAŽNÝCH ZMĚNÁCH ČESKÝCH VYSOKÝCH ŠKOL

(rozhovor s prof. K. Malým, rektorem UK, pro časopis 3. LF UK VITA NOSTRA REVUE)

Univerzita Karlova se připravuje na volbu nového rektora. Po dvou tříletých funkčních obdobích odchází z této funkce prof. JUDr. Karel Malý, DrSc. On sám však svou činnost ve vedení univerzity chápe jako desetiletí ke dvěma tříletím připočítává ještě dobu, kdy byl prorektorem UK.

Říká, že právě v tom prvním, velmi nesnadném období prorektorské činnosti jsme se zabývali také vysokoškolským zákonem. Podílel jsem se na jeho přípravě stejně jako na přípravě nového zákona o vysokých školách." Je to ta nejdůkladnější a nejzávažnější změna, která postihla vysoké školy období první republiky, protože ani tehdy nebylo tak jasné postavení vysokých škol ve vztahu ke státu jako je dnes."

VNR: Jak se daří univerzitě naplňovat vysokoškolský zákon? Ze školy státní se stala veřejnoprávní institucí, nepřináší to sebou nějaké problémy?
KM: Problémy nebo naopak výhody! Teď je jenom otázka, jak vedení univerzity nové možnosti pochopí. To, že jsme veřejnou korporací, také znamená, že jsme vlastníky, že máme obrovský majetek, se kterým se musíme naučit hospodařit: nejenom ho spravovat, ale také zacházet s ním tak, abychom z toho měli nějaký zisk. Kromě jiného to vyžaduje, aby uvažování univerzity bylo vedle udržování jakýchsi tradičních akademických standardů také uvažováním manažerským. A to je věc, na kterou univerzita zatím ve všech svých součástech zvyklá nebyla a ani nemohla a nemusela být. Jsou to nové nároky, které jsou kladeny na celou univerzitu, od jejího vedení až po vedení jednotlivých ústavů na fakultách. Možná si vzpomenete, jak bylo na univerzitě obtížné naučit se vyrovnávat i s tak banální záležitostí jako jsou grantové přihlášky a každodenní boj o finanční prostředky, které musíme získat mimo rámec institucionálních peněz, které dostáváme do státu. Teď jsme v situaci ještě mnohem složitější. To je ale jen jedna stránka věci. Ta druhá stránka věci je to, že musíme proměnit celý vnitřní právní chod univerzity. Něco zásadního už se stalo, některé základní právní normy jako statut univerzity byly přijaty a registrovány ministerstvem, ale stále ještě máme před sebou velkou zátěž dalších vnitřních právních předpisů od jednacího řádu akademického senátu až po právní normy upravující užívání univerzitních znaků a třeba i talárů. Samozřejmě se změnilo také právní postavení fakult.

VNR: Jak se s tím vyrovnávají?
KM: Myslím, že věcně se toho příliš nezmění. Zákon taxativně vyjmenoval pravomoci fakultám, které jim musí zůstat, od rozhodování o studijních programech a přijímání studentů až po zahraniční styky. Některé centrální pravomoci rektor přenesl na děkany, a to ani jinak nejde, neboť představa, že by se z jednoho centra dala operativně řídit univerzita, která má 45 tisíc členů akademické obce, to je prostě nesmysl! Přenesení pravomocí na fakulty musí být plynulé a patří k samozřejmostem řízení univerzity. Na druhé straně to umožňuje a některé současné případy to ukazují z centra lépe dohlédnout na nedostatky v hospodaření některých fakult a učinit kroky k nápravě, což dříve bylo takřka vyloučeno. Tehdy byla trochu kuriózní situace, kdy rektor odpovídal za celou univerzitu, ale děkan neodpovídal rektorovi.

A taková nerovnováha neprospívala věci. Neříkám to však proto, že bych snad někdy měl špatnou zkušenost ve styku s děkany; za celých těch šest let nedošlo nikdy ke konfliktu mezi fakultou a vedením univerzity. Naopak bylo to vždy z obou stran jednání plné konsensu a trpělivé spolupráce. To, co dnes máme, je tedy jenom právní vyrovnání potřeb univerzity a s tím souvisí i to, o čem jsem mluvil na začátku: stává-li se univerzita tak velkým vlastníkem, nemůže tady být šestnáct vlastníků, může být jenom jeden. Ostatní se musí v této věci integrovat.

VNR: To je ale jen jedna stránka přeměny škol, druhou je proměna obsahová, ke které nutně muselo za vaší činnosti ať už rektora nebo předtím prorektora dojít v souvislosti se změnou poměrů. Jak se to promítá do obsahu školy - vznikají nové studijní obory, dostala se opět na univerzitu věda?
KM: Věda z univerzity nikdy neodešla, i když některé obory byly nepochybně deformovány, v jiných kupodivu udržela svůj standard, a to i přes tlak, který směřoval k tomu, aby univerzity byly jenom výukovými učilišti bez vlastního vědeckého výzkumu. Naštěstí věda na univerzitě přežila, ale po roce 1990 dostala nové možnosti a podstatným způsobem se její situace zlepšila. Zlepšila se natolik, že vlastní vědecký výkon je i v celostátním měřítku podstatný. Obecně se má za to, že výkon vysokých škol je asi 15 procent vědeckého výzkumu celorepublikového. Mně se zdá, že v některých oborech je ten výkon ve skutečnosti mnohem větší a naše univerzita má i obory, které jsou unikátní v celé republice a které jiné vysoké školy ani akademie nemají.

VNR: Které?
KM: Asi se budete usmívat nad mým oblíbeným egyptologickým ústavem a egyptologií, ale ta má světovou pověst a je málo světových univerzit, které mají své koncese v Káhiře a konají tam vlastní výzkum. Můžeme se také podívat na výkony matematicko-fyzikální fakulty, které jsou více než srovnatelné s výkonem fyzikálního ústavu AV ČR. Vezměte si také lékařský výzkum, který je vlastně na univerzitě soustředěn; UK má vedle několika ústavů akademie věd hlavní podíl na lékařském výzkumu v celé republice. V některých případech se nám podařilo - díky financím, které se získaly na fakulty - zmodernizovat laboratoře, zavést nové přístroje, srovnatelné s tím, co mají západní univerzity.

To jsou ale jen dílčí proměny laboratoří. Samozřejmě počátku víme, že přeskočit do nového tisíciletí by nám umožnila základní velká finanční injekce, která tady pořád ještě chybí. Co dále pomohlo rozvoji vědecké práce je otevření možnosti kontaktu se zahraničními univerzitami a vědeckými ústavy. To je věc, která byla přelomová. Jestliže máme dnes 135 smluv se světovými univerzitami, tak to je skutečně už uzavřená globální síť, která umožňuje fakultám i jednotlivým ústavům, aby podle svého zájmu a zaměření mohly z těchto smluv čerpat a podílet se na spolupráci. Současný pohyb našich badatelů ve světě a poměrně silný pohyb i hostujících profesorů, který jsme dříve neměli, i to je jisté obohacení.

VNR: To také pomáhá obohatit a zlepšit výuku.
KM: Samozřejmě. Podíleli jsme se i na evropských a jiných vědeckých programech a projektech, takže byl učiněn rozhodný krok. Pokud jde o obory na univerzitě pěstované, pak samozřejmě se některé nové objevily. I v oblasti medicíny byl tlak na to pokročit dále ve specializaci některých tradičních oborů, ale myslím, že určitým nebezpečím pro univerzitní vzdělání je začínat se specializací příliš brzy. Nemáme poměrně širokou základnu jednotlivých vědních oborů a specializace by měla být až špičkou, vrcholem univerzitního vzdělání třebas postgraduálního. Specialisté vychovávaní příliš úzce mohou mít jisté problémy při hledání jiných variant svého zaměstnání anebo přechodu do jiných vědních oborů. Co je nové, co se na univerzitě v dřívějších dobách neznalo, to je bakalářské studium řada fakult, dokonce i lékařských, zřizuje nové obory, na lékařských fakultách třeba fyzioterapie, ošetřovatelství, ale také přírodovědecká fakulta pokročila s bakalářským studiem, pedagogická fakulta, fakulta sociálních věd a další. Také je tady velmi vážná úvaha o zřízení 17. fakulty UK, už se připravuje její curriculum pro akreditaci.

VNR: Jakáže to bude fakulta?
KM: Měla by být něčím jako fakultou opravdu svobodných umění, měla by poskytovat poměrně široký základ studia a výstupy z ní by potom mohly být do různých oborů, jako je např. vzdělávání dospělých, sociální práce, oblast administrativy apod. Představoval jsem si, že měla být takovou School for public services", pro veřejné služby, ale to nechme na autorech, kteří curriculum připravují.

VNR: A kdo jsou ti autoři?
KM: Pod vedením prorektora Petruska se na tom podílí např. Jan Sokol a další, už mají velmi konkrétní obrysy. Já si totiž myslím, že opravdu příští tisíciletí bude klást mnohem větší důraz na veřejné služby. Představa, že přežijí jenom základní klasické obory teologie, práva, lékařství, filozofie je mylná, naopak budou vyhledáváni absolventi, kteří budou flexibilní a kteří budou schopni se uplatnit v této sféře. Na tuto poptávku by měla univerzita umět reagovat a nevyklízet pozice školám, které nejsou ani zdaleka tak vybaveny.

VNR: Myslíte tím soukromé vysoké školy?
KM: Nemyslím ani tak na soukromé školy, jako na některé jiné školy, které nemají tak vysoký počet odborníků, jakými disponuje univerzita - od medicíny až po teologii.

VNR: Z toho, co jste říkal, vyplývá, že se také zvyšují nároky na studenty a pedagogy. Je ale dostatek pedagogů? Vždyť po roce 1989 se hlavně ve společenských vědách muselo mnoho podstatně změnit.
KM: To ano, ale není tak problém ani s počtem pedagogů, jako s jejich kvalitou. Dokonce myslím, že na některých oborech máme až příliš mnoho učitelů. Otázka tedy je, jestli máme opravdu ty nejkvalitnější. Stále se nám ještě nedaří prostoupit s ústavy AV ČR takovým způsobem, abychom mohli účinně a intenzivně vyměňovat kapacity nejenom technické, ale také personální, lidské. To je rezerva, která tady zbývá. Velký krok kupředu jsme udělali v tom, že přestala válka s akademií" a že jsme naopak uzavřeli řadu smluv, které vytvářejí rámec pro spolupráci. Není ale zde tak pružný a oboustranný pohyb učitelů a pracovníků akademie mezi školou a ústavy, jaký bychom si představovali. Základním problémem je vědecký dorost. V současném stavu je už velká generační mezera; podařilo se nám sice snížit věkový průměr profesorů a docentů o pět let, ale chybí nám mladí docenti kolem 33-35 let, protože jim univerzita nemůže nabídnout to, co jiné obory. Pak nám utíkají mozky, teď dokonce i do zahraničí, ale to by nevadilo, kdyby tady byl i zpětný pohyb kdyby se vracely. A to je podle mne zásadní otázka příštího mladého vědeckého dorostu a je otázka, jak to udělat. Nový platový řád univerzity dnes už umožňuje odměňovat lidi ne podle vysezených let, ale podle jejich skutečné kvality, ale k tomu musejí být finanční prostředky. A tady stále ještě jsme vázáni na státní dotace a vlastní ekonomická činnost univerzity, která by rozhojnila zdroje, je dosud omezena.

VNR: Nezávisí na finančních prostředcích také počet studentů?
KM: Samozřejmě, samozřejmě, samozřejmě. Protože jestliže univerzita žije ze státních dotací a jestliže ministerstvo školství určuje každým rokem procentuální nárůst počtu studentů, pak samozřejmě limitováni jsme. Kdybychom vzali všechny, které máme, tak strhneme rozpočet ministerstva školství v jednom roce. Protože se nám každý rok hlásí kolem 40 tisíc lidí, tak bychom zdvojnásobili stav univerzity a požadovali další dvě miliardy do rozpočtu. A ty bychom mohli těžko dostat. Ano, tím jsme limitováni, ale není to jediný limit. Tím druhým limitem je nedostatek prostor, nedostatek učitelů, laboratoří, u vás třeba piteven, přístrojů atd.

To prostě nejde tak, jak si někdo představuje, že přijmeme rázem všechny, kteří chtějí studovat. Nehledě na to, že by to bylo nepochybně asi plýtvání prostředky.

VNR: Mluvím o tom proto, že se v současné době zase objevily úvahy o tom, že by se mělo odstoupit od přijímacích zkoušek. Ale vy už jste mi řekl, proč by to nebylo možné.
KM: Já jsem to vnímal velice pozorně, dokonce jsem ustavil komisi a spustil dotazníkovou akci u děkanů k přijímacímu řízení, protože bychom se chtěli na celé univerzitě podívat, zda je v pořádku přijímací řízení, jestli není třeba současný systém přijímání změnit, zda nemáme hledat jiné možnosti nebo ho třeba i zrušit. Chceme to velmi klidně, objektivně posoudit na základě znalosti věci a zejména stanovisek fakult. Když ale mluvím se svými kolegy ve Francii, Itálii, Německu, ve Španělsku, všichni mi přijímací zkoušky závidí a říkají co bychom my za to dali." Uvědomují si, že ten obrovský tlak, že musí vzít prostě každého, vytváří neuvěřitelně složité prostředí v prvních letech studia. Němci říkají, že sebou pak táhnou celou skupinu lidí, kteří používají všech sociálních výhod, ale ve skutečnosti nestudují, protože studovat nemusí. Tam neexistuje žádný způsob, jak ty studenty vyloučit, někteří z nich po letech ani nevědí, kde jsou zapsáni.

VNR: To by ovšem u nás omezoval nový vysokoškolský zákon, protože zavedl poplatky za prodlužování studia.
KM: Náš vysokoškolský zákon to pochopitelně omezuje, ale náš vysokoškolský zákon dává také právo fakultám konat přijímací zkoušky. Myslím, že bychom se měli pokusit zůstat univerzitou, která je výběrovou v tom smyslu, že si vybírá skutečně talentované studenty. Otázka je, jak to zařídit, aby to byli skutečně nejlepší, a aby přitom nedocházelo k takovým věcem, jako došlo na právnické fakultě.

VNR: Nechci se ptát na podrobnosti, protože než tento rozhovor vyjde, jistě se mnoho věcí vyjasní a informace se objeví doufejme v denním tisku. Zajímalo by mne spíš, zda to souvisí s celkovým morální stavem společnosti, a pak mne napadla ještě jedna věc: docházelo k takovýmto aférám v minulosti ptám se vás jako právníka historika.
KM: Ani nemohly být, protože se nepřijímalo, dříve se maturant opravdu mohl zapsat na jakoukoliv vysokou školu. A také pak platil nějaké poplatky.

VNR: Možná tedy právě školné by hrálo funkci regulátora.
KM: Nemyslím. Ale ještě k té právnické fakultě: ano, je to velice politováníhodné, mrzí mne, že to vrhlo stín na univerzitu, po krásných dnech jubilejních oslav cítíme pocit studu, že vůbec na univerzitě mohla takováto aféra vzniknout. Máte ale také pravdu v tom, že to je odraz celkového společenského klimatu, kdy je rozkolísána společenská morálka, kdy leckterý delikt, protože zůstane nepotrestán, se přestává chápat jako morální prohřešek, a kdy obrovský zájem o studium samozřejmě vyvolal pokusy toho zneužít, možná k vlastnímu obohacení. V této chvíli nevím, co všechno se tam odehrálo, v podstatě je jeden fakt naprosto jistý že došlo k úniku testů a že se dostaly mezi studenty, kteří konali zkoušky v náhradním termínu. Nic víc a nic méně není dnes jisté. Ale já se řídím zásadou, že když se stane něco špatného, je z toho třeba hledat nějaké poučení. Musíme se skutečně zamyslet nad současným systémem přijímání uchazečů, ale ani ne tak nad jeho technikou, jako nad jeho smyslem. A hledat způsoby, jak zabránit tomu, aby k něčemu podobnému nemohlo v budoucnosti dojít. K tomu nedojdeme žádným policejním opatřením, žádnými trezory, žádnými sebelepšími způsoby utajení - když mohli Američanům ukrást tajemství atomové bomby, jak by se někdo nedostal k testům na právnickou fakultu? Myslím, že cesta je v úplné otevřenosti. Dovedu si představit, že právníci nebudou zkoušet to, co se už jednou zkoušelo u maturit, ale jestliže z profilujících předmětů má uchazeč průměr 1 nebo 1,2, tak půjde do užšího výběru. Těm z užšího výběru bych promítl řadu příkladů z právnické logiky, aby je vyřešili a pak bych měl zase další skupinku uchazečů, s kterými bych pohovořil o jejich předpokladech pro studium. Bylo by to naprosto otevřené, nikdo by nemusel platit žádné zázračné částky, aby se dostal podvodem na právnickou fakultu.

VNR: Ovšem i když se nedostane podvodným způsobem na jakoukoliv fakultu, může ale také podvodným způsobem absolvovat studium a vykonávat zkoušky.
KM: Myslím že ne. Jestli se na té nešťastné právnické fakultě konají státnicové komisionální zkoušky, u kterých jsou tři nebo pět zkoušejících, a je to veřejné, sedí tam studenti a přihlížejí, pak to je přece kontrola. Promiňte, ale myslím, že základem nemá být jakékoliv administrativní opatření, že musíme spoléhat na čestnost vysokoškolského učitele, na jeho morálku. Nelze stavět na nedůvěře. Problém je v tom, jak lidi, kteří porušují morální normy, donutit, aby ze školy odešli. To je možná problém, ale stavět to jenom na administrativě, to se prostě nedá.

VNR: A kdo tedy může ten morální stav nebo charakter společnosti změnit a ovlivnit? Je to věc intelektuálů, politiků?
KM: Já bych řekl, že každého normálního občana v tom, že se chová občansky statečně. Jestli vidím, že vedle mne někdo opisuje, proč nemám odvahu vstát a říct: Pane, ten člověk vedle mne podvádí? A dokonce k mé škodě, protože tenhle podvodník se stane třeba potom právníkem".

VNR: Jenomže - víte, jak se už i malé děti dívají na žalobníky?
KM: Ale o to jde. Jak to, že se v Americe nedává opisovat? Protože tam soutěž o místo na slunci je taková, že každý od začátku ví, že když strpí podvod druhého, doplatí na to sám. Myslím, že opravdu jde o občanskou statečnost. Morálka nemůže být záležitostí politiků, musí být takovou záležitostí, že už řemeslník, který spraví nebo udělá botu, musí být čestný, poctivý a odpovědný, protože ví, že když vyrobí botu špatnou, tak zkrachuje a ví, že musí mít zákazníky, musí se k nim chovat slušně. Odtud někde začíná to vědomí poctivosti. Ale bavíme se o vysoké škole - každý vědec musí vědět, že buď je poctivý ve své práci, nebo odejde. Na každou nepoctivost ve vědecké práci se přece dříve nebo později musí přijít! To je základ jeho chování, ale abychom tady vytvářeli prostředí nedůvěry a podezírání, to nejde.

VNR: Jaká jste měl předsevzetí, když jste nastupoval jako rektor - splnila se vám?
KM: Co jsem čekal? Práci, měl jsem trochu obavy, strach z odpovědnosti, a to všechno se splnilo. Myslím, že nápor práce a úkoly, které jsem měl, byly obrovské, na těch minulých šest nebo chcete-li deset let budu vzpomínat jako na období velmi tvrdé práce a myslím, že jsem nikdy předtím nepracoval tak tvrdě jako v těchto deseti letech. Ale mám z toho také pocit jistého uspokojení, že se přece jen něco podařilo: univerzita se konsolidovala, získala svou tvář, prošli jsme úspěšně vlastním hodnocením, zjistili jsme i své slabiny a nedostatky a učinili kroky k jejich odstranění. Úspěšně jsme prošli oslavami 650. výročí založení UK, podařilo se nám ve světě prezentovat univerzitu tak, aby zaujala místo ve světové síti univerzit jako zcela rovnocenná a rovnoprávná. Je to současně závazek pro příští rektory, aby pokračovali a zlepšovali to, co se nám nepodařilo zejména ve smyslu modernizace a na co nebyly bohužel finanční prostředky.

VNR: Odcházíte tedy uspokojen i přes tu aféru na právnické fakultě? Myslíte, že to aspoň vyčistí vzduch?
KM: Ano, možná ta aféra vyčistí vzduch, takové aféry vznikaly a budou vznikat doufám, že už ne na Univerzitě Karlově - vždycky. Když je ale na univerzitě 45 tisíc lidí, tak musíte počítat, že se vždycky někdo najde, kdo se nebude chovat v souladu s právem a morálkou. Byl by to zázrak, kdyby tomu tak bylo.

VNR: Co dělá rektor, když jde do důchodu?
KM: Nejde do důchodu, vůbec ne! Jak asi dobře víte, jsem učitelem právnické fakulty, kde mám na starosti ústav právních dějin a katedru, budu pokračovat v práci, kterou dělám vedle rektorské stále. Jenom opustím tuto kancelář a přejdu na právnickou fakultu.

VNR: Těšíte se?
KM: Jistěže ano. Vždyť já jsem tam každý týden, přednáším dál a teď na to budu mít víc času.

A poslání? Tím je věta, jíž odstupující rektor pronesl při loučení ve dveřích zatím ještě své kanceláře v Karolinu: Naučit lidi svobodně myslet, to je hlavní smysl univerzity."

(S rektorem UK hovořila Mgr. Marie Fleissigová, šéfredaktorka časopisu VITA NOSTRA REVUE, s jejímž laskavým svolením rozhovor otiskujeme.)

Foto pro Forum: archiv RUK