V posledních týdnech jsme se na stránkách tisku setkávali častěji než jindy s aktuální otázkou, zda ponechat, nebo zrušit přijímací zkoušky na vysoké školy, spojenou nezřídka s obecnějším problémem otevření bran vysokých škol co největšímu počtu zájemců o vysokoškolské studium.
Z problému přístupu na vysoké školy se stává politikum, a proto by bylo, bez ohledu na to, co podobnou diskusi vyvolalo, dobré, kdyby zazněly argumenty pro i proti otevření vysokých škol prakticky všem, kteří zakončili střední školu a mají o vysokoškolské studium zájem.
Jedním z vážných argumentů pro výrazně větší otevření vysokých škol bez omezení všem, kteří na vysoké škole studovat chtějí, je konfrontace se zahraničím. Uvádí se, že procento vysokoškoláků je např. na vysokých školách v USA mnohem vyšší než u nás. Co je ale vysokoškolské vzdělání ? Právě v USA jsou vedle renomovaných vysokých škol typu Harwardu, Princetownu a dalších i vysoké školy, které nemají úroveň ani naší průmyslovky. Jejich posluchači jsou ovšem také zařazeni mezi vysokoškoláky. Proto jsou podobná srovnání někdy zavádějící. Vysoká škola navíc na rozdíl od školy střední, musí nejen poskytnout určité soubory znalostí, ale měla by i kultivovat osobnost svých studentů, rozvíjet jejich myšlení, kreativitu, osobnostní předpoklady, a tak připravovat své absolventy na kvalitativně vyšší úrovni než škola střední. Má-li tyto předpoklady splnit, musí mít vysokoškolští studenti možnost pravidelnějšího a hlubšího kontaktu se svými učiteli, než jen na masových přednáškách a při zkouškách. Učit se od nich mohou především ve společné práci na výzkumných úkolech, na grantech, ale i v seminářích, při cvičeních apod. A to při současných stavech učeben, jejich vybavení, ale především počtu špatně placených odborníků, nadšenců, kteří přesto, že by mimo vysokou školu mohli dostávat platy mnohem vyšší, na VŠ zůstávají, není tak jednoduché, jak se jeví autorům populistických výzev. Podstatné rozšíření počtu vysokoškolských studentů by bylo jistě možné, ale bylo by to nesporně na úkor kvality vysokoškolské přípravy.
Není sporu o tom, že současný stav přijímacích zkoušek na vysoké školy, které mají za cíl vybrat ty nejschopnější uchazeče o studium, není plně uspokojivý. Je-li jediným kritériem pouze test písemný, považuji to za velice problematické. Zda uchazeč uspěje může být věcí náhody, momentální kondice studenta, ale i konstelace otázek, z nichž některé často ani nesouvisejí s oborem. Je možné sice zařadit i některé testy psychologické, které prokážou nejen znalosti, ale i osobnostní předpoklady, ale i zde bych byl velice opatrný. Jestliže by se navíc pouze s písemným testem spokojily obory související s prací s lidmi, jako např. psychologie, sociální práce, právo, obory učitelské a některé další, považoval bych to za velice nedobré.
V tom plně souhlasím s kritiky některých typů přijímacích zkoušek. Na druhé straně jsou problematické i návrhy, které směřují k tomu, aby byly přijímací zkoušky zcela zrušeny a v případě, že by mělo dojít už k nějakému užšímu výběru, vycházelo by se z výsledků maturitních zkoušek. Podle tohoto návrhu by studenti měli být seřazeni do jakýchsi pořadí podle bodů vypočítaných z výsledků středoškolského studia, a rovněž tak by byly podle prestiže sestaveny i pořadníky na jednotlivé vysoké školy, fakulty, obory. Studenti, kteří by měli bodů ze střední školy více, by si měli možnost vybírat z nejprestižnějších vysokých škol i oborů. Už sestavení pořadníků vysokých škol je velice problematické. Navíc - v současné době je velmi rozdílná úroveň škol i jejich maturit. Absolventi kvalitních středních škol s vyššími studijními nároky by byli v této konkurenci velice znevýhodněni, a přitom by mohli být připraveni mnohem lépe než jejich vrstevníci z jiných škol s výborným prospěchem, ale nižší úrovní. Pokusy o vytvoření jednotného typu maturity má také své problémy. Ukázala na to i Sonda maturant, která stála daňové poplatníky celkem 14 milionů korun a její výsledky jsou více než problematické. Právě tato sonda ukázala, že i při vytvoření tzv. jednotného typu maturit by mohlo dojít ke stejným jevům, jako došlo při realizaci zmíněné sondy, kdy v řadě případů vyučující ve snaze, aby jejich škola dopadla ve srovnání co nejlépe, výrazně žákům pomáhali při řešení úkolů v sondě obsažených. Velmi diskusní je i zařazení jednotlivých předmětů do podobné jednotné maturity". Kdybychom se však přesto rozhodli, že zrušíme přijímací zkoušky na vysoké školy a budeme vycházet jen z výsledků středoškolského studia, neměli bychom zapomínat, že mezi špatnými žáky na nižších stupních škol byli i lidé typu Alberta Einsteina, Nielse Bohra a další. Má navíc jednotná maturita stejnou predikční hodnotu pro medicínu, strojařinu, práva, psychologii, jazyky apod.? Tomu jistě nemohou věřit ani velcí zastánci tohoto modelu přijímání na vysoké školy. Proto by měly mít vysoké školy, fakulty, ale i obory právo stanovit si svá specifická kritéria, vycházející z charakteru oboru. Vážným problémem je též uplatnění absolventů vysokých škol v případě, že by byly všem přístupné. A dosud nemáme zodpovězenu závažnou otázku: je vysokoškolské vzdělání především akademické nebo profesní? Pokud bychom se přiklonili k první variantě, pak by nic nemělo bránit třeba zelináři s maturitou, aby si pro svůj širší rozhled vystudoval i filozofii, nebo medicínu, ale budeme-li sledovat i aspekt profesní přípravy, nevím, co by naše republika dělala např. se stotisíci psychologů, lékařů nebo právníků, mám-li uvést aspoň obory, o něž je v současnosti enormní zájem.
Objevil se v diskusi i názor, že jistou limitaci by mohla způsobit i platba školného, kterou někteří autoři doporučují na vysokých školách zavést. V tom mají jistě pravdu. Šlo by ale o limitaci především sociální. Domnívá-li se někdo, že by skutečnost, že student platí školné vedla k lepší motivaci ke studiu, je to pravda jen částečná. Děti bohatých rodičů, kteří by jim studium platili, by asi byly méně motivovány, než ty, které by si na studium musely samy přivydělávat. Pokud by si na studium navíc musely půjčit, mohlo by se stát, že ve snaze posléze splatit vypůjčené peníze, budou absolventi místo do státních služeb nastupovat spíše tam, kde jsou výdělky výrazně vyšší, do soukromých firem apod. Pokud by měl např. začínající učitel ve státní škole vedle splácení podobného dluhu ještě zakládat rodinu, zaplatit byt apod., nemohl by ze stávajícího platu vyjít. Proto by bylo logické, aby hledal lukrativnější zaměstnání.
Uvádíme tyto souvislosti proto, abychom nezapomněli i možné konsekvence podobných, na první pohled jistě zajímavých a pro mnohé lidi přitažlivých návrhů, mezi něž nesporně patří i návrh na zrušení přijímacích zkoušek a otevření vysokých škol výrazně většímu počtu zájemců o studium. Bylo by navíc dobré, kdybychom z vážných, často odborných problémů nedělali politikum. Pak se jen těžko můžeme domluvit.