K NĚKTERÝM PROBLÉMŮM VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ U NÁS

IVAN WILHELM

Náhodný souběh několika událostí, jako je aféra s testy přijímacího řízení na pražské právnické fakultě a mediální "okurková" sezóna, odstartoval diskusi o vysokém školství v ČR. Je to potěšitelná situace i přesto, že se prozatím nejedná o významně široké diskusní forum. Jde totiž o jednu ze zásadních oblastí společenské aktivity, která byla ve veřejné diskusi v podstatě opomíjena a může se snadno přihodit, že i nadále jí bude v mediích věnována pouze minimální pozornost. Je potěšitelné, že s postupující diskusí se presentované názory postupně odklánějí od otázek nepodstatných či druhořadých a začínají se přibližovat k podstatě problému.

Jednou z podstatných otázek v současné době, a to bych rád zdůraznil, že v současné době, je právě otázka přebudování vysokoškolského systému ČR. Hlavní rámec do kterého by se existující systém měl přetvořit je definován zákonem o vysokých školách, který byl po extrémních průtazích přijat parlamentem ČR v létě minulého roku a nabyl plné účinnosti na začátku roku tohoto. Moderní pojetí tohoto zákona, přes všechny výhrady k některým jeho ustanovením, je právě v možnosti zakládání tzv. neuniverzitních vysokých škol a zavedením bakalářského stupně jako úplného vysokoškolského vzdělání. To je hlavní úkol, před kterým v současnosti stojí především vysoké školy a který musí být velmi brzy vyřešen. Bylo by však nespravedlivé, kdybychom popřeli aktivitu vysokých škol při přípravě tohoto zákona právě do existující podoby. Veřejnost by měla být informována o tom, že to byli právě "koryfejové" současných vysokých škol, kteří návrh zákona připravili a významně pomohli v parlamentní diskusi s jeho prosazením. Tento jistě neobvyklý postup byl právě vyvolán několikaletými průtahy v parlamentních rozpravách. Po jeho přijetí byly některé poznámky v mediích věnovány změnám, které zákon přinesl - bývalé státní vysoké školy se staly veřejnoprávními korporacemi, státní majetek, se kterým hospodařily byl převeden do jejich vlastnictví, lze zakládat soukromé vysoké školy atd. - avšak právě zmíněná možnost zavedení bakalářského stupně vysokoškolského vzdělání a vytváření neuniverzitních vysokých škol je jednou z nejpodstatnějších změn, jak již bylo několikráte ze strany akademické obce dříve uvedeno. Podle příslušných ustanovení zákona lze dnes zakládat vysoké školy jako veřejné, státní anebo soukromé. Zatímco veřejné vysoké školy jsou zakládány zákonem (tedy rozhodnutím parlamentu), státní vysoké školy rozhodnutím vlády ČR (převážně vysoké školy vojenské a policejní), může soukromou vysokou školu založit při splnění základních podmínek, kterýkoli nestátní subjekt jako např. církev, silná firma, region, obec a pod. Tím vzniká reálný prostor pro uplatnění místních, regionálních, profesních i jiných zájmů ve vysokém školství. Doufejme, že žádosti těchto subjektů budou brzy na programu pro jednání kompetentních orgánů. Pokud jde o zakládání nových vysokých škol je všeobecně známo, že prozatím obdrželo ministerstvo školství 16 žádostí o založení vysoké školy, v převážné většině vysoké školy neuniverzitní, tj. na bakalářském stupni absolutoria. Dosud byly akreditační komisí z těchto žádostí čtyři z věcných důvodů zamítnuty, existují již nejméně dva právní subjekty, které získaly kladné vyjádření akreditační komise a nyní očekávají udělení státního souhlasu a akreditace ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy pro realizaci těch studijních bakalářských programů, o které požádaly. Zbylé žádosti jsou v akreditačním řízení v termínech stanovených zákonem. Tento postup, stanovený rovněž novým zákonem o vysokých školách, má zajistit státní garanci kvality vzdělání, poskytovaného všemi vysokými školami. Vysokoškolský diplom tedy nese garanci státu ať je vydán kteroukoli vysokou školou v ČR a tudíž stát zaručuje jistý standard vysokoškolského vzdělání. Za zmínku stojí skutečnost, že žádosti o založení nových vysokých škol se týkají převážně škol neuniverzitních. Jde tedy o očekávaný rozvoj především profesního vzdělávání na vysokoškolské úrovni. Ovšem tyto ambice mají i současné vysoké školy, které jsou univerzitního typu a bylo by velmi nerozumné jim v těchto snahách bránit. Jako hlavní důvody proti takovému "zprůhlednění", t. j. vzájemnému oddělení univerzitního a neuniverzitního systému, lze uvést tradice vzdělávacího procesu především v návaznosti na systém středoškolský a dalším důvodem je ekonomická náročnost takového rozdělení. Bylo by zcela zbytečným mrháním obrovskými prostředky na budování těchto škol v situaci, kdy současné, jakž takž vybavené vysoké školy počítají s tímto druhem vzdělávání. Proto nový zákon umožňuje provádět bakalářské studijní programy jak neuniverzitním vysokým školám, tak i univerzitám. Konkrétní údaje o studijních programech poskytuje každá vysoká škola a v současné době je pouze na fakultách Karlovy univerzity na 150 studijních programů bakalářského typu. Legitimní diskuse akademické obce, která probíhá a která je zcela namístě, se týká právě tvorby nových bakalářských studijních programů, které mají být významně profesně orientovány. Diskuse spočívá v tom, že vysoká škola, univerzitní či neuniverzitní, není pouhou přípravou pro profesní kariéru studenta. Současná představa o roli vysokoškolského studia, která na vysokých školách ČR existuje, je taková, že nestačí pouze adepta budoucí specializace vzdělat pro potřebu této profese. Hlavním motivem by měla být výchova k výrazné samostatnosti a zručnosti v řešení problémů obecně, ovšem získaná na bázi dané profese. Má se za to, že takto vybavený absolvent vysoké školy je mnohem lépe uplatnitelný na trhu práce než úzce zaměřený profesionál daného oboru a přináší výrazně méně problémů nejen pro samotného absolventa, ale i pro společnost. Dá se říci, že zásadní diskuse je tedy o vyvážení složky profesní a složky kreativní ve studijním programu a to nejen pro bakalářské, ale i všechny další studijní programy. Právě dřívější orientace českého vzdělávacího systému na vědomostní oblast je dnes významně slučována s rozvojem kreativity studenta. Není pochyb o tom, že vzdělání je potřeba rozvíjet právě tímto směrem. Je potřeba vědět, že podobné diskuse probíhají ve všech západních státech a snad nejostřejší kritika se týká náplně vzdělání na školách tohoto typu ve Spojených státech. Je tedy pravdou, že výuka na vysoké škole neprobíhá pouze v přednáškových sálech, dokonce lze říci, že v přednáškových sálech probíhá minoritně. Těžištěm vzdělávacího procesu se stále důrazněji stávají semináře, kolokvia, cvičení a laboratorní práce, které ovšem pouze obtížně lze systematicky provádět v kavárnách či na trávnících. Zatímco se počet studentů na vysokých školách ČR za posledních deset let zvýšil o 60% (při současném poklesu počtu pedagogů o téměř 25%) nepostačují investiční prostředky rozpočtu vysokých škol ani na rekonstrukci stávajícího nemovitého majetku, natož na výstavbu nových objektů. Nedostatek prostorového vybavení proto řeší vysoké školy pronájmy u jiných majitelů. To samozřejmě enormně zatěžuje jejich provozní náklady, ale podle představitelů vysokých škol je to jediné možné řešení. Je tudíž zřejmé, že další nárůst počtu studentů na vysokých školách předpokládá kromě jiného vytvoření odpovídající kapacity studijních míst. Další náklady vyžaduje rekonstrukce knihovních fondů, které jsou přes veškerou snahu a péči věnované tomuto problému většinou v nevyhovujícím stavu a to jak pro potřeby studentů, tak zejména pro potřeby pedagogů. Samozřejmě, že existuje celá řada dalších problémů, které se buďto řeší, anebo jejich řešení se připravuje.

Toto je pouze několik poznámek k diskusi o vysokých školách viděno pohledem zevnitř akademické obce. Zcela jistě není mojí snahou vyvolat dojem, že vše na vysokých školách je zdařilé. Je celá řada problémů, které přetrvávají a které se nedaří řešit již dlouhou dobu. Bohužel však jejich řešení nepomůže zkreslování současného stavu na veřejnosti. Dnešní snahou vysokých škol je dohnat zpoždění, které vzniklo pozdním přijetím vysokoškolského zákona. Pro úspěšnější realizaci změn, o něž převážná většina lidí na vysokých školách usiluje, by bylo potřeba vytvářet reálné předpoklady, které často tyto snahy omezují.

(Autor příspěvku prof. Ing. Ivan Wilhelm je prorektorem UK pro rozvoj a předseda Rady vysokých škol)
(psáno pro Lidové noviny, září 1999)